Hau kóla!
Doufám, že jste se zrovna teď vrátili z víkendu, kde jste lenošili na indiánských opěrkách (Wakazuntapi – jak by řekli správní Lakotové). Jistě jste na nich seděli v legginách a mokasínech. Nejvíce mě kdysi překvapila pečlivá výbava devítiletého kluka, za kterou by se nemusel stydět ani ostřílený Sioux. Je vidět, že když se chce, všechno jde. Někdo jen lamentuje, že nemůže sehnat to a to. Nečekejte, až vám všechno rodiče nebo přátelé přinesou až pod nos. Buďte aktivní.
Po mokasínech, legínách a bederce nám zbývá košile. Každý už se na ní třese. Viděl jsem mnohokrát na nádražích, v lesích, u ohňů něco, co mělo být indiánskou košilí. Něco á la Vinetou či Unkas a made in doma, šmrncnuté trochu malířem Zdeňkem Burianem. Tak jako v jiných částech Haukoly i nyní rychle zapomeneme na to, co by Indiáni mohli mít, kdyby chtěli, a budeme se řídit tím, co mohli mít, protože to skutečně měli.
Indiánské košile můžeme rozdělit do několika kategorií. Pracovní- ty byly nezdobené nebo jen opravdu málo. Válečné – slavnostní, které byly velmi nákladné na čas i na výrobu. Zvláštní kapitolu tvořily košile obřadní (např. k tanci Duchů), které patří do samostatné kategorie. My se tady zaměříme na košile pracovní a slavnostní, které budeme potřebovat při svém pobytu v lesích či na sněmech kmenů Ligy lesní moudrosti.
První typ košile, se kterým se seznámíme, jsem schválně nazval košilí pracovní. Indiáni ji samozřejmě nosili i k tancům či na porady. Oblékali si přes ni však bohatě zdobené vesty, náprsenky z kostí nebo různé jiné ozdoby. Jako první z nich si představíme košili z látky.
Když běloši dorazili na Pláně, začali s Indiány samozřejmě směňovat za kůže vše, co Indiáni potřebovali. Mezi jiným obchodním artiklem se mezi Indiány dostaly rychle také látky. Buďto již přímo vyrobené košile nebo pouhá látka, ze které se však Indiánky rychle naučily šít. Střih na takouvouto košili z kalika je velmi jednoduchý (obrázek 1). Hotová košile z krásně modré nebo červené či různě pruhované látky vám velmi pěkně doplní bederní roušku s leginami a mokasiny. Košile se šije zadním stehem a knoflíčky, které potřebujete tři – dva na manžety a jeden ke krku – uděláte jednoduše z jeleního parohu, dřeva či kousku nevydělané kůže. Některé byly také z mušlí či perletě. Nikdy však nepoužívejte moderní knoflíky z umělé hmoty. Můžete také použít staré železné.
Druhá košile (obr. 2) je nejpěknější košilí plání. Je udělaná z jelenice a sešít ji můžete buď režnou nití, dvojitou a navoskovanou včelím voskem, nebo jako Indiáni jelení nebo hovězí šlachou. Šlachu roztlučete opatrně paličkou, mnete ji mezi rukama a pak ji trháte na vlákna silná jako režná nit. Namočíte ji a potom zakroutíte, jako se kroutí provaz. Šlachou se šije vlhkou a Indiánky ji měly normálně v puse, kde se zvlhčovala. Po sešití vyschne a nádherně drží.
Máme-li jelena, vyděláme ho podle některého z osvědčených návodů nebo si rovnou koupíme vydělanou jelenici. Tu však musíme přistřihnout do tvaru jelena či antilopy a pak šijeme. Když máme košili ušitou přes šev, našíváme řadu korálků, kterou jej schováme. Můžeme použít bílé, modré nebo červené korálky vhodně přerušené jinou barvou ve dvou nebo čtyřech řadách. Došili jste? Máte košili jako vystřiženou z amerického filmu o Siouxech „Ten, který tančí s vlky„, který získal sedm Oskarů? Ale teď vážně. Stali jste se majitelem košile, zrovna takové, jakou nosil náčelník Crazy Horse (Šílený kůň) nebo obávaný Americký kůň, či Déšť ve tváři, kteří bojovali u Little Big Hornu.
A teď něco pro náčelníky, medicinmany, prostě vůdce a prestižní osoby. Slavnostní válečnická, obřadní i taneční košile. Prostě košile s vyšívanými pásy klasického stylu zdobená skalpy nebo hranostajími kožíšky.
Na košili obyčejného stylu z jelenice (viz obr. 2) přišijeme pásy z jelenice pošité korálky. Na jejich venkovní hranu našijeme imitace skalpů z koňské hřívy (na abyste uřezávali spolužačkám vlasy a sváděli to na chudáka Wanblitanku – rodiče takto oloupených dívek bývají mstiví), ale raději požádejte ve stájích nebo na jatkách o kus hřívy. Korálky vezmete v Jablonci a zbývá už jen na kus pěkně tvrdé kůže začít vyšívat. Třebas ten vzor na obrázku číslo 3. Líbí se vám? Mě taky. Je to klasická výšivka, jaká se používala na pláních kolem roku 1876.
Košile slavných válečníků a členů společností byly ještě navíc barvené. Pásy a ozdoby tak ještě navíc vynikly.
Skalpy omotáváme barevnou tlustou nití červenou, bílou nebo žlutou. Kdo chce, může to zkusit ursoními ostny. Je to ale hodně práce.
Zručná vyšívačka udělá pás na jeden rukáv za tři dny. Ale nesmí při tom lelkovat. Samozřejmě nití – šlachami to trvá přece jenom trochu dýl.
Prozatím Hau kola a mnoho trpělivosti v práci přeje