Jak jsme jezdili na tábory

Když občas zaslechnu, že tábořiště na Kosím potoce, nebo u Sklenského rybníka je daleko, tak se v duchu pousměji a oživím si vzpomínky na to, kolik vudkrafterů jezdilo stovky kilometrů z Prahy, Českých Budějovic, nebo Bratislavy, bez nářku pro vzdálenost, až do nízkotatranského Waldenu. Že to byla celodenní, nebo i dvoudenní jízda vlakem, který tenkrát ještě neměl vagóny s čalouněnými sedadly, na to můžete vzít jed. Podrobně si vzpomínám na dvě takové jízdy.

Kmenový tábor, účastníků kolem třiceti. Bylo to krátce po válce, potraviny byly ještě na příděl, takže určitou jejich část jsme si vezli z domova. Podobně tomu bylo s některými, dnes samozřejmě běžnými tábornickými potřebami, jako jsou lana, hřebíky, drát, které se pro jistotu také braly, protože nebylo jisté, zda je v blízkých městech bude možné koupit. Každý účastník mohl mít pro své osobní vybavení kromě torny ještě jednu „banánku“, což je dosud ještě dobře známý a používaný pevný karton, v němž se dodávají banány. Těch „kmenových a individuálních banánek“ bylo dohromady téměř čtyřicet. U ředitelství Drah jsme vybavili krytý nákladní vůz (tzv. spěšninový), který svými technickými parametry dovoloval připojení k rychlíkové soupravě. Protože rychlík odjížděl za svítání a vůz byl přistavěn na boční kolej dvě hodiny před jeho odjezdem, nakládali jsme za ranního šera. Vůz sloužil i k naší osobní přepravě. Byl vybaven dřevěnými lavicemi, ale většina z nás si roztáhla proutkovou rohož a spací pytel, abychom se „dospali“. Později, v průběhu denní jízdy jsme si otevřeli veliké vagónové dveře a zabezpečeni závorami jsme pozorovali ubíhající krajinu. Protože naše konečná stanice se nacházela mezi rychlíkovými nádražími Liptovský Mikuláš a Liptovský Hrádok, vlakvedoucí dostal upravený rozpis, aby rychlík projížděl mezi návěstidly stanice Podtureň rychlostí kolem 5 km/hod. To stačilo, aby část posádky vyskákala, přebírala banánové kartony a potom vyskočil zbytek posádky. Po našem předem dohodnutém signálu se vlak rychle rozjel dál. Výpravčí jen zíral na desítky očíslovaných banánových krabic vzorně uložených podél kolejí a uspokojeně se vrátil do své kanceláře. Když byly kartony „v mžiku“ naložené na předem dohodnutý žebřiňák, dovezl je domorodý zkušený „náš tradiční vozka“ až k tábořišti. My jsme sice šli pěšky zkratkou, ale náš časový náskok byl malý.

Putování hřebenem Západních Tater (tenkrát to byly Liptovské hole) jsme zakončili sjezdem Váhu na kajacích. Doprava opět spěšninovým vozem, připojeným k rychlíku, ale místo krabic kajaky. Cílem byl Liptovský Hrádok, kde na soutoku Belé s Váhom byla loděnice. Nákladní vagón byl v cíli na boční koleji odpojen, na vyložení kajaků a jejich následnou dopravu do loděnice (skládací podvozky, po cestě asi 2 km) bylo dost času. Tuto práci zabezpečila jen část táborníků, ostatní vystoupili dříve a šli k Prosiecké dolině, kde měli vyhledat a připravit tábořiště. Podle rozpisu činností se měli „kajakáři“ zase vrátit osobním vlakem a setkat se s námi před dolinou. Stmívalo se, nikdo nikde! V podstatě nešlo o žádnou nebezpečnou akci s dopravou lodí, jejich přechodné uskladnění bylo již předem dohodnuto. Takže, byli jsme udivení a čekali jsme jak to dopadne. Náš malý táborový oheň byl jasným cílem, takže pozdě večer jsme byli konečně zase pohromadě. Nic mimořádného. Hoši si zašli do cukrárny na zmrzlinu a ujel jim vlak. Příštího rána jsme vešli do doliny a do polední bouřky jsme zdolali její nástrahy, zabezpečené řetězy. Bouřka to byla, jak se na hory patří, i s přívalem deště, takže jsme náčelníkovi byli vděční, že nás za svítání budil.

Jiří Pacl - Migisi

Kresby: Hynek Schuster - Padre, Wanagi oyate