obecný plackový. Večer jsme ještě zvládli ztratit (ale i nalézt) důležitou součástku plackovače, postavit týpí a nechat kočky, aby nám snědly buřty.
V sobotu již od 7 (čti osmé) ranní hodiny ožil hrad čilými přípravami jednotlivých stanovišť. Letos si návštěvníci mohli vyzkoušet lukostřelbu, Setonův běh a lakrosovou dráhu, poznávání souhvězdí, bylinek, hub a zvířecích stop, vytvořit si náhrdelník, namalovat týpí a vykřesat oheň, vyzkoušet si základy zdravovědy a mlčet (přičemž rodiče tento úkol jistě velmi oceňovali).
Kromě toho byla pro návštěvníky připravená ukázka indiánských tanců a bubnování, kterého se se ctí zhostili Filip,Vítek, Tokhatamani, na tanečním parketu je pak podpořily sličné tanečnice Dominika, Agleška, Iveta a další, včetně „podruhémsonguostychodhodivších“ návštěvníků. Nechybělo ani loutkové divadélko (Skarabíci) a jedna téměř rocková opera v provedení Trilobitů. Ve srovnání s loňským ročníkem jsme se letos nezastavili.
Indiáni na hradě letos přivítali okolo 700 návštěvníků. A bylo to znát.
Sobotní večer se již tradičně nesl v duchu
oslav úspěšného dne – grilovalo se, povídalo, užívalo světských radostí. Dokonce nám přijela až na hrad zahrát živá muzika a že to stálo za to. Z polospícíh indi-zombie se během pár akordů od
kapely Kapišto stal zástup nadšených fanoušků. Aby toho nebylo málo, celý úžasný večer byl završen ohnivou show v podání Daliy
. Co se dělo dál, to už vám bohužel nepovím, protože, bojíce se odplaty naštvaných netopýrů, jsem upadla v konírně do kómatu.
Neděle byla slunečnější, klidnější a kratší. Pár hodin programu uběhlo co by dup a nám už nezbývalo nic jiného než jemně chaoticky sbalit hrad a vydat se ke svým domovům.Vy, co jste zažili, víte, o čem mluvím. Pro Točníkem nepolíbené – vězte, že hrad je místo mnoha divů. Třeba jsme se divili, že to prase pořád ještě chodí, udivující byly i husy po ránu na nádvoří a největší div bylo komando hlídajících naštvaných koček.
Nikol Jará - Zi
foto: Kateřina Sadílková - Ileyawin