Dvanáctero učitele lesní moudrosti
obsah:
- Klíčové otázky přístupu k výchově
- Osobnost učitele lesní moudrosti (guru LLM)
- Individuální výchovné působení
- Kolektivní výchovné působení
Klíčové otázky přístupu k výchově
Máme právo vykonávat výchovné násilí?
Každý z výchovných činitelů, rodiče nevyjímaje, je jen jedním z mnoha vlivů, včetně masmédií a neřízeného působení ulice. Ty často nejsou správně směrovány, jindy používají odpudivých metod (škola, rodina), takže se míjejí účinkem. Vliv mimoškolní organizace (LLM aj.) je jednak jen doplňkovým, který je vyrovnávající protiváhou ostatních a dobrovolná účast v něm je ve funkci pojistky únosnosti nároků. Při neúnosnosti člen vypadne ze hry.
Co je to přirozený vývoj?
Není nijak snadné zjistit, co je přirozené a co ne. E. T. Seton, jdoucí ve šlépějích přírodě a přirozenosti nakloněných romatiků, ale lepší pozorovatel reálného života přírody a přírodních zákonů, najmě Indiánů, si vytvořil přesnější představu o přirozeném průběhu vývoje, v duchu nejnovějších biologických poznatků, že je ontogeneze (individuální vývoj) zkráceným opakem fylogeneze (druhového vývoje):
Dětství patří hrám, zkazkám a říši snů, fantazie. Asi v 7 letech se objevuje instinkt sdružovací, který se postupně, po 10. roce, zejména u hochů, stává až náboženstvím - hoch patří družině kamarádů a jejich úsudek je pro něho nejvyšší autoritou. Ideálem se stává přírodní člověk - lovec. Vzrůstá zájem o pohybové aktivity. Instinkt pohlavní a náboženský se (bůhvíproč) vyvíjejí současně. Hoch přemítá o své síle, dívka o své kráse. V 16 - 18 letech, na prahu mužství a ženství, vzrůstá pocit odpovědnosti a povinnosti. Dospívající sní o společensky užitečné, odpovědné roli.
Nemá smyslu tento vývojový postup měnit, převracet nebo urychlovat. Povaha se utváří v mládí a tato cesta vede přes instinkty, atavismy, emoce a teprve později k racionální uvědomělosti. Teprve když odeznívají dříve dominující divoké instinkty primitivního lovce, nabývá postupně vrchu mysl, která shromažďuje okřídlené paměti a rozvíjí duchovno.
Co je hlavním výchovným prostředkem?
Věčné mentorování a moralizování, poučování a hubování, příkazy a zákazy, promluvy do duše a vyhrožování tresty za mřížemi a v pekle, to jsou podle životních zkušeností E. T. Setona neúčinné metody výchovy, které přirovnává k ucpání prasklého potrubí koštětem, místo abychom šli a zastavili příkon vody utažením hlavního ventilu. Podle osvíceného pojetí výchovného procesu ustupuje postava vychovatele jako mentora a karatele do pozadí, odkud ale působí neméně energicky jako organizátor společného programu. Hlavním výchovným prostředkem pak nejsou řeči, nýbrž konkrétní plánovitá, přitažlivá a náročná činnost, s aktivní účastí všech. Tato činnost pak formuje každého účastníka a to tou měrou, jakou je v ní angažován a do ní vtažen. Poslední dobou se ve světě začíná hovořit o pedagogice zážitku. Právě Setonův woodcrafterský program skýtá pro takto pojaté výchovné působení bohatou náplň.
Volba vhodného programu ve vhodný čas se tím stává klíčovou otázkou. Seton napsal: Kdybych vedl skupinu junáků na úbočí Shasta (pozn. hora v Kalifornii), neodvážil bych se říci: "Pojďte, nyní vylezeme horolezeckou stezkou na děsící vrchol věčně zasněženého temene" - Ne, raději bych řekl:"Pojďte, chlapci, dnes vylezeme na hřbet Ovčí skály.” - A ve svém srdci budu chovati naději, že ti, kteří na hřbet vylezou, dokázali, že jsou silní a statní. Těmto pak bych řekl za několik dní: "Nyní, junáci, jste něco zkusili a dokázali, že se můžeme pokusiti o slezení věže chrámu, který strmí k nebesům nad mraky lidského bytí!"
