Problém náboženského sektářství ve výchovné praxi

1) V čem je problém?

V každém výchovném hnutí dříve nebo později narazíme v praxi na problém náboženského sektářství. Má dvojí podobu:

1. jde o ohrožení, které svěřeným dětem a mladým lidem hrozí zvnějšku (z prostředí mimo hnutí)
2. ohrožení mohou působit přímo vychovatelé (vůdcové) mající tendenci vnášet své sektářské tendence mezi své svěřence, případně - zejména u dospívajících - to mohou být vrstevníci z oddílu (kmene), kteří sami jsou v kontaktu s nějakou podobou sektářského působení - a ostatní "indoktrinují".

Při snaze přiměřeně reagovat na tuto reálnou hrozbu se dostávají do konfliktu dva přístupy, samy o sobě cenné a důležité, které však vůbec není lehké v konkrétním případě spojit. Jsou to:

• náboženská tolerance spojená s konfesní neutralitou
• ochrana dětí a mladých lidí před riziky náboženského extremismu

Někdy zvítězí tolerance spolu s neutralitou a opomene se ochrana před nebezpečnými vlivy. K tomu jsou náchylní zejména mladší vychovatelé, kteří v důsledku důrazu na svobodu (mnohdy s poukazem na praktiky předchozího totalitního režimu) z "principu" odmítají jakoukoli "regulaci" v této oblasti, protože jí automaticky považují za nepřípustné zasahování do osobní svobody.

Jindy snaha chránit děti před sektářstvím vede k tomu, že některá náboženská vyznání se preferují a jiná potlačují. Váha se nakloní směrem k netoleranci. K tomu mají zase sklon buď lidé, kteří se sami považují za "nevěřící" a jsou ochotni nanejvýš tolerovat velká tradiční náboženství, nebo právě příslušníci tradičních církví, kteří cokoliv mimo jejich hranice považují za principiálně škodlivé, a proto potřebné potlačovat.

Už z toho je vidět, jak nesnadné je spojit oba tyto přístupy a vyrovnaně je uplatňovat. Následující text se pokouší dát několik podnětů, které by přece jenom posílily možnost, že se tato nesnadná, ale nezbytná úloha zodpovědných vychovatelů podaří naplňovat.

Nejprve vysvětlíme několik základních pojmů, pak se seznámíme s právním aspektem problému. Pozornost zde také musíme věnovat sociálním a psychologickým kořenům sektářství. I když, jak vysvětlíme, nelze poskytnout soupis sekt, můžeme se pokusit o přehled náboženské scény s upozorněním na konkrétní rizika.

2) Základní ujasnění

Náboženstvím zde rozumíme vztah člověka ke skutečnosti, o které má za to, že ho totálně přesahuje, tedy ke skutečnosti "druhého břehu". V našem kulturním prostoru (evropské civilizace) ji obvykle označujeme slovem "Bůh". V jiných tradicích (které pronikají i do našeho prostředí) to mohou být bohové a bohyně nebo nějaká neosobní absolutní skutečnost. Tento vztah má ovšem dimenzi osobní a sociální. Čistě osobní prožívání bývá někdy pro odlišení označováno jako duchovní život či spiritualita. Náboženstvím pak je toto jádro vyjádřené navenek v náboženských seskupeních a institucích, v mýtech či naukách a v obřadech. Vazba spirituality a institucionalizovaného náboženství na sebe je volná. V zásadě je možné jedno bez druhého, ale jde zpravidla jen o určitou vývojovou etapu. Spiritualita bez sociálního vyjádření je charakteristická pro počátky určitého náboženského směru nebo pro kritické a reformní postoje. Duchovní život distancovaný od tradičních náboženských institucí si pak obvykle vytvoří nový instituční rámec a "etapa rozchodu" končí, zatímco etapa tradičních potíží začíná (např. napětí mezi svobodou a autoritou, nebezpečí vnějškovosti, povrchnosti apod.).

Mluvíme-li o náboženském sektářství s přihlédnutím k odborné (religionistické) terminologii, nemáme na mysli náboženské skupiny pouze vzbuzující pozornost např. tím, že jsou v našem prostředí nové, neobvyklé nebo početně nepatrné. Míníme jím jednoznačně náboženský extremismus. Jisté povahové rysy, určitý typ rodinného prostředí a výchovy a jisté sociální tlaky vedou ke vzniku takových jevů jako je uzavřenost, netolerance, lpění na neměnitelných tradicích a výkladech textů, vnucování vlastních názorů druhým a podobně. Děje se to ve sféře náboženské i světské. V politice jde o extremistická politická hnutí. Politický a náboženský extremismus má těžký dopad na osobní vztahy, na rodinu, ale také na obec, národ a stát. Jde-li o náboženství, označuje se tento jev také jako náboženské sektářství. Toto použití slova sekta je poměrně nové. Původně spíše znamenalo skupinu oddělenou od většího náboženského celku. Je zvláštní, že mluví-li se dnes o buddhismu nebo taoismu, užívá se slova sekta v tomto neutrálním významu. Komu nepřipadají vhodné výrazy "sekta" a "sektářství", mluvívá o "destruktivních kultech", čímž se zdůrazňuje negativita takového náboženského působení.

Charakteristickými rysy náboženského sektářství jsou:

• autoritářství vyúsťující až v moc nad lidmi - v menších skupinách je nositelem této bezpodmínečně přijímané autority její vůdce ("guru", kněz, osvícený, mistr ap.), u větších pak určitá struktura nezřídka podobná vojenské organizaci;
• lpění na doslovném (a mnohdy prvoplánovém) výkladu posvátných textů (Bible, Korán apod.); v návaznosti na takové hnutí mezi americkými protestanty v minulém století se pro tento přístup k posvátným textům užívá označení fundamentalismus,
• uzavřenost vůči okolnímu světu vedoucí nezřídka k vytvoření jakéhosi "dvojího života" - mezi "svými" a mezi ostatními (nepřáteli, zavrženými ap.)
• selekce informací oběma směry; výběr provádí autorita, která rozhoduje o tom, co se může dostat "navenek" i k čemu se mohou dostat členové skupiny (ať z "vnějšku" či "od nadřízených")

Vzhledem k těmto znakům lze říci (analogicky k politickým strukturám), že jde o náboženský totalitarismus. Někdy slýcháme také úvahy o absolutistickém modelu církví nebo o despotismu náboženských autorit a submisivních postojích řadových členů.

