Měsíc v Indii
(2.2. 2008)Do Indie jsme se rozhodli jet proto, že jsme chtěli vidět něco zcela jiného než v Evropě. Zemi jiného náboženství, složitého kastovního systému a silných kulturních tradic. Zdálo se nám, že vliv západního životního stylu je nezastavitelný a z Indie mizí něco, co už tam nikdy nebude – směs vyspělé kultury, bídy, tradičních hodnot, náboženství, síly i bezmoci, řádu i nespravedlnosti.
Do Indie jsme se vydali ve čtyřech (Olowan, Olča, Micha a já) v půlce prosince, kdy je pro Evropana v tamním kraji příjemně. Protože Indie je země obrovská a měsíc nesmyslně krátká doba, již předem jsme počítali s návštěvou jen severní části země. Přistáli jsme v Dillí a okamžitě na nás udeřily kontrasty kultur. Předem jsme četli několik knih a cestopisů, ale realita nás stejně překvapila. Město, které má více lidí než celá Česká republika. Ve městě smog, ze kterého nás škrábalo v krku. Neustále mnoho lidí, kteří nám něco chtějí – zpravidla nás někam dovést, něco nám prodat, ubytovat nás – „very nice – very cheap“ („moc krásné, hrozně levné“), „the best in India“. Na hlavních silnicích vládnou auta všech značek a stáří, mezi nimi zamřížované autobusy, cyklorikši (kolo s vozíkem) a motorikši (motorka tipu skútr se třemi koly, sedačkou vzadu a se stříškou), motorky, cyklisti a pochopitelně krávy. Rovnýma nohama uprostřed zmatku. Zdánlivou úlevu přinesou menší uličky. Procházeli jsme po čtvrti Pahargandž a hledali hotel k ubytování. Platí zde „furt ve střehu“ – je třeba uskakovat před koly a motorkami, vyhýbat se lidem, krávám a odrážet neustálé nabídky na hotel, svezení rikšou, prodej zboží. Neodmyslitelný je neustálý čichový a zvukový vjem. Všude je hluk sestávající z miliónů složek – vyvolávači na ulicích, motorky, cinkání, troubení, křičení lidí, dusot bosých nohou. Smog z aut, pach krav, psů, moči, odpadků se mísí s vůní květin, ovoce, koření, oříšků. Dillí nabízí i řadu kulturních památek – Královský palác, Páteční mešitu, Červenou pevnost, Bránu Indie, starou astronomickou observatoř Jantar Mantar a další. Díky za tyto orientační body! Ve městě nikde neuvidíte šipku nebo popisku ulice. Mapa je plná názvů ulic, asi se i používají, ale nikde nejsou napsané. Orientace jak podle slepé mapy, tvarů cest a dotazů. Když nás někam vezla rikša, doufali jsme, že skončíme tam, kde chceme.
Dillí - Ulička na Pahargandží
Zpočátku bylo pro nás všechno nové – kde si koupit pitnou vodu, jak si koupit lístek na vlak, jak smlouvat s rikšáky. Co si k sobě můžeme dovolit, jak s Indy mluvit, když si s námi chtějí povídat, protože běloch je i při hustém turistickém ruchu pro mnoho lidí atrakce – a když nás jen lákají na nějaký svůj kšeftík. Co můžeme čekat od hotelu? Evropský záchod – někdy ano, ale častěji turecký. Evropskou sprchu? Nikdy – jen růžice ve zdi, voda cáká všude po koupelně. Umyvadlo – ano. Teplou vodu? Jak kde – již v hotýlcích nižší střední kategorie je v ceně, alespoň v některé denní doby. Někde je jen „bucket service“ – česky „kbelíkový servis“ – obsluha na vyžádání nosí další a další kyblíky s teplou vodou. Pravděpodobně ji ohřívají někde na dvorku při pálení odpadků, včetně PET láhví. Hotel má často vlastní restauraci, zpravidla na střeše. Jídlo je zde dražší – např. typické „thálí“ (rýže s několika mističkami s různými omáčkami a k tomu placky čápátí) stojí v hotelu kolem 100 rupií (50 Kč), na ulici 30 rupií. V hotelu je ale malinko víc spolehnutí na čistotu prostředí a jídlo není tak intenzivně kořeněno. Ceny se zdají směšné, že? Pravdou je, že plat zemědělce nebo dělníka či jiné námezdné síly se pohybuje kolem 40 R za den. Plat střední třídy může být až asi 15 000 R a nejbohatší lidé mají větší plat než kdokoliv ze čtenářů tohoto článku. Indie není zaostalá, má vyspělé technologie, vzdělané lidi, přírodní bohatství – proč ale člověk vidí kolem sebe tolik špíny a bídy? Hromady odpadků, slumy mezi kolejemi na nádraží, vychrtlé krávy, pohublé děti v hadrech v kontrastu s jaderným arzenálem a vesmírnými projekty této země.