Je propracovaná metoda výchovy prostřednictvím organizace společné činnosti, v níž se hovoří o vůdčím motivu "perspektivy zítřejší radosti" a pak celého "systému perspektivních linií" - o perspektivě blízké, střední a vzdálené, o perspektivě osobní a společné. Cennější je perspektiva vzdálená a perspektiva společná, protože obě jsou náročnější. Perspektivy mají být přitažlivé a postupně gradované. Při setrvávání na stejné úrovni perspektiv hrozí nebezpečí poklesu zájmu a tím i stagnace, prvního kroku k rozpadu kolektivu. Perspektivy mají být realizovatelné, ale ne snadno. Jsou tím hodnotnější i přitažlivější, čím více překážek je nutno při jejich dosahování překonat. Hovoří se někdy o pedagogickém perspektivismu.
Vedle postupné vývojové řady, která vede od snažších úkolů k těžším, je tu i možnost vrhání se rovnou do náročných situací způsobem hop nebo trop, jako když hodíme neplavce do hluboké vody (to raději nezkoušejte) nebo když se indiánští chlapci učili střílet lukem rovnou na pohyblivé terče. Tento ostrý metodický postup, který jsme nazývali indiánským, je sice riskantní a použitelný jen vyjímečně, ale vede rychleji k cíli. Nic tak neposiluje skupinovou hrdost a uspokojení, jako přestálé nebezpečí a útrapy.
Osobnost učitele lesní moudrosti (guru LLM)
Je náčelník (kmene, rodu) diktátor, výlupek všech ctností nebo hodný strejda? Individuální rysy - autorita, výchovný styl, metody
Ve všech pedagogikách je líčen vychovatel jako snůška ideálních vlastností, že by se k tomu nikdo sebekritický nemohl hlásit. Je sice pravda, že vychovatel musí být nejprve sám vychován a charakter je tu tedy podmínkou, ale výpočet ctností je k ničemu. Lepší jsou různé typologie: logotrop (zaměřený na látku, obsah činnosti) x paidotrop (zaměřený na lidskou stránku, s láskou k dětem). Nepostradatelné schopnosti jsou: Kreativita (tvořivost), proto intelekt a umělecké zaměření ve kterémkoli druhu umění (byť amatérsky) jsou velký klad. Charakterová pevnost - jde o neúplatnou spravedlnost a nezištnou obětavost, ale především o vytvoření a dodržování určitého výchovného stylu, které vytváří ovzduší spolehlivosti a jistoty - azylu proti bouřím a nespravedlostem světa. Dobrá znalost přírody, táborové praxe a lidských povah. Organizační schopnosti.
Co je hlavním pilířem autority mocného guru?
Jsou to všechny právě uvedené schopnosti, včetně sečtělosti ve woodcrafterské literatuře a zkušeností ve woodcrafterském programu. Zaměřme se však na schopnost, uvedenou záměrně jako poslední: organizační. S ní úzce souvisí praktické umění dělby práce ve kmeni (rodu).
Není tu na místě přepisovat z ustanovení o kmenové radě, jaké jsou povinnosti náčelníka kmene, ohnivce kmene (strážce ohně), písmáka (kronikáře), hospodáře (strážce wampumu), předsedy kmenové rady orlích per a psích vojáků. Jednak je mnoho možných variant, jejichž výběr je v kompetenci kmene. O rozdílnosti funkce místonáčelníka a ohnivce a tudíž i vhodnosti volby jiného povahového založení nositelů těchto funkcí, je psáno jinde. Také ohnivec a strážce ohně nemusejí být totožní. Nejpodstatnější ale je, že všechno je jinak. Konkrétní náplň práce toho kterého člena kmenové rady se v praxi řídí jeho schopnostmi a založením, tedy věkem a zkušenostmi.
