Nebudu psát o moderním sousoší ale o pravěkém umění rozdělání ohně křesáním dvěma kameny. Tuto techniku znali snad již naši předkové v mladším paleolitu (40 - 10 tisíc let p.n.l.). Nejstarší nález, dokazující křesání kameny z jeskyně Vogelherd v jižním Německu, je datován na 33 tisíc let p.n.l.4 Také muž z doby bronzové, nalezený v ledovci Ötztalských Alp, zvaný Ötzi, byl vybaven náčiním, které dokládá křesání ohně pomocí dvou kamenů. Vedou se spory o tom, který způsob zažehnutí ohně je starší, zda křesáním, nebo třením dřev. Myslím si však, že ač jsou nálezy kamenných artefaktů starší než dřevěné soupravy, je obtížné tvrdit, že tato metoda je nejstarší.
Do dnešních dnů se snad tento způsob zažehnutí ohně používá2 mezi domorodci ve třech oblastech světa - Patagonie, eskymáci v Severní Americe a v oblasti jižní Australie a Melanezie1.
Jak lze roznítit oheň tak jednoduchým náčiním, jako je kamení? Nejde to jakýmikoli kameny. Je známo, že vzájemným křesáním křemeny nebo pazourkem dochází k vývoji jisker, které jsou snad příliš chladné1 na to, aby dokázaly roznítit troud. Vhodné kameny k založení ohně jsou pazourek a markazit nebo pyrit. Markazit (je snad vhodnější) a pyrit mají shodné chemické složení FeS2 a liší se od sebe pouze krystalickou strukturou. Pyrit dostal své jméno podle řeckého slova pyros - oheň a dále budu mluvit pouze o něm i když se dají použít oba minerály. Další nezbytnou součástí k rozdělání ohně je troud zhotovený z dřevokazné houby zvané Troudnatec kopytovitý (latinsky Fomes fomentarius).
Tyto informace jsem nosil v hlavě déle než pět let, přesto se mi nedařilo tímto způsobem oheň rozdělat . Z okruhu svých přátel mohu jmenovat Brka a Kennyho, kterým se to podařilo přede mnou, prakticky jsem se to ale musel naučit sám. Dosti mi pomohly dvě knihy francouzských autorů 1, 2 s jejichž překladem mi pomohly Klára Neumannová a Aťka Mašíková. Chci jim touto cestou velmi poděkovat. Zde předkládám způsob jak na to, mojí cestou.
Vhodné kamení můžete sehnat v různých obchodech, které se zabývají prodejem minerálů pro sběratele a na mineralogických burzách. Já osobně jsem za pazourkem vážil cestu na pobřeží Baltského moře a hezký kus pyritu jsem dostal darem od kamarádky Hoty. Pokud máte nějaké zkušenosti s křesáním ocílkou a pazourkem, zapomeňte na elegantně lehkou křesací soupravu. Dle mého názoru je lepší pořídit si oba kameny tak velké (asi velikosti dětské pěsti) aby se daly pevně sevřít v dlani.
Pazourek by měl mít nějakou nepříliš ostrou hranu, kterou snadno vyrobíte tím, že jej rozbijete kladivem a nebo úderem o jiný vhodný kámen. Pyrit by měl být jemně zrnitý a je to i výhoda při jeho pořizování. Takové minerály sběratelé nepovažují za cenné a dají se pořídit za lidovou cenu. Jemně zrnitý pyrit je také výhodnější proto, že při křesání dochází občas k vylomení krystalů z hroudy a tak mnohem méně ubývá. Součástí křesací soupravy je také troud z houby zvané Troudnatec kopytovitý. Pokud ji neznáte a nechce se vám listovat odbornou literaturou, hledejte houby rostoucí na stromech, které mají tvar koňského kopyta. Podle toho dostala houba také svůj název. Plstnatá vrstva, kterou potřebujete, se nachází mezi vrchní krustou a trubičkovitými vrstvami ve spodní části houby (viz obr. 1). Tuto vrstvu vyřezejte opatrně nožem z čerstvé houby (později to jde podstatně obtížněji) a pak ji střídavým namáčením a vyklepáváním upravte do tvaru tenké placky, která má vlastnosti podobné vydělané kůži.
Máte-li soupravu kompletní, začneme s pokusy zapálit oheň jak to dělali lidé doby kamenné. Na základě údajů z různé literatury1,2,3 nebo z videosekvencí na www.youtube.com5, vím, že lze křesat nejméně třemi způsoby. Mně osobně se z praktických důvodů nejvíce líbil způsob, popsaný ve francouzské literatuře1, 2. Kus placky z troudnatce velikosti asi 5x5 cm oškrábejte na povrchu špičkou nože nebo ostrým úštěpem pazourku. Vznikne hezky chlupatý povrch, do kterého se budou snáze zachytávat jiskry. Hroudu pyritu a troud sevřete současně v levé ruce tak, že většina troudu vyčnívá pod pyritem. Křesejte stále na stejném místě hroudy pyritu, používaná plocha se tak uhladí a bude vhodnější pro účel vývoje jisker (viz obr. 2). Pravou rukou, která svírá vhodný kus pazourku pak shora dolů křesejte šikmými údery tak dlouho až se jedna jiskra zachytí v jemných chloupcích troudu a rozšíří do okolí. Nebude to patrně okamžitě a také to nebude tak snadné jako při křesání ocílkou. Když ale vytrváte ve svém úsilí, tak se vám to nakonec povede. Možná, že nakonec zjistíte, že takto rozdělat oheň ani není obtížné. Chce to jen mít vhodný materiál a trochu trpělivosti.
Při křesání je vhodné se uchýlit do prostor, které jsou někde ve stínu (přístřešek, ústí jeskyně, soumrak ap.) aby jste mohli lépe pozorovat vznikající jiskry a korigovat vzájemnou polohu pyritu a troudu. Jiskry jsou mnohem slabší než při křesání ocílkou a za světla obtížně pozorovatelné. Troud držený pod pyritem je občas zasažen křesajícím pazourkem, čímž dochází k částečnému očištění jeho povrchu od prachových částeček z obou vzájemně otloukaných kamenů. Nedochází tak k pokrytí troudu tímto prachem, který je nehořlavý a mohl by zabránit zachycení jiskry. Domnívám se, že při jiných způsobech křesání, kdy troud leží na podložce, nad kterou probíhá křesání, může právě tato skutečnost znesnadňovat zachycení jiskry.
Když se na troudu podaří zachytit jiskru a žhavá skvrna se postupně rozšiřuje, je další postup již shodný s ostatními způsoby rozdělání ohně. Žhavý uhlík vložte třeba do chomáče suché trávy a rozfoukejte do plamene. Domnívám se, že podrobnější popis by bylo již nošením dříví do lesa. Přeji vám dobrý pocit ze znovuobjevení dávno zapomenuté dovednosti a také z toho, že nejste zajatci dnešních moderních instantních technologií.
Albert Minář - HROM