Už je to skoro měsíc, kdy síly jara převzaly moc nad naší domovinou.
Dny už jsou delší než noc a ptáci naplňují přírodu zpěvem už od velmi brzkých ranních hodin. Slunce vzalo svůj úkol vážně a přichystalo pro nás mnoho jasných a teplých dnů.
Květiny, keře i stromy ztratily ostych a postupně mění kraj v barevné nádheře svojí milostné hry. Vzduchem poletují první motýli, včely už zkoumají každý květ.
Rozkvetlá třešeň naplňuje zahradu svou běloskvoucí čistotou.
Jak jiná bílá to je oproti zimní peřině! Vše voní touhou po životě.
Všechno nás láká z našich umělých světů ven.
Ven, kde voní hlína a mladá tráva, kde Pramatka tají dech a svým vánkem hladí lesy, louky, pole i nás.
Tento jarní čas ctí jako svátek snad všechno člověčenstvo.
U nás se mísí s tradicí připomínání nejdůležitějších křesťanských událostí z počátku letopočtu s prastarými slovanskými magickými zvyky. Obě tradice nesou své poselství, obě mají velkou sílu.
Ta první mluví o zradě, utrpení a naději, druhá o síle života, plodnosti a zrození, léčivé moci přírody i o pokladech světa. Máme čas vzkříšení. Divotvorný čas po úplňku, kdy se země otevírá, kdy vrba propůjčí svou sílu kouzlu zapletenému do pomlázky a omladí a ozdraví naše dívky a ženy.
Přesto, že se letos odehrávají všechny oslavy ve velmi komorní atmosféře, kdy je potlačena jejich nedílná a veledůležitá společenská část, věřím, že zaberou naše kouzla, vyplní se přání a budou vyslyšeny modlitby.
Brzy se budeme setkávat jako dříve. S neskrývaným úsměvem na tváři. Beze strachu z neviděného.
V klubovnách i v ulicích. V hájích i lesích.
Sejdeme se ze všech čtyř stran u čistých ohňů.
U ohňů v našich srdcích.
U ohňů v našich očích.
U ohňů pod modrou oblohou.