Důležité je toto: aby náčelník přesně a konkrétně rozdělil jednotlivé práce trvalého rázu i dočasné, kontroloval jejich včasné provádění, aby se nehromadily resty, které již někdy nejde dohnat a nesklouzl k tomu, aby nakonec všechny ty nesčetné, často administrativní úkoly udělal za druhé sám, i když je to často rychlejší a jednodušší.
Jaké je společenské zázemí organizace výchovné práce?
Organizace výchovné práce - vztahy mezi vedoucími osobnostmi. I když si náčelník v krizových momentech připadá osamělý a opuštěný jako kůl v plotě, musí se pevně opírat o společenské zázemí, které tvoří v prvé řadě kmenová rada a další aktivní členové (ve kmeni, stráže, příznivci LLM), rodiče členů, zejména mladších, případně škola, domov, širší veřejnost, zvlášť pak kulturní instituce místa - muzea, knihovny, zoo atd. Tato spolupráce vyžaduje hodně diplomacie a taktu.
Kmenová rada se schází pravidelně, při kratších administrativně organizačích domluvách před schůzkou všech nebo po ní.
Nic tolik neotravuje ovzduší a nepodkopává výchovnou práci jako rozepře a rivalita mezi výraznými osobnostmi v kmeni. Názorové střety a vzájemná kritika jsou přitom přirozenou součástí spolupráce a její solí. Je třeba se jimi zabývat na vhodném místě a ve vhodný čas, raději co nejdřív - nenechat problémy a averze bobtnat. K tomu jsou určena další zasedání kmenové rady, případně zvláštní pohovory mezi čtyřma očima. Delikátní záležitostí jsou jednání s rodiči. Před každým náročnějším podnikem je nejlépe svolat jejich schůzku a morálně i technicky je připravit. Na táborech se osvědčuje vyčlenit jeden víkend pro návštěvy rodičů, ale jinak razit tezi, že jak si potřebují odpočinout rodiče od svých dětí, mají i právo si odpočinout děti od svých rodičů.
Individuální výchovné působení
Co je předmětem a cílem výchovného působení?
Výchova jako socializace (zespolečenštení jedince).
Cílem výchovy je silná, všestranně rozvinutá individuliata, jejíž podstatnou podmínkou rozvoje i přežití je společenská souhra. Dítě je uzlíček individuálních potřeb a sobeckých tendencí, jeho vývoj probíhá po linii aktivního včleňování do lidské společnosti a postupného ztotožňování jeho já s my. Pracujeme se skupinou (kmenem, rodem), ale žádný jedinec jí nesmí být pohlcen a zahlcen, nesmí v ní utonout. Individuum a kolektiv nejsou protiklady, nýbrž protipóly jednoho celku.
Pomocným nástrojem pro orientaci mezi individualitami je diferenční psychologie, která sdružuje jedince příbuzných vlastností do typů. Kretschmer E. - astenik (schizotym) X pyknik (cyklotym): konstituční typologie. Teorie temperamentů: Hippokrates - Galenos - sangvinik, flegmatik, cholerik, melancholik. G.G.Jung- introvert a extravert.
Dobrou pomůckou pro sledování vývoje individualit je kumulativní karta (stránka v notýsku nebo kartotéční lístek apod.), na níž se postupně, s uvedením data, zaznamenávají významné činy a události, postřehy o charakteru toho kterého člena, datum příchodu, příp. odchodu.
Jak vypadá a jakými prostředky působí párová výchova?
Výchova jedince přímým působením z očí do očí. Jedinec je mocně tažen příkladem svého náčelníka a je obklopen ze všech stran kamarády, kteří ho při každém vybočení vytrvale usměrňují všemi prostředky, počínaje výsměchem a štulci konče. Ale najde se "hrdina" či "šašek", který ostatním zaimponuje pózou rebela či výtržníka, jindy zas tupý beran, někdy rafinovaný poťouchlík. Pak musí náčelník ukázat, co dovede. Je to zejména při práci s nováčky, kteří se pomalu zbavují dřívějších nepěkných návyků v řeči a v chování, kdaž ještě veřejné mínění nenabylo na síle.