Na rozdíl od předchozího jednoznačně negativního typu náboženské skupiny je nutno si ujasnit otázku nových náboženských směrů. Mnohdy totiž bývají automaticky řazeny mezi "sekty", což není zdaleka vždycky oprávněné. Pozadí jejich působení je mnohem složitější a souvisí s dlouhodobou krizí postavení tradičních náboženských společností - v našem prostředí např. větších křesťanských církví (římskokatolické, československé husitské, českobratrské evangelické) - v evropském a zvláště pak našem prostoru. Všechna sociologická šetření po roce 1990 prováděná u nás ukazují, že vlna sympatií k nim a zájmu o ně z přelomu osmdesátých a devadesátých let rychle opadla. Nejen, že tyto církve zatím ztrácejí členstvo (např. podle vlastních šetření Českobratrské církve evangelické je to od roku 1990 více než 30 tisíc členů - tedy více než 20%; bohoslužby římskokatolické církve navštěvuje sotva 10% z počtu, který se v roce 1991 přihlásil při sčítání lidí ke katolické církvi) a klesá i počet jejich duchovních, ale jsou dnes ve veřejnosti neoblíbené (míra "neobliby" se pohybuje podle šetření STEM a IVVM v posledních letech mezi 50% až 60%, zatímco "obliba" nepřesahuje 25%; vyplývá to především z toho, že se tyto církve - hlavně ŘKC - nechaly vtáhnout do předem ztraceného "boje" o restituce, čímž značně poškodily svoji důvěryhodnost). Některé menší křesťanské církve jsou sice stabilní nebo dokonce mírně rostou, ale jsou pochopitelně "ve stínu" oněch "velkých církví" a tak nemohou výrazněji změnit celkový obraz.

Za těchto okolností začaly nový zájem budit i duchovní směry, které ve zdejším prostředí nemají tradici nebo byly potlačeny, např. různé nabídky vycházející z hnutí new age, hinduismus, buddhismus a hermetické discipliny. Tyto nové směry a skupiny zažily krátkou dobu intenzivního rozvoje v prvních létech po sametové revoluci. Kolem roku 1993 zájem poněkud opadl. U některých směrů byl pokles stejně prudký jako nástup, u jiných se po počátečním nadšením spíše růst zpomalil nebo zastavil.

Je významné, že ty nové směry, které prosperují, jsou náboženstvími mladých lidí. Ukáže to srovnání tří úspěšných názorových směrů z jednoho průzkumu, křesťanství, marxismu a buddhismu (Petr Sak; Spiritualita mládeže/1997). Váha marxismu ve společnosti se sice ukázala být vysoká, ale věková struktura jeho stoupenců je nepříznivá. Identifikace s ním roste s věkem. U křesťanství v jeho tradičních podobách se velmi výrazně projevuje vysoké ztotožnění v nejvyšších věkových skupinách. Široce rozložená střední generace stojí mimo, bez valného zájmu, obvykle stejně lhostejná k náboženství jako k ateizmu. V nejmladší věkové skupině pozorujeme mírný nárůst identifikace s ním. U buddhismu (a spolu s ním některých dalších směrů) identifikace klesá s věkem. V nejmladších věkových skupinách je relativně vysoká, rozhodně vyšší než identifikace s křesťanskými směry.

3) Sociální a psychologické kořeny náboženského sektářství

Chceme-li děti a mládež chránit před náboženským extremismem, musíme si nejdříve dobře všimnout sociálních a psychologických faktorů podporujících sektářské projevy. Jen tak je možná i prevence.

Rozhodující zdroj, z nichž úspěšně čerpá náboženské sektářství, souvisí se samotnou lidskou existenciální situací, totiž hlubinnou nejistotou, kterou si člověk díky své svobodě i schopnosti sebereflexe uvědomuje a prožívá - a na kterou reaguje hledáním bezpečí, jistoty, "domova". Nebezpečí, že tato obecná touha bude sektářsky zneužita, narůstá zejména ve dvou případech. Pracovně bychom je mohli popsat jako "intelektuální deficit" a "emocionální deficit". Oč se jedná? Uvedené situace si označíme pro lepší pochopení jasnou charakteristikou ve formě výpovědi člověka, který tímto deficitem strádá:

a) "Své situaci nerozumím"

Člověk dokáže čelit nejistotě svého "pobytu" na světě, pokud alespoň v zásadě chápe dění, které se ho týká. Takové porozumění zdaleka není něčím samozřejmým. Vždyť se na něm podílí řada faktorů - od těch vnitřních (rozumové schopnosti), až k těm vnějším (prostředí, v jakém člověk od dětství žije - a to jak nejbližší, rodina, tak vzdálenější - škola, oddíl, celá společnost). Pokud člověk ztrácí schopnost rozumět své situaci, tak se brání - a to nejčastěji tím, že se "chytá osvědčených jistot". Těmi jistotami mohou být tradice, pevně zformulované "učení" ("náboženské pravdy"), vnější autorita ("pan farář, který všemu rozumí", guru ap.), "parta". Na ně přenese svou hlubinnou nejistotu - a zaplatí za to svou svobodou. Charakteristické pro taková "řešení" je, že musejí být jednoduchá a "jasná". Nejlépe ve formě několika snadno pochopitelných a zapamatovatelných zásad. Bezprostředním důsledkem toho je známé "černobílé vidění". Celý svět se tak dá popsat jen dvěma hodnotami - buď je to či ono zcela OK, nebo je to naprosto zavrženíhodné. Cokoliv mezi tím by vnášelo jen zmatky - a tedy opět nejistotu.

Z hlediska vývoje a výchovy člověka je zřejmé, že tu jde o cestu od naprosté dětské závislosti a odkázanosti na pomoc ostatních k dospělosti člověka, který je schopen zodpovědně nést svoji svobodu. Jednoduché vidění problémů bez přihlížení k jemnostem a k odstínům je typické pro mladé lidi ještě z jednoho důvodu: nemají rádi morální kompromisy; nejen ve sféře vnějšího poznání, ale i morálního rozlišování chtějí mít "absolutní jistotu". Jenomže ta je v praxi - má-li respektovat realitu - nedosažitelná. A smířit se s tím, aniž by člověk současně nerezignoval na velké ideály, není vůbec snadné. I proto je sektářství u mládeže úspěšnější než u věkových skupin středních a starších.

b) "Jsem hrozně sám"

Ochranou před onou hlubinnou nejistotou je kromě racionálního chápání naší situace zázemí lidských vztahů. Bez něho je člověk velmi snadno zranitelný. Výzkumy mezi narkomany ukazují, že právě chybění této "záchranné sítě" lidských vztahů je nejčastější příčinou toho, že mladí lidé skončí v drogové pasti. Sekta je jen jinou verzí téhož - je "náboženskou drogou". Proto k sektářsky zaměřeným náboženským skupinám (podobně jako k extremistickým politickým hnutím) se dále připojují lidé, kteří citově strádají. Chybí jim životní partnerství, nemají přátele a uspokojivé rodinné zázemí.

Z toho, co jsme řekli, vyplývá bezprostředně několik konkrétních doporučení:

• je třeba se starat o výchovu a vzdělání, o přísun solidních, vyvážených informací.
  Nejde ale jen o náboženské vzdělání, nýbrž o celkovou vzdělanost (bohužel dosud ji u nás základní a střední školství neposkytuje a v rodinách mnohdy rovněž k žádnému zprostředkování této celkové vzdělanosti - tak potřebné pro porozumění světu - nedochází; oddíl tu tedy může sehrát roli naprosto nenahraditelnou)
• je třeba učit lidi samostatně kriticky myslet, pracovat s informacemi.
  Prostředí výchovy dětí a mladých lidí je k tomu ideální příležitostí, pokud je to všechno zasazeno do atmosféry radosti, tvořivosti a důvěry (k čemuž skautský oddíl dává velikou šanci)
• je třeba dětem a mladým lidem poskytnout možnost zdravých vztahů, proto účinnou prevencí je tady pomoc v navazování, udržování a rozvoji vztahů.

4) Přehled české náboženské scény

V českém prostředí po staletí převládalo západní křesťanství. Po velkém schizmatu z r. 1054 se tato větev označuje jako katolická, Východ jako pravoslavný. Z českého a světového reformačního kvasu vycházejí na jedné straně římští katolíci, přinejmenším v 16. a na začátku 17. století menšinoví, na druhé straně většinoví dědici husitské, resp. kališnické a bratrské tradice. V 17. století římský katolicismus opět převládl. Po Tolerančním patentu Josefa II. z r. 1781 vystupují křesťané uznaných vyznání na veřejnost. Postupně se k nim připojují směry importované z jiných zemí. Vedle křesťanství sdíleli na našem území osudy s českým a německým etnikem také Židé, kteří si navzdory represím zachovali vlastní kulturní a náboženskou identitu až do současnosti.

Ustálená spirituální scéna se začíná měnit od konce 19. století. Přicházejí muslimové, teosofové, spiritisté, antroposofové, rosikruciáni, zednáři, martinisté, taoisté, hinduisté a buddhisté. Zajímavým jevem na začátku našeho století je hledání nového náboženství. Angažovali se v něm sociologové, psychologové, orientalisté, filozofové a umělci. Uveďme několik příkladů významných kulturních osobností, jež nelze zařadit do obvyklé náboženské scény těch let: Julius Zeyer, Otokar Březina, František Bílek, Alfons Mucha, František Kupka, Ladislav Klíma, Josef Váchal, František X. Šalda.

Dnešní stav ukázalo sčítání lidu z r. 2001 i další průzkumy. Přibližně 58% českého obyvatelstva se považuje za nevěřící, 10% se nevyjádřilo. Zbytek je rozdělen mezi římské a řecké katolíky - 26%; na ostatní křesťany a různá mimokřesťanská vyznání připadá 6% obyvatelstva. Různě koncipovaná šetření ohledně víry v Boha ukazují, obdobnou situaci, byť je zde mezi 25 - 30% lidí, kteří "nevědí". V posledním desítiletí sledujeme mírný nárůst a stagnaci na nové úrovni, ba i mírný pokles vyrovnávaný (případně překrytý) přesvědčením o existenci "čehosi" duchovního apod. Velmi nízká je bezprostřední náboženská angažovanost. Bohoslužeb všech církví a náboženských společností se během týdne účastní asi 5% obyvatel.

Nové náboženské či spirituální směry mají různé zázemí. Rozlišíme-li je podle původu a zaměření, nacházíme několik skupin, s tím, že hranice mezi nimi jsou vágní:

• tradiční náboženské směry (církevní křesťanství, organizovaný judaismus)
• tzv. necírkevní křesťanství, resp. směry s křesťanskými prvky
• mimokřesťanské duchovní směry západního původu
• orientální směry
• tzv. přírodní náboženství
• hnutí lidského potenciálu
• synkretické směry (tj směry vzniklé kombinací a míšením jiných)

Pokud jde o tradiční směry, nová religiozita není obvykle návratem k náboženskému stylu rodičů či prarodičů. Lidé, kteří je pro sebe nově objevili, se obvykle nespokojují s tradiční doktrínou (v drtivé většině ji ani neznají) a s morálními či právními pokyny. Kladou důraz na zkušenost či prožitek. Populární jsou směry se silným emocionálním nábojem (v křesťanství např. směry letniční, charismatické), mystické (např. hnutí Maranatha) a soustředěné na zjevování nebeských bytostí (Marie, ostatních světců, andělů). Necírkevní křesťanství má nesčetné podoby a většinou navazuje na různé reformní pokusy protestantské tradice. Co se týče směrů, které jsou inspirovány křesťanstvím, ale nelze je považovat v tradičním církevním slova smyslu za křesťanské (neboť se od něj - zejména postojem k Ježíši Kristu - jasně liší), pak známějšími jsou Církev sjednocení, svědkové Jehovovi, Rodina, mormoni, hnutí Univerzální život, Hnutí grálu. Tyto organizace samotné se samy nepokládají za součást světového křesťanstva.

Západními mimokřesťanskými směry míníme hlavně tendence navazující na předkřesťanské antické dědictví, např. novopohanské směry, hermetismus, magii, alchymii, astrologii, rosikruciánské společnosti. Z orientálních náboženství je sice v západní silně a ve střední Evropě poněkud méně zastoupen islám, ale projevuje se daleko více u přistěhovalců a hostů z muslimských zemí. Domácí obyvatelstvo si získává spíše hinduismus (jóga, krišnovské hnutí), buddhismus, méně a spíše nepřímo čínské směry. Archaická náboženství zachovaná u některých etnik snad bez velkých změn od pravěku zažívají v posledních létech renesanci. Spojují se se současnou vzdělaností, projevují se literárně a vstupují do mediálního světa. Někteří naši současníci se přiklánějí k novošamanismu. Hnutí lidského potenciálu mohou být prožívána téměř nábožensky, ale jejich vlastním cílem je rozvoj lidských sil a schopností pomocí různých cvičení (např. Silvova metoda nebo Modrá alfa). Synkretické směry volně spojují cokoli s čímkoli z celé škály tradičních i nových směrů.

