Žila byla jedna indiánská vesnice. Bylo v ní mnoho týpí a v nich mnoho dětí, dospělých i mladých bojovníků…..
  
Mezi nimi byl ze všech nejuznávanější odvážný Wančetan. Často vyjížděl na válečné výpravy k okolním kmenům a vždy se vrátil se stádem uloupených koní či nejedním započítaným coupem. Všichni mladí mužové chtěli být jako on. I mladý Kopčem. Proto když jednoho dne Wančetan vyhlásil další válečnu výpravu, těšil se i Kopčem, že konečně poprvé pojede na výpravu i on.


Dva roky uplynuly. Kopčem se stal úspěšným lovcem, neuniklo mu žádné zvíře. Ale na svou účast na válečné výpravě stále trpělivě čekal…. Až jednoho dne Wančetan opět vyhlásil výpravu. Připojilo se k němu mnoho nadšených mladých mužů. Tentokrát i Kopčem….
Válečná výprava vyrazila. Všichni se radovali, že s sebou mají slavný štít Bílého husího křídla…. Měli dobrou náladu a polevili v ostražitosti…. a netušili, že se blíží do léčky. Polevili v pozornosti a tak si ani nevšimli, že je zpozorovali nepřátelští Pónyové. Vypukla bitva….. Naši hrdinové bojovali jak rozzuřené medvědice, ale co platno, přesila byla veliká… padl Dlouhý vlas, zahynul Rychlý kůň, zemřel i slovutný Wančetan…. Ale co Kopčem? Kopčem se držel trochu vzadu, proto včas zpozoroval útok nepřátel. Chvíli bojoval, ale když bylo jasné, že kamarádům již pomoci nemůže, obrátil se na úprk, třeba se mu podaří zmizet dřív, než si jej nepřátelé všimnou…. Ale ne…. dva krvežízniví Pónyové si všimli prchajícího mladíka a pustili se za ním… a už jej dohání! Kdo zvítězí? Uteče Kopčem či přijde hned na první výpravě o svůj mladý život?
Ačkoliv Kopčem prchal rychle jako jelen, Pónyové jej přece jen dohnali a pustili se do něj. Bojoval jako medvěd, ale tolik sil, aby odolal dvěma nemilosrdným svalovcům ale neměl...

„Tak, to bychom měli,“ spokojeně poznamenal jeden z těch surovců. „Hele, co to tu leží? Není to snad ten slavný štít náčelníka Bílého husího křídla? No jo, to musí být on! Jak se mohl dostat k tomuhle? To je jedno, teď patří mně!“ Spokojený Póný sebral dědečkův štít a s vítězoslavným pokřikem odešel.
Že by byl opravdu konec? Proč kouzelný štít Kopčemovi nepomohl? Proč z něj nevyšlehl pověstný blesk?
Jediné oko nezůstalo suché. Všichni kouzelnému štítu tolik věřili!

  

Bezvládný mladík se trochu pohnul. Opravdu? Žije! Kopčem žije!
Kopčem si sednul, držel se za hlavu a hekal: „Jéje, ti mi dali…. