Hau Kóla - Kopí a jeho použití

V této části Hau kóly se dovíte něco o základní zbrani každého válečníka, která nebyla opomíjená ani potom, co pušky začaly pomalu vytlačovat tradiční zbraně, jakými byl tomahawk, nůž či luk a šípy. Kopí můžeme v podstatě rozdělit do dvou kategorií. Jsou to kopí válečná a kopí lovecká. Podstatně se od sebe lišily, jak co do délky a síly, tak co do designu.

(pro zvětšení obrázku na něj klikněte)

usazení hrotu do násady

na vyznačeném místě obtočit nevydělanou kůží

konečný výsledek - násada pobita mosaznými hřeby
obr. č.2
pouzdro na kopí (kmen Crow - Vrány) z roku 1890:
nevydělaná kůže, korálky, jelenice, flauš
zahnuté "kopí" Liščí společnosti u kmene Sioux zdobené kožešinou a orlími pery

Lovecká kopí

Lovecká kopí se používala k lovu větší zvěře, lovili se jimi především bizoni a medvědi. Lovec na koni přijel těsně k bizonovi a snažil se mu ho vrazit za poslední žebro. Rána musela být tak prudká, aby kopí vniklo hodně hluboko.

Takovéto lovecké kopí bývalo 7-9 stop dlouhé a 1-3 palce silné. Ve staré době se kopí někdy jen obrousilo nebo ořezalo do špičky a pak opálilo v ohni, aby byla špice tvrdší, používaly se hroty z pazourků nebo ze silných kostí zvířat, které se opracovaly do potřebného tvaru. Kopí se rozřízlo nebo rozštíplo a pak se do něj vložil hrot. Nevydělanou – surovou kůží se potom hrot obtočil a kůže se vysycháním stáhla. Takto upevněný hrot držel velmi dobře a Indiáni tuto techniku nepřestali používat, ani, když dostali od bělochů první železné hroty.

Hroty bývali deset i více palců dlouhé, někdy i delší. Lovecká kopí nebyla tak precizně zdobená jako válečná. Někdy byla pomalována pruhy, byla k nim přivazována pera pro štěstí při lovu a byla i zřídka pobíjena cvočky.

Lovecké kopí mělo spíše sloužit než být ozdobou, a proto bývalo prostší.

Materiál na dobré kopí – bílý ořešák nebo jasan.

Válečná nebo spolková kopí

Tato kopí patří k nejlepším exponátům, které jsem ve Spojených státech v muzeích plání viděl. Vlají z nich pera z orla, jsou obtočena kůží z vydry, hranostaje, visí na nich rolničky, zvonečky, pera dravců, pásy obarvené kůže nebo barevné látkové stuhy, často jsou zdobena vypalováním, vybíjením cvočky a někdy lidskými skalpy.

Často se kopí také zdobilo korálky nebo omotávanou látkou. Na místech pro držení se kopí často omotávalo jelenicovým řemínkem a mělo smyčky, za které se dalo pověsit na koně.

Materiál – tak, jako u loveckého kopí se dřevo řezalo v zimě, kdy je bez mízy a kopí se pak při sušení nelámalo a nepopraskalo. Oblíbený byl bílý ořešák, ale v našich podmínkách můžeme klidně použít jasan. Kmínek se nejdřív zbavil kůry, potom se ořezal do pěkného tvaru, zahladily se všechny nerovnosti a nakonec se brousilo pískovcem. Kdo chce, může použít rašpli a hrubý smirk. Předtím se však kmínek dlouho, i několik týdnů, sušil u ohně a natíral tukem a vyrovnával u ohně, až zůstal zcela rovný.

Při boji se Indián snažil přiblížit k nepříteli co nejblíž, a potom po něm kopím mrštil, nebo ho přímo bodl.

Z mnoha filmů a knih či starých fotografíí znáte ohnutá kopí, která jsou omotána kůží vyder, kojotů, lišek či vlků. Nejsou to opravdová kopí na zabíjení či lov, ale znaky společností nebo vůdců válečné výpravy, které se nepoužívaly pro boj, i když někdy byly dole zaostřené. Jedno takové kopí vidíte na vedlejším obrázku.

Indiáni kmene Crow často používali krásná pouzdra na hroty kopí, celá vyšitá v jelenici, která byla přišita na nevydělanou kůži a ozdobena třásněmi. Jedno takové pouzdro si můžete udělat podle obrázku číslo dva.

Válečníci jedoucí na koních, kopí opřená o stehna nebo třmeny, pera vlající ve větru – to osloví každého, kdo má jen trochu romantickou duši.

I v současné době jsem viděl v siouxských prodejnách mnoho zdobených kopí, která však mají dnes už jen dekorační úlohu a staly se z nich umělecká díla, která visí v domech bohatých sběratelů indiánských artefaktů – s původními kopí však nemají ani co do materiálu, ani co do designu mnoho společného.

Když jsme s Wampumem začali hrát Setonovu oblíbenou hru na medvěda, používali jsme nejdřív opálené kmínky smrku, ale pořád se ztupovaly, proto jsme přešli na střenky starých nožů, ale ty stále vypadávaly, ať jsme je vázali, jak jsme je vázali, a tak jsme nakonec sami přišli na tvar, který byl u Indiánů velmi oblíben. Když ho omotáte nevydělanou kůží a ještě navíc uděláte na konci kopí žlábky, do kterých kůže zapadne, nehne s hrotem skoro nic na světě, kůže sice ve vlhku trochu povolí, ale nakonec zase vyschne a vypne se do požadované pevnosti.

Jestliže nemáte dostatek orlích per k ozdobě svých kopí, nezoufejte. Indiáni často používali per z vran, labutí a dalších dravců.

Nezapomeňte však s kopím dodržovat jednu důležitou zásadu. Uvědomte si, že zrovna jako při lukostřelbě máte v ruce zbraň. Zbraň se kterou se vybojovalo mnoho bitev. Byla u Marathonu, používali ji staří Parthové, Egypťané, kopí provázelo člověka od počátku lidstva a dovede dobře zabíjet a nebezpečně zraňovat. Kopí nechyběla ani v legendární bitvě u Little Bighornu, a proto nikdy nestůjte mezi tím, kdo hází a terčem, ani v blízkosti obojího.

Jestliže chcete, aby se kopí stalo vaším milým blízkým společníkem pro sport, ozdobou na slavnosti, výzdobou vašich týpí a pokojíků, uvědomte si, že je to smrtící nástroj. V jeho síle je skryta smrt. Smrt pro zvěř, ale i pro vašeho kamaráda. Nikdy na to nezapomeňte. Několikrát jsem byl svědkem událostí, kdy jen náhoda zabránila těžkému zranění, ne-li smrti.

Raději mám před sebou obraz skupiny mladíků, kteří hází do dálky na terč, když už tu nemáme bizony, a večer v záři zapadajícího slunce sedí na opěrkách před svými malovanými týpími.

Vítr přihání do tábora jarní vůni lesů a odnáší vůně tabáku, šalvěje, pečeného masa a pera a stuhy na koních v něm vlají ním i Wakantankovi pro radost. A tak to má být.