Nikdo nemůže odpovědně poskytnout seznam náboženských sekt, i když by to jistě usnadnilo pedagogům, sociálním pracovníkům a skautským vedoucím práci. Pomohlo by to rozlišit sekty od nesektářských starých i nových směrů: podle pouhého zjištění náboženské příslušnosti by hned bylo jasné, jak se chovat. Seznam nelze poskytnout proto, že sektářských znaků je více a uplatnění každého z nich je jak věcí míry, tak i historického vývoje. Např. v Církvi adventistů sedmého dne (dříve v některých knihách označované za sektu) převládal (a někde ještě převládá) biblický fundamentalismus, je mezinárodně centrálně organizovaná, ale uplatňuje se v ní princip volby, vyskytuje se tam svobodná kritika vedoucích představitelů, adventistické charitativní aktivity (ADRA) přestavují nepochybný přínos v pomoci trpícím a někteří čeští představitelé adventismu (Jan Bárta, Jaroslav Šlosárek apod.) se významně angažují v ekumenických aktivitách. Dnes je zřejmé, že hovořit o sektě by pro tuto církev bylo nevýstižné a urážlivé.

Zkrátka poctivý přístup k této problematice nevystačí s jednoduchým "oznámkováním" - a jak se vzápětí ukáže, ani právní řád nám tu příliš nepomůže.

5) Právní situace církví a ostatních náboženských společností

Možnost nejen osobně vyznávat jakoukoli víru, ale také se sdružovat a veřejně své náboženství projevovat a získávat pro ně stoupence vyplývá z ústavního řádu České republiky, konkrétně z Listiny práv a svobod, čl. 15 a 16. Registrace poskytuje církvím určité možnosti navíc, např. nárok na státní finanční příspěvek na platy, na údržbu budov a apod., možnost jako samostatný právní subjekt dědit, kupovat, prodávat, pronajímat apod., možnost zakládat a vést státem financované školy, přístup do veřejně právních sdělovacích prostředků, možnost účasti na duchovní službě v armádě, přístup do vězení a nemocnic, právo vyučovat své náboženství na školách.

V nedávno přijatém zákonu o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností se otázkou přijatelnosti zabývá:

§ 5 Podmínky vzniku a působení církví a náboženských společností

²⁷⁾ Zákon č. 29/1984 Sb., o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných škol (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

Na první pohled je vidět, že uvedené podmínky odmítají srovnatelné postoje a jednání, které jsme uváděli v kapitole 2) jak charakteristiku jednání sektářského. Přesto je tu vážná potíž. Jednak církve a náboženské společnosti, které předchozí totalitní stát uznával, jsou automaticky registrované, aniž by dnes musely splnit jakékoli podmínky. Rozhodně se ale při automatické registraci vyplývající s někdejšího státního souhlasu nezkoumalo - a ani dnes při nových žádostech se nezkoumá - je-li dané náboženské společenství sektářské. Navíc právo tento pojem nezná. Není tedy žádný jednoduchý právně popsatelný prostředek, jak objektivně a nezávisle zjistit, která církev či mimokřesťanské společenství je a která není sektou.

6) Neutralita i ochrana

Zásada náboženské neutrality výchovné organizace velí vystupovat vůči tradičním vyznáním i vůči směrům nové religiozity bez preferování nebo apriorního odmítání kteréhokoli z nich. Měly by všechny být pokládány v zásadě za stejně oprávněné - pokud respektují zásady, které jsou určující pro výchovný systém toho kterého sdružení (např. v Junáku skautský slib, zákon a heslo; v Pionýru Sedmero ideálů, zásad a cílů). Každý vedoucí má zajisté nějaké své osobní náboženské či nenáboženské přesvědčení a z toho vyplývající vztahy k okolí. Má-li se zachovat nutná neutralita, měl by ale při své výchovné práci jasně rozlišovat mezi hodnocením různých směrů, které se opírá o všeobecně sdílený (mravní, ideový) základ své organizace, a hodnocením, které je už důsledkem jeho osobního (náboženského) postoje a s nímž by měl zacházet velmi opatrně. Rozhodně nesmí stoupence odlišných směrů veřejně znevažovat, zesměšňovat, soudit a podobně. Dokonce je povinen podporovat své svěřence, aby se své přesvědčení snažili co nejlépe rozvíjet a naplňovat. Nemá také využívat "svůj" oddíl pro propagaci svého vlastního směru a pro odsuzování druhých. To zajisté nevylučuje svědectví o vlastním směřování, pokud je vyžádáno nebo se jeví z výchovného hlediska vhodným. Velmi ovšem záleží na tom, jak opravdovost vlastního stanoviska spojí s taktem a schopností druhým také naslouchat. Bez toho ostatně nemůže být takové svědectví účinné a spíše vyvolá odpor.

Samostatný problém tvoří konfesně homogenní oddíly - např. v Junáku "oddíly se zdůrazněnou náboženskou výchovou". V nich se uplatňuje vedle běžných skautských zásad také konkrétní náboženská výchova. Tyto oddíly samy o sobě pochopitelně nejsou a nemohou být neutrální ve věci náboženského vyznání. Nemohly by to však být skautské oddíly, kdyby se v nich nespojovalo náboženské přesvědčení alespoň s tolerancí. Pokud možno by měly pěstovat přátelské a kooperativní vztahy s oddíly neutrálními a oddíly odlišných vyznání. Náboženské skautské oddíly by měly být mezi prvními, kdo podporují z hlediska svého vyznání ekumenický a mezináboženský dialog a dialog mezi nábožensky věřícími a těmi, kteří se za věřící nepovažují. Obdobně to platí pro oddíly YMCA, Salesiánského hnutí mládeže, sdružení v ASKM ap.

Je vlastně potřebné více než jen neutralita a tolerance. Demokratické zásady vedou všechny k vzájemné úctě a k dialogu. Vůdcové i členové nenáboženských i náboženských oddílů by měli společně pečovat o obranu náboženských menšin. Zavedená, velká a vlivná náboženská seskupení mají totiž tendenci potlačovat konkurující nové a malé skupiny. Státní úřady a podobné instituce samozřejmě nemohou bránit novým a početně malým seskupením v jejich působení. Pokud by se to někdy někde stalo, bylo by nutno se dovolávat práva všemi prostředky. Pozornosti občanských iniciativ a médií však unikají případy v obcích, na školách, ve vojenských útvarech apod., kde nesnášenliví lidé uplatňují svůj vliv také k omezování málo vlivných skupin. Je třeba např. sledovat případy, kdy se pomocí snadno ovlivnitelných žurnalistů organizují proti některým náboženským skupinám mediální kampaně. Takto šířeným pomluvám totiž téměř není možné se bránit. Je rovněž třeba sledovat případy, kdy úřady administrativně šikanují jednotlivé skupiny.

Jednou ze záminek této nesnášenlivosti vůči náboženským minoritám je tvrzení, že zejména všechny nové skupiny jsou sektami, resp. destruktivními kulty. Z toho má pak samozřejmě plynout, že je třeba před nimi děti a mládež (a koneckonců kohokoli) chránit, třeba i omezováním práv těchto skupin. Pokud se nevznese výslovně obvinění ze sektářství, sbírají se proti novým náboženským společenstvím aspoň skutečné, upravené nebo od počátku vymyšlené informace (či desinformace). Cokoli neobvyklého, kuriózního se vyskytuje v jejich nauce nebo obřadech, je stavěno na pranýř a vysmíváno. Konstruují se obžaloby zahrnující údajné obohacování vedení na účet prostých členů či příjemců služeb, finanční a jiné podvody, spojení s tajnými službami a tzv. mravnostní skandály.

Je však třeba velmi pečlivě zkoumat, má-li daná společnost opravdu sektářské znaky. Leckdy v takových případech rozhodují nezávislé soudy. Ano, náboženské autoritářství, fundamentalismus a uzavřenost se mohou projevovat v kterékoli z náboženských společností patřící k nové religiozitě. Jisté ale je, že se tyto jevy vyskytují napříč celým náboženským spektrem, tedy v některých seskupeních tradičních i nových, velkých i malých. Rozhodně je třeba proti němu vystupovat, ale důsledně kdekoli, kde k nim dochází.

Součástí výchovy a sebevýchovy v dobrých oddílech je jistě ochrana před reálným sektářským nebezpečím. Protože podstatou sektářství je autoritářství, uzavřenost, fundamentalismus a selekce informací, spočívá tato ochrana v maximální možné prevenci proti těmto projevům. Výchova zde samozřejmě není všemocná. "Snadno a rychle" nevykoření hluboce založené emoce a zaběhané myšlenkové návyky. Musí počítat s tím, že vliv rodiny a prostředí může být v tomto směru podpůrný stejně tak jako protisměrný.

Podstatou protisektářské prevence by měla být přesvědčivá prezentace demokratických hodnot, praktická výchova k demokratickému jednání, dostatečný přísun informací a výcvik v jejich vyhledávání a zpracovávání. V užším smyslu bude ochrana před sektářským nebezpečím spočívat ve výchově k náboženské snášenlivosti. Bude-li skautské hnutí (nejlépe ve spolupráci s rodinou a školou) v každém od počátku podporovat úctu k politickému, filozofickému či náboženskému přesvědčení druhých lidí, má sektářská mentalita méně šancí.

7) Oč se při výchovné práci opírat?

Kdo chce odpovědně a přiměřeně reagovat na sporné náboženské jevy např. u mladých lidí, kteří jsou svěřeni jeho péči, musí reagovat konkrétně na to, s čím se setká, nikoli na informace z druhé ruky. Neměl by se řídit předsudky. Setká-li se u nějaké náboženské organizace v okruhu svého působení reálně s náboženským extremismem a totalitarismem, má na ně odpovědět. Má se především zastat těch, jimž tyto sociálně deviantní jevy škodí. Setká-li se např. s dítětem nebo mladým člověkem, který je nábožensky nesnášenlivý, nemůže tuto jeho nesnášenlivost tolerovat, zvláště pokud má agresivní podobu. Velmi ovšem záleží na tom, aby bylo zřejmé, že jeho pevný postoj směřuje proti netolerantnosti dotyčného, a nikoliv proti jeho "jinakosti" nebo dokonce proti samotné osobě. Měl by své svěřence vést slovy i příkladem k respektu vůči náboženskému přesvědčení druhých. Měl by sám být nábožensky snášenlivý.

Je třeba reagovat na konkrétní situace ne na domněnky. Někdy je přece jen třeba se opřít o spolehlivé a nezaujaté informace. Zde může jistou pomocí být odborná literatura a konzultace s odborníky. K těmto pramenům je však nutno uvést vysvětlení. Těmto jevům je dnes už věnována poměrně rozsáhlá odborná literatura, ne pouze na vědecké úrovni, ale i dostatečně srozumitelná pro člověka z praxe. Je však těžké mezi tituly vybírat. Mnoho titulů je velmi sporných. Mnoho autorů směšuje otázku nových či alternativních duchovních hnutí s tématem sekt. Jde však o věci mimoběžné. Nejsou totiž zdaleka všechna nová hnutí sektářská a všechny sekty nepatří k okruhu nových směrů. S dostupnou literaturou se někdy těžko pracuje. Její přístup se pohybuje od náboženské literatury jednotlivých skupin, včetně jejich obhajoby a propagace, přes neutrální analytické texty, jež píší sociologové, psychologové a religionisté, po ostré polemiky, v nichž si různí sektáři vyřizují účty mezi sebou. Název knihy rozhodně nestačí k zjištění, o který z těchto případů jde. Název může znít velmi objektivně a přitom může jít o propagandu a polemiku. Jistou pomocí pro pracovníky by měla být příloha této příručky, v níž je přehled současné české dostupné literatury s anotacemi, které mají pomoci v orientaci.

Odbornou pomoc v oblasti, jíž se zde zabýváme, chce poskytovat Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů. Její název naznačuje nežádoucí směšování dvojí problematiky. Je třeba říci, že Společnost není vědeckým ústavem. Její členové se danou problematikou zabývají jako hlavním námětem nebo okrajově, badatelsky nebo prakticky, profesionálně nebo amatérsky na různých pracovištích. Společnost pořádá obvykle dvakrát ročně veřejné konference s přednáškami badatelů, odpůrců i stoupenců různých směrů. Dále zhruba jednou měsíčně se konají semináře za účasti členů Společnosti a (pozvaných) hostů. Často jsou zváni stoupenci různých nových hnutí. Společnost autorsky a redakčně zajišťuje časopis Dingir, věnuje se přednáškové a poradenské činnosti. Nutno říci, že Společnost nemá oficiální stanovisko k problematice sekt. Názory jejích veřejně činných členů na problematiku se někdy i dost výrazně liší. Je však asi místem s nejrozsáhlejší knihovnou a dokumentací k problematice. Její služby jsou dostupné na adrese Dingir s.r.o., Jankovcova 31, Praha 7 Holešovice a na telefonním čísle (02)7820884.

Z nábožensky neutrálních odborných pracovišť, které se zabývají novou religiozitou a problematikou náboženského sektářství můžeme uvést Ústav religionistiky Filosofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně (zejména Dr. Dušan Lužný) a Katedru religionistiky a filosofie na dosavadním Ústavu jazyků a humanitních studií Univerzity Pardubice.

Při využívání různých individuálních nebo institucionálních poradenských, konzultačních a přednáškových služeb je nutno být opatrný. Pod záhlavím studia, informací a poradenství se často skrývá ostrá polemika náboženského a politického establišmentu s vybranými duchovními směry. Motivem takové polemiky a někdy i pomluv je honba za žurnalistickými senzacemi, "vědecký" fundamentalismus (většinou málo poučený - a o to rychleji "nálepkující") a též obava z náboženské konkurence. Místo objektivních věcných informací se na vybrané směry shromažďují kompromitující informace, přičemž tytéž nebezpečné jevy, jež se u jedněch odhalují a kritizují, se u jiných pomíjejí.

PŘEHLED NÁBOŽENSKÝCH SPOLEČNOSTÍ PŮSOBÍCÍCH V ČR

V první části uvádíme registrované církve a ostatní náboženské společnosti. Ty jsou nejvíce na očích veřejnosti a je o nich nejlepší přehled.

1. církve katolického typu
   • Římskokatolická církev
   • Řeckokatolická církev ²⁸⁾
   • Pravoslavná církev (www.pravoslavnacirkev.cz)
   • Starokatolická církev (www.starokatolici.cz)
2. národní církev
   • Církev československá husitská ²⁹⁾ (www.ccsh.cz)
3. církve navazující na reformaci
   • Českobratrská církev evangelická (www.srcce.cz)
   • Slezská evangelická církev augsburského vyznání (www.sceav.cz)
   • Luterská evangelická církev augsburského vyznání ve Slezsku
   • Luterská církev v České republice
   • Jednota bratrská (www.jbcr.info)
   • Církev bratrská (cb.cz)
   • Evangelická církev metodistická (www.umc.cz)
   • Bratrská jednota baptistů (www.baptist.cz)
   • Církev adventistů sedmého dne (www.casd.cz)
   • Křesťanské sbory (krestanskesbory.cz)
   • Apoštolská církev (www.apostolskacirkev.cz)
4. společenství s prvky křesťanství
   • Novoapoštolská církev ³⁰⁾
   • Náboženská společnost Svědkové Jehovovi
   • Církev Ježíše Krista svatých posledních dnů ³¹⁾ (www.mormon.cz)
5. mimokřesťanská náboženská společenství
   • Náboženská společnost českých unitářů (www.unitaria.cz)
   • Federace židovských obcí (www.fzo.cz)

Z neregistrovaných náboženských společenství můžeme připomenout pouze ty, o kterých je k dispozici více informací. Vzhledem k horší dostupnosti informací připojujeme několik základních informací o každé z nich:

• Bhagwanovo hnutí - volné seskupení pěstující meditaci podle svého zakladatele Bhagwana šrí Radžníše, který později přijal jméno Osho (Ošo). Tzv. dynamická meditace zahrnuje psychicky náročné praktiky. Vychází hlavně z hinduismu a buddhismu
• buddhisté - seskupeni volně v různých meditačních skupinách všech významných buddhistických směrů, vitální hnutí s výraznými sympatiemi v nejmladší věkové skupině
• Církev sjednocení - náboženská společnost navazující na křesťanství, Ježíše jako neúspěšného Mesiáše ³²⁾ nahradil v jejich pojetí zakladatel a vůdce Moon, cestou ke spáse je jím organizované zakládání dokonalých rodin, společnost je obklopena organizacemi, s nimiž společně tvoří unifikační hnutí
• Česká islámská obec - kromě přistěhovalců z islámských zemí a jejich rodinných příslušníků jde o několik set českých stoupenců islámu, postupně buduje místa modlitby a kulturní centra
• Hnutí grálu ³³⁾ - společnost s několika stupni členství, uskutečňující spirituální cestu svého zakladatele, který psal pod jménem Abd-ru-shin
• Imanuelité - samostatná česká větev grálového hnutí. Podle svého zakladatele vystupujícího pod jménem Parsifal Imanuel čekají zvrácené lidstvo katastrofy, pouze jeho stoupenci se zachrání. Radikálně se oddělují od ostatní společnosti
• Jóga v denním životě - hnutí s tisící stoupenců u nás založené na hinduistické tradici advaity a jógy ³⁴⁾ , pěstuje různé úrovně jógového cvičení, zdůrazňuje nenásilí, aktivní v mezináboženských vztazích, vysokou autoritu má zakladatel svámí Mahéšvarananda
• Křesťanská věda - náboženské společenství vzniklé v USA v minulém století, vše je podle něj duchovní, tělo a jeho potíže jsou neskutečné, cestou ke zdraví je uvědomit si to.
• Křesťanská společenství - neregistrovaná křesťanská církev evangelikálního³⁵⁾, letničního rázu
• Lectorium rosicrucianum (Řád zlatého a růžového kříže) - zaměření na esoterní resp. gnostické³⁶⁾ křesťanství, se stupni zasvěcení a jednoduchým obřadem
• Maharišiho ajurvédská společnost (transcendentální meditace) - systém meditace pomocí individuálně přidělené mantry a navazující vyšší rozvoj, včetně přístupů na základě jedné ze škol tradiční indické medicíny.
• Mezinárodní společnost pro vědomí Kršny - vychází z tradičního hinduistického hnutí gaudíja-vaišnava, uctívá Kršnu jako nejvyšší Osobnost a v souvislosti s ním i jiná božstva zpěvem manter, morálkou a životosprávou, dělí se na úzký okruh Kršnových oddaných a širší okruh Kršnových přátel, někteří přechodně nebo celoživotně dodržují celibát
• New age - volné seskupení (síť) jednotlivců, skupin, center a edičních aktivit zaměřených na nový životní styl s novou spiritualitou čerpající z hermetických³⁷⁾ a orientálních tradic
• Nová církev křesťanská - náboženské společenství netradičně křesťanského rázu navazující na vize Emmanuela Swedenborga
• Obec křesťanů - hnutí s programem obnovy křesťanství, inspirované působením zakladatele antroposofie³⁸⁾ Rudolfa Steinera, svobodné ve vyznání víry, s bohatě rozvinutými obřady, působí zejména v alternativních intelektuálních kruzích
• Rodina - (dříve Rodina lásky a Děti Boží) necírkevní křesťansky orientované společenství s nekonvenčním, někdy problematizovaným chápáním partnerského života
• Satanismus - forma vzpoury proti náboženskému, ale i občanského establišmentu. Satan jako postava z křesťanské tradice je symbolem této vzpoury. Projevuje se texty, obřady, používáním symbolů, hudebními projevy. Má spíše podobu roztroušených skupin.
• Scientologická církev - organizuje náboženské aktivity, zejména jednoduché obřady, navazuje na činnost dianetických center³⁹⁾, má ráz etického či neteistického⁴⁰⁾ náboženství, cílem je plný rozvoj člověka
• Starý mystický řád růže a kříže - společnost zaměřená na esoterismus⁴¹⁾, členství nejprve korespondenční, pak zasvěcení do různých chrámových stupňů
• Víra bahá'í - hnutí navazující na islám, pokládající svého zakladatele Bahá'ulláha za posledního z proroků, následujícího po Muhammadovi, spojuje prvky různých starších náboženství, nemá dogmata, rituál a kněžstvo, uplatňují se tam prvky teokracie⁴²⁾
• Teosofická společnost - hnutí z konce minulého století zaměřené na studium různých náboženství a spojování prvků z nich, ovlivněna nejprve hermetismem, později více buddhismem a hinduismem
• Univerzální život - hnutí, které se původně chápalo jako církev, chce shromažďovat pozitivní síly světa podporou náboženské obnovy na předpokládaném prakřesťanském základě. Metodou je meditace, základem je prorocké zjevení zakladatelce Gabriele Wittekové.