Něco takového se nám honí hlavou ve vlaku, když Dillí opouštíme. Jedeme nočním expresem do města Amritsar. Zvolili jsme druhou třídu a jsme široko daleko jediní běloši. Naše místa byla několik dní dopředu zajištěna v rezervačním systému, pro nás jsou tu dvě lůžka nahoře a dvě uprostřed. Pod námi spí další dva nocležníci. Nejsou tu kupé, nohy mi přečnívají do uličky. Přes uličku jsou další dvě lehátka. Vlak staví každou asi hodinu, na nádraží se vždycky zdrží a budí nás hluk. Nejsou tu koše, Indové je neumí používat. Odpadky se postupně vrší v uličce a pod sedadly. Mnoho jich letí z okna. Ráno se vlak postupně probouzí. Prostřední lehátko se složí a hned vznikne 8 míst k sezení pro 12 lidí. Vlak je neuvěřitelně multikulturní – muslimové se modlí v chodbičce a ostatní je přelézají. Vedle nich tu sedí hinduisté a sikhové. Sikhové se těší – Amritsar je jejich hlavním městem a stejně jako my jedou navštívit Zlatý chrám, který je komukoliv volně otevřený, stejně jako jejich náboženství. Chrám má brány ze všech čtyř světových stran a neplatí se žádný vstup. Je třeba jen respektovat rituální čistotu – vstoupit bos, projít bazénkem s vodou, nosit pokrývku hlavy. Komplex chrámu tvoří budovy z bílého vápence a mramoru, které obklopují posvátnou nádrž s vodou. Okolo nádrže vede promenáda pokrytá červeným kobercem, po které poutníci obcházejí po směru slunce. Mohou se také vykoupat a očistit v nádrži a navštívit Zlatý chrám, který stojí uprostřed nádrže a vede k němu z jedné strany most. Stavba je bohatě zdobená zlatem, uvnitř kněží čtou posvátné texty. Jejich slova a zpěvy přenáší rozhlas po chrámu. V jedné části chrámu je jídelna, kde se celý den vaří a vydává jídlo komukoliv, kdo přijde. Zdarma. Většina poutníků pomůže s přípravou jídla, mytím nádobí, ale i třeba s opravou chrámu nebo složením cihel. Chrám poskytuje zdarma i ubytování. Sympatické náboženství – sikhové mají pomoc bližnímu v sobě, jak jsme si ověřili i později. Jsou navíc i vzdělaní, skromní a pracovití, pročež také úspěšní. V politice a obchodu zastávají větší procento pozic, než by náleželo zastoupení sikhů v Indii (V Indii je 83 % hinduistů, 12 % muslimů, 2 % sikhů, 2 % křesťanů a 1 % buddhistů a džinistů.)
Amritsar - Zlatý chrám
Roztřesený autobus nás dovezl do Dharamšaly. Cestou jsme jeli tu v našem směru, tu v protisměru, kolem blátivého nádraží a za neustálého troubení – klakson se používá víc než blinkr. Dharamšala nás přenesla do jiného světa. Zde pro změnu vládne buddhismus – sídlí zde Dalajláma a exilová tibetská vláda. Byl tu čistý vzduch, krásné hory, milí lidé a klid. Procházeli jsme kolem chrámů, točili modlitebními mlýnky, prohlíželi stúpy a naslouchali šustění modlitebních praporků. Při svých procházkách jsme potkávali mnichy v šarlatových hávech.
Daramšala - buddhistický chrám
Mnich u modlitebních mlýnků
Několik dalších dní jsme strávili v Rádžastánu, pouštní zemi na východě. Zde vládli malým říším maharádžové, měli tu krásné ženy a konkubíny, bydleli v palácích a jejich města chránily pevnosti. Připadali jsme si trochu jak v Pohádkách tisíce a jedné noci. Navštívili jsme „modré město“ Jodhpur, ve kterém byla většina domů natřena jasně modrou barvou, a „zlaté město“ Jaisalmeer. Zde jsme se vydali na dvoudenní projížďku na velbloudech a jednu noc jsme přespali na pouštních dunách.
