Hau Kóla - Tubus

Jedním z velmi častých výrobků z nevydělané kůže byly tzv. tubusy. Jedná se o pouzdro válcovitého tvaru. Sloužilo především k ochraně per a výrobků z nich. Jelikož prérijní kmeny byly kočovná společenství, potřebovaly mít všechny své věci dokonale zabalené a chráněné proti poškození, při stěhování se z místa na místo. Tubusy byly většinou zdobené malováním hlinkovými barvami, smíchanými s klihem, někdy byly barvené bizoní krví a vyškrabávané.

(pro zvětšení obrázku na něj klikněte)

Tubus je na schematu postaven na širší víko. Musíme si zvolit průměr obou vík a délku “d”. Pomocí Pythagorovy věty a podobnosti trojúhelníků lze snadno dopočíst ostatní rozměry, které budete potřebovat pro konstrukci. Důležité je se dopočítat bodu “V”, z kterého pomocí provázku nebo kružítka kreslíme kružnice, podle kterých budeme vystřihovat. Jak jste již asi pochopili, jedná se o plášť kužele s výškou kolmou na podstavu. Víka jsou kruhy. Jedno je dejme tomu podstava, druhé pak kruh, který je součástí roviny, která je rovnoběžná s podstavou a kužel řeže ve výšce “S1–S2”. Délka tubusů se pohybovala od 30 do 100 cm a průměry vík asi od 7 do 40cm.

Příprava kůže

Na táboře nebo někde na zahradě jsme si podle návodů ve starších číslech BV oškrabali a vybělili kůži z bizona, krávy nebo telete. Kůže je krásně rovná, čistá a bílá. Můžeme přistoupit ke kreslení nebo rýsování, jak komu vyhovuje. K tomu by mělo posloužit schema vlevo.

Barvení kůže

Vybereme si vzor, jakým chceme tubus pomalovat. Rozmícháme nastrouhané křídy nebo hlinkové malířské barvy s vodou a rozvařeným klihem, který lze koupit v drogerii či si ho podomácku připravit, rozvařením kopýtek a chrupavek. Malujeme pak dřívkem, kostí nebo štětečkem. Tvary ornamentů je dobré předkreslit obyčejnou tužkou, nikdy ne propiskou! Zatím co tužku lze vygumovat nebo překrýt hlinkou s klihem, propiska bude váš malebný výrobek hyzdit navěky. Některé vzory mají geometrické útvary ještě orámované slabou černou nebo hnědou linkou. K tomuto účelu docela dobře poslouží tuž. Doporučuji barvit kůži za sucha. Existují i teorie, že Indiáni kůže při barvení navlhčovali a nakonec mořili šťávou z kaktusů aby nepřijímaly vlhkost. Fázi moření může nahradit postřik bezbarvým lakem, ale není to žádná stará doba.

Pokud by chtěl někdo být opravdu hard etno a nechtěl by použít kupované barvy, bude asi muset navštívit místa, kde Indiáni kopali barevné hlíny, ty pak přepalovali a používali k barvení nejrůznějších předmětů. Jedno takové místo jsme s přáteli navštívili. Jedná se o staré naleziště krásné okrové barvy. Na svahu pozvolného kopce zde pramení potok a všude kolem je totálně žlutá mazlavá hlína. Je tak jemňonká a lepivá, že jsme si jí na botách dovezli až do Evropy. Ablákela s ní zkoušel barvit a není to vůbec marné. Pokud by měl někdo zájem, není to daleko od městečka Banf v Albertě v Kanadě.

Svazování a připevňování třásní

Do okrajů provrtáme nebo propálíme díry. Svazujeme vydělanou jelenicí nejlépe bílé barvy. Žlutá, chemicky vydělaná kůže, vypadá na krásném bílém tubusu jako pěst na oko. Někdy třásně na tubusech vůbec nebyly, jindy dosahovaly klidně metrové délky. Vlastní připevnění je potřeba nastudovat podle zvoleného modelu. Někdy byly součástí švu, jindy pak byly samostatně připevňovány.

Obrázky "dole" jsou z newyorských muzeí Natural history a Museum of american Indians, které se pomalu přesouvá z Harlému na jih Manhattenu do Civic centra. Ten druhý je vraní, pak je šajenský a černonožský tubus. Ten první si již nepamatuji.

Díky Aleš Tokaheya Sedláček

Vlajkové kopí aneb co uschovat do tubusu.

Kopí, které se v Lize používá, má svůj předobraz ve válečných vlajkových kopí středověkých rytířů a Indiánů prérií a plání. Vlajková se jim říkalo kvůli vzhledu. U Indiánů používali kopí vůdci válečných spolků či výprav.

Na kopí potřebujete pruh flauše, či jiné tkaniny, většinou červené barvy. Proč by však nemohla být i jiná? Přesto však červená až rudá barva zůstává naplněná symbolickým obsahem. Tento pruh sešijte po délce a obraťte naruby. Švy se tak schovají dovnitř. Úpravně zakončíme i horní a spodní okraj. Na čtyřech místech připevníme tento pruh látky pomocí jelenicových řemínků k tyči z tenkého jasanového či lískového kmínku. Na každý řemínek je možno zavěsit obětiny- pytlíčky se šalvějí, tabákem. Na druhou stranu než se vlajka přivazuje ke kopí budeme připevňovat pera. Měla by to být pera velká, pokud možno stejně dlouhá, nejlépe z nějakého dravce. Když opravdu neseženete stejně dlouhá, můžete ty kratší nastavit dřevěnou tyčkou, zasunutou do brku, kterou, ale nesmíte zapomenout omotat flaušem. Druhá varianta je ta, že pero prostě zkrátíte, otrháním peříček z brku. Počet per na vlajce závisí na vás. V LLM někdo používá 9 (jako 9 zásad woodcraftu) někdo 24 (podle počtu činů do titulu Sagamor), jiný 12 (dle 12 woodcrafterských zákonů), 13 podle počtu titulů lesní moudrosti. Pera připevníme za konec brku, který seřízneme, ohneme o 180 stupňů a zastrčíme dovnitř dutého brku. Je vhodné potom brk obšít červeným flaušem. Máte li na vlajce per hodně, nevypadá hezky, když padají jedno přes druhé. Je proto dobré navléknout pevnou nit a prošít pera zhruba v prostředku. Tím se zafixují a budou držet v předurčené vzdálenosti a kopí hned nabude na důstojnosti.

Ještě něco k obalu na hrot kopí. Kopí s obalem na hrot vypadá hned o poznání malebněji. Často tyto obaly můžeme vidět u kmene Vran. Jsou z nevydělané kůže, malované a někdy i bohatě zdobené korálky.

Nezapomeňte, že takové kopí je věc, která si zaslouží úctu. Vždyť se také rozbaluje jen při slavnostních příležitostech. Rovněž v opatrovnictví ho má mít v LLM určený funkcionář. Snad vám návod pomohl a těším se až uvidím vaše nová kopí někde venku na táboření. Bude mi ctí se s nimi nechat pasovat.