²⁸ Řeckokatolická a římskokatolická církev tvoří spolu jeden organizační celek. Liší se kulturním koloritem.
²⁹ Bývá různě přiřazována, někdy k církvím katolického typu, někdy k reformačním.
³⁰ Má ráz křesťanské církve, ale sama se nepokládá za jednu z křesťanských církví, nehlásí se k reformačnímu odkazu, proto je zařazena do této skupiny.
³¹ Jinak zvaná též mormoni. Sami se označují jako církev. Nepokládají se však za jednu z křesťanských církví. Jejich příslušnost k tomuto okruhu zpochybňuje jejich spíše polyteistické (případně henoteistické) pojetí.
³² Mesiáš je postava z bible, má to být prostředník mezi Bohem a lidmi, s ním přichází doba, v níž se naplňují naděje trpícího lidstva. Židé mesiáše očekávají, křesťané uznávají za mesiáše Ježíše. Hebrejsky mesiáš znamená pomazaný. Do řečtiny přeloženo: christos, odtud české Kristus.
³³ Grál je podle legend nádoba, v níž se uchovávala Ježíše Kristem prolitá krev jako relikvie. Měl být uchováván na grálovém hradě střežen králem Artušem a jeho rytíři. Grálové hnutí chápe grál alegoricky jako spojení mezi duchovní říší a naším světem.
³⁴ Směry tradičního hinduismu, jóga je soustava tělesných a duchovních cvičení zaměřených k osvobození, advaita nábožensko-filosofický systém překonávající rozdvojenost skutečnosti.
³⁵ Evangelikální křesťanství je směr v protestantismu založený na svobodném členství v církvi. Každý, ať z rodiny členů či odjinud musí o členství požádat, prokázat, že se obrátil a vzít na sebe práva a povinnosti člena.
³⁶ Gnose je duchovní poznání, gnosticismus spirituální směr v dobách raného křesťanství zdůrazňující gnosi, tedy poznání ve srovnání s vírou.
³⁷ Hermetismus hnutí navazující na starověké mysticky laděné spisy připisované Hermovi Trismegistovi, v renesanci se s ním spojila alchymie, astrologie, kabala a magie.
³⁸ Nauka o člověku formulovaná Rudolfem Steinerem v prvních desetiletích 20. století. Sleduje kosmický vývoj člověka jako duchovně- tělesné bytosti a rozvíjí praktické obory.
³⁹ Dianetická centra poskytují kursy a služby podobné klasické psychoterapii na základě názorů svého zakladatele Rona Hubbarda. ⁴⁰ Směr, který lze pokládat za náboženství, i když v něm nejde o Boha či bohy a bohyně, duchovní směr zaměřený na blíže neurčenou skutečnost z "druhého břehu". ⁴¹ Nauka a praxe skrytá před obyčejnými lidmi, resp. pojednávající o skrytých skutečnostech. ⁴² Teokracie - světská moc náboženské organizace (doslova: vláda Boha).

PŘEHLED LITERATURY K TÉMATU NÁBOŽENSKÉHO SEKTÁŘSTVÍ

Obecně o náboženství s přihlédnutím k problému sekt

Holm, Nils: Úvod do psychologie náboženství, Portál, Praha 1998

Dílo přehledně vystihující současný stav oboru. Zabývá se sociálně-psychologickými aspekty, náboženskými prožitky, souvislosti s vývojem poznání, mravních postojů, s procesem stárnutí, ukazuje hlubinně psychologický pohled na náboženství a souvislost s duševním zdravím a nemocí.

Vallon, Jacqueline (ed.): Kniha o náboženstvích, Albatros, Praha 1993

Stručný, bohatě ilustrovaný přehled zaniklých i současných náboženství, náboženství bez písemné tradice. Podrobně se zabývá světovými náboženstvími, judaismem, křesťanstvím, islámem, čínských náboženských směrů, hinduismu a buddhismu. Vhodné též pro děti a mládež.

Weber, Max: Sociologie náboženství, Vyšehrad, Praha 1998

Klasické dílo, které položilo základy sociologie náboženství, s rozsáhlou úvodní studií, která doplňuje dnešní pohled na problematiku.