Když selžou pobídky, pochvaly a pokárání i jiné formy jemného působení, musí být v záloze gradované škála trestů od nejmírnějších po nejostřejší, tj. vyloučení z činnosti dočasně nebo trvale. Ostrými formami je lépe neplýtvat, raději je nechat jako hrozbu, která je uzákoněna a deklarována a ví se, že bude v krajním případě použita, často jen toto postačí. Trest je stejně přirozené opatření, jako každé jiné.
"Přirozený trest" vyplývá logicky z přestupku a znal ho již Rousseau. Např. svévolně poškozenou věc musí viník opravit nebo nahradit na svůj vrub.
"Odložený trest" - provinilec má přijít k náčelníkovi příští den večer. Do té doby bude zpytovat své svědomí a pak se věc vyřídí třeba jen pár slovy.
"Soudní proces" při těžkém provinění, který slouží všem jeho účastníkům jako cvičení v mravním rozhodování, provinilec prožívá odsudek celku.
Tresty mají být opatřením výjimečným a přísně individuálním - ne šablona.
Jak probíhá ve výchovné praxi ochrana práv a svobod jedince?
Ochrana osobnosti ve výchovné skupině (kmeni, rodu). Pradávné atavismy způsobují, že dovede být živelná skupina velice krutá vůči jedincům, kteří se něčím vymykají ze vžitého průměru - zevnějškem, chováním, k horšímu nebo i k lepšímu. Často tím trpí právě citlivější povahy. Tento obecně známý jev se nyzývá šikanování. Ve výchovné skupině dobře vedené musí být vytvořena sféry ochrany osobnosti před násilím, ubližováním, despotismem a snižováním lidské důstojnosti.
Osobnost je chráněna před zvůlí zavedenou ideou ochrany, jíž se věnuje ustavičná pozornost, sítí tradic, jejichž vlivem se jednotlivec, jakmile se s nimi sžil, cítí obklopen prostředím se zvláštním, srozumitelným zákonodárstvím. Ví, jak se v určitých situacích zachovat, nabývá přesné představy o svých právech, cestách a možnostech. Je chráněn proti vnějšímu okolí, proti jiným jednotlivcům ve skupině, proti skupině jako celku i proti náčelníkovi, kdyby chtěl vybočit ze zavedených norem a zasedl si na někoho. Stejně tak je celkem chráněn náčelník. Osobnost takto chráněná se s celkem sžívá a ztotožňuje.
Kolektivní výchovné působení
Jaké jsou stěžejní prvky kmene jako malé sociální skupiny?
Sociální struktura kmene. Ve 20. století se postupně pedagogika celého světa začala zvýšenou měrou obírat sociálními vlivy jako mocným výchovným faktorem a studium sociální psychologie se stalo pro pedagogiku nepostradatelným. V sociologoii zdomácněl termín malá sociální skupina, který se vztahuje i na kmen nebo rod. Tam působí nejúčinnější výchovné vlivy, proti nimž je ryze osobní vliv vychovatele, působícího mimo skupinu nebo i proti ní, často bezmocný. Ne každá malá sociální skupina působí výchovně kladně, viz asociální party zlodějů, narkomanů, skinheadů. V malé sociální skupině jsou vztahy věcné - pracovní a vztahy přátelské - osobně výběrové, v podstatě citové, podle osobních sympatií. První z nich jsou spjaty s programem a na nich záleží úspěch společné činnosti, která je nosnou hnací silou. Jsou umělejší a vyžadují více úsilí, více vůle a rozumu, jsou tudíž stabilnější a nosnější. Proto jsou základem života i soudržnosti kmene i rodu. Druhé jsou citovější, plné sentimentu a labilnější. Při konkrétní, přitažlivé a dobře vedené činnosti nemůže proměnlivost vzájemných citových vztahů narušit soudržnost celku, není je tudíž třeba regulovat a omezovat, takže mají plnou svobodu rozvoje. Nelze jen na přátelských vztazích budovat celek.
Život kmene je tím bohatější, čím je kmen různorodější věkově, co do pohlaví a co do vyspělosti woodcrafterských zkušeností. Tím je pestřejší a zajímavější předivo jeho vztahů. Naopak při určitých programech může být různorodost na překážku, což řeší větší stejnorodost rodů.