Jodhpur - modré město v Rádžastánu
My čtyři v džinistickém chrámu u Jaisalmeeru
Michal na velbloudovi
Nemohli jsme minout město Ágra, ve kterém se nachází proslulá stavba Taj Mahal, hrobka postavená vládcem Šáhdžahánem z lásky ke své zemřelé ženě, ani Váranásí, nejposvátnější město hinduistů. Ten, kdo zemře ve Váranásí, vysvobodí svou duši z věčného koloběhu převtělování a ta odchází do věčného nebe. Je zde nejznámější spalovací ghát Manikarnika, na němž jsou spalováni mrtví. Popel a ostatky jsou vhozeny do Gangy a jejich tělesná schránka tak opouští svět. Většina ghátů (ghát jsou schody k řece) slouží k mytí, rituální očistě, praní i mytí nádobí. Třináctiletý Raul nás za 80 rupií (40 Kč) hodinu vozil po Ganze – z lodičky je na město a gháty nejkrásnější pohled. Na ghátech plynul každodenní život a nad městem se vznášely tisíce létajících papírových draků. I Raul zažíval svůj každodenní život – dopoledne chodí do školy, odpoledne prodává na ghátech pohledy turistům. Když ho otec zavolá, musí jít veslovat a vozit turisty. Zkusil jsem si to také – proti proudu Gangy je to docela dřina.
Taj Mahal
Váranásí - život na ghátech
Váranásí - spalovací ghát Manikarnika
Po rušném Váranásí přišla odpočinková návštěva Darjeelingu, bývalého letního sídla Britů v horách, kde je čistý vzduch a klid. Klikatou silničkou mezi čajovými plantážemi nás džíp vyvezl do jiného světa. Čisté ulice, odpadkové koše, zoologická a botanická zahrada. Usmívající se Tibeťané, Nepálci, Gurkové. Ve městě i v okolí je spousta chrámů, buddhistických i hinduistických. Někdy je to těžké rozlišit – třeba chrám na Observatory Hill – vstup ověšený zvonky, před chrámem socha krávy, uvnitř socha Šivy a nad tím se třepotají buddhistické modlitební praporky. Jíme nepálské plněné taštičky momo, kupujeme si čaj na čajové plantáži a touláme se po kopcích okolo. Navštívili jsme asi deset chrámů. Pan domácí v rodinném hotýlku sleduje fotbal – zrovna dal gól Rosický. Zná ho a ptá se na Kollera, kdy už bude zase hrát. Paní domácí nám vaří výborné večeře, jsou hrozně milí. Na střeše pozorujeme Himaláje a Kančandžungu, a říkáme si, jak je ta Indie rozdílná.
Zpět do Čech odlétáme z Kalkaty. Opět velké rušné město, 12 miliónů obyvatel. Britská sláva honosných budov oprýskává, prodavač sedí na ulici, děti pobíhají mezi auty. Policista ozbrojený bambusovou tyčí hlídá před sídlem vlády. Číšník myje pod hydrantem na ulici nádobí. Poslední cesta pryč – taxíkem na letiště. Mísí se v nás úleva, že už je to za námi, touha po jistotě Evropy, těšíme se na naše jídlo, klid a zázemí. Ale zároveň máme pocit, že za ten měsíc jsme jen nakoukli za roušku indické země a jejich zvyklostí, že tady ještě mnoho zůstává, aniž bychom to viděli, slyšeli či cítili. Ale i tak v nás zůstaly intenzivní zážitky, které se mi teď těžko vyjadřují. Je to barevná a pestrá země.
Kalkata - květinový trh
Pro ty, kdo by se rádi dozvěděli více, odkazuji na naše fotografie, podrobný deníček a praktické informace na webové stránce http://hendl.cz/photo/indie. Věřím, že kdo by se chtěl do Indie podívat, nalezne zde cenné informace. Indie není nebezpečná ve smyslu násilí. Hlavní nebezpečí číhá spíše ve vodě a jídle – je potřeba dodržovat určitá pravidla a předem se očkovat. Není doporučeno cestovat samotným ženám, není to vyloženě nebezpečné, spíše je mohou muži obtěžovat. Hodí se mít předem zjištěny kulturní odlišnosti, obvyklé ceny a procedury, jako např. jak kupovat lístky nebo se dostat do hotelu. Vždy se vyskytne někdo, kdo pro vás levně zajistí lístky tak, že vás to stojí zbytečně moc, nebo vás odveze do zcela jiného hotelu. Hrozí riziko krádeží – kapesní v tlačenici, batoh v autobuse a podobné – je důležité dávat si na věci pozor a mít pas a hlavní obnos peněz ve skryté kapse na těle. Mnoho praktických informací je v tištěných průvodcích (Lonely Planet a Rough Guide – i v češtině) a v cestopisech na internetu.
Komentáře, diskuze
Nepřijatelné jsou zejména urážky, vulgarismy, rasismus, neplacená reklama a příspěvky nesouvisející s příslušným tématem.
Pokud s něčím nesouhlasíte, uveďte důvod a přidejte argumenty. Jinak je váš názor k ničemu a nemá tu co dělat.