Slovníky

Hrabal F.R. (ed.): Lexikon náboženských hnutí, sekt a duchovních společností, CAD Press, Bratislava 1998

Přes 3000 popisných hesel o jednotlivých náboženských společnostech, posbírané editorem z různě spolehlivých zdrojů. Na konci výběrový přehled literatury, rejstřík osob a věcný rejstřík k heslům.

kol.: Encyklopedie náboženství, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1997

Rozsáhlý, přehledný slovník zaměřený spíše na tradičná náboženské směry, pomáhající však též pochopit nové směry, autoři jsou z německé jazykové oblasti. Velké množství ilustrací: dokumentární fotografie a významná díla sakrálního umění. Slovník má spíše popisný, částečně však též hodnotící charakter z hlediska křesťanství.

kol.: Lexikon východní moudrosti, Votobia, Olomouc 1996

Vynikající ediční počin, velmi rozsáhlý, podrobný, přehledný a srozumitelný přehled o buddhismu, hinduismu, taoismu a zenu. Významná pomoc též pro pochopení nových duchovních směrů orientálního původu. Na konci velmi bohatý soupis české literatury k tématům lexikonu.

Pavlincová Helena (ed.): Slovník - judaismus - křesťanství - islám, Mladá fronta, Praha 1994

Bohatý přehled tří ze světových náboženství ve velkém množství stručných hesel od osmnácti českých autorů. Většina autorů se snaží o objektivitu a věcnost.

Speciálně o sektách a sektářství

Enroth, Ronald: Za novými světy, EELAC, Praha 1994

Kniha je míněna jako průvodce sektami a novými náboženstvími. Obsahuje charakteristiky vybraných deseti nových společenství. Jde však o polemiku s novými náboženskými směry z hlediska konzervativní verze protestantské věrouky.

Hassan, Steven: Jak čelit psychické manipulaci zhoubných kultů, Vydavatelství Tomáše Janečka, Brno 1994

Žurnalisticky pojatý popis autorova začleňování do Církve sjednocení, jeho vnitřních konfliktů a odpoutání od této organizace, doplněné obecnějšími úvahami. Autor interpretuje své zkušenosti tak, že je nutné tzv. výstupové poradenství. Někdy v tomto poradenství, zvláště v praxi tzv. deprogramovacích týmů, dochází k projevům náboženské nesnášenlivosti, ba dokonce i k porušování základních lidských práv.

Hora, Ladislav: Problematika tzv. alternativní religiozity a jejího podílu na formování životní orientace mládeže, Karolinum, Praha 1995

Skriptum Univerzity Karlovy, výběr významných náboženských skupin, spíše z hlediska současné americké a západoevropské situace, snaha o objektivní popis, úvahy z pedagogického a psychologického hlediska. V hodnocení se autor snaží konfrontovat různé názory, příznivé i nepříznivé.

kol.: Malý slovník sekt, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1998

Výběr hesel o společných jevech a o jednotlivých náboženských společenstvích, která se autoři rozhodli označit jako sekty. Hesla o jednotlivých směrech obsahují popis se snahou o objektivitu a v závěru vždy též hodnocení z římskokatolického hlediska.

kol.: Satanismus, Oliva, Praha 1997

Sborník z konference Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů. Obsahuje příspěvky popisné z hlediska religionistiky, prakticky zaměřené z hlediska práce církve a příspěvek jednoho účastníka konference, který se hlásí k satanismu.

kol.: Sekty a nová náboženská hnutí, Zvon, Praha 1997

Výběr tématicky uspořádaných úryvků z oficiálních dokumentů římskokatolické církve věnovaných problematice sekt a nových náboženských směrů. Jde o dokumenty papežů, jednotlivých instancí římské kurie, biskupských konferencí a jednotlivých biskupů.

kol.: Zneužití náboženství, Oliva, Praha 1996

Čtyři studie od významných představitelů Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů psané částečně z hlediska etablovaných náboženství. Prokop Remeš se zabývá velice sporným jevem tzv. psychického programování. Věnuje mu však pozornost pouze u směrů, vůči nimž je sám polemicky vyhrocen.

Lužný, Dušan: Nová náboženská hnutí, Masarykova univerzita, Brno 1997

Zřejmě nejlepší současný českých rozbor a objektivní popis nových náboženských hnutí, včetně náboženského sektářství. Psáno především ze sociologického hlediska. Obsahuje kromě obecné části popisy 29 nejvýznamnějších současných skupin.

Novotný, Tomáš: Přicházejí, Nakladatelství a vydavatelství Rady Církve bratrské, Praha 1992

Popis sedmi náboženských skupin, které se na začátku devadesátých let nově objevily na veřejnosti (Sjednocující církev, mormoni, hnutí Hare Kršna, svědkové Jehovovi, islám, satanisté, Rodina lásky). Některé z informací autor v pozdějších textech korigoval. Některá hodnocení se jeví jako zaujatá.

Šiler, Vladimír: Co je to New Age? Scholaforum, Ostrava 1996

Vyrovnaný popis hnutí Nového věku se soupisem použité a doporučené literatury. Všímá si přínosu hnutí pro současnou kulturu.

Štampach, Odilo Ivan: Náboženství v dialogu, Portál, Praha 1998

Kniha učebnicového charakteru s religionistickým pohledem na náboženství doplněným samostatnými a od ostatního textu oddělenými teologickými komentáři k některým jevům. Samostatné kapitoly věnované nové religiozitě a náboženskému sektářství.

Štampach, Odilo Ivan: Sekty a nová náboženská hnutí, Oliva, Praha 1994

Brožurka uvádějící zájemce do problematiky sekt a nových náboženských hnutí se snahou o rozlišení těchto jevů. Autor si všímá nadějí i rizik spojených s těmito směry.

Vojtíšek, Zdeněk: Netradiční náboženství u nás, Dingir, Praha 1998

Úvod o současné české náboženské scéně včetně otázky právního postavení náboženských společností. Následuje rozbor jevu náboženského sektářství a kapitolky o 19 vybraných směrech. Samostatná rozsáhlá kapitola je věnována hnutí New Age. Předností je zaměření na českou situaci, nedostatkem směšování problematiky netradičního náboženství se sektářstvím. Kapitoly věnované některým směrům jsou spíše popisné, některé jiné podle autorova výběru ostře polemické.