Všichni řádní členové, kteří jsou angažovaní ("září jim očička"), i když nemají stálou jmenovitou funkci, tvoří aktiv, který je podle potřeby svoláván. Aktiv musí dostávat úkoly, aby nezahnil a nestal se pasivem. Mohou do něho být přizváni i příznivci, třeba i z řad rodičů.
Nejvyšším rozhodujícím orgánem každé demokratické společnosti, počínaje irokézským kmemen a LLM konče, je společné shromáždění všech členů, v němž má každý právo hlasu. Společné shromáždění volí kmenovou radu (náčelnictvo), rozhoduje o hlavních sněrech programu, řeší sporné problémy, uděluje posty, projednává poklesky a odměňuje mimořádné činy.
Jaká je role tradic ve kmeni?
Kmenové tradice jsou zvyklosti, často nepsané a nevyslovené, ve kterých žije celá dosavadní historie kmene, drahá i těm, kteří ještě nebyli ve kmeni, když ta která tradice vznikla, jen o ní slyšeli od starších pamětníků. Tradice udržují kontinuitu kmenových generací na základě úcty k těm, kteří kmen tvořili dříve a řešili originálně určité opakující se životní situace. Vycházejí z hravé dětské tvořivosti a zkrášlují život kmene tím, že vytvářejí prostředí zvláštního kmenového zákona, do něhož se musí nováček nejprve vpravit a náhodní účastníci jenom z vnějšku jenom s ustrnutím sledují zvláštní cvrkot.
Mohli bychom je dělit na tradice vnější (symboly), tedy snáze patrné, viditelné a hmatatelné a tradice vnitřní, zvyklosti v jednání. Z prvních, tzv. vnějších uveďme přezdívky a lesní jména, trofeje, totemy, deníky, časopisy, alba, hesla, odznaky, společné zvláštnosti v odění (šátek, čepice, opasek, brož), způsob pozdravu. Z vnitřních tradic uveďme rituály při zahajování nebo uzavírání zasedání, pořadí při hlednání, způsob rychlého sezvání členů v případě náhlé nutnosti, limitní čas pro drobné neplánované připomínky v diskusích, osvědčený termínovaný pořadník nesení společného předmětu na výpravě, prostě zvykové právo.
Co vytváří hlavní nosnou vlnu kmenového života?
Základní tón života kmene, jeho vytváření, prvky a funkce v oblasti estetiky, jako je styl nebo tón, ale přes svoji nenápadnost a nehmotnost jsou základní důležitosti. To se týká bodrého tónu kolektivní sebedůvěry, který je výsledkem i dokladem zdravé atmosféry ve kmeni.
Bodrý tón je projevem přesvědčení o tom, že je kmen dobře veden a společnými silami se vždy dostane ze všech nesnází, je projem klidného a hrdého, skupinového i osobního přesvědčení. Není to furianství, hazardérství nebo rozpustilost, nýbrž klidný a rozvážný optimismus, pohotová aktivita, ochotná angažovat se tam, kde je třeba, radostná akceschopnost. Vypěstovat v kmeni bodrý tón, který pak pomáhá přenášet se přes všechny překážky, je nutno nikoli siláckými řečmi, nýbrž hlavně celkovým náročným programem i jednotlivými špičkovými akcemi. Drobným příkladem toho je zásada, že pokud je domluven společný výlet, tůra (ve kmeni Ohně jsme říkali potulka), koná se za každého počasí. Právě na ty zpestřené nepohodou se nejlépe vzpomíná. Vedle bodrého tónu je při kmenovém soužití nepostradatelný ještě tón řekněme tolerance, vstřícnosti nebo asertivity, zkrátka zavedený návyk dovést i v prudkém tempu (třeba při hře) zabrzdit své jednání, pokud zpozoruji, že to ohrožuje druhého nebo náš vzájemný dobrý vztah. Je to umění stopnout vyostřený spor, utlumit svou rozjívenost, veselí nebo hněv, ustoupit kamarádovi. I tento tón vyžaduje nácvik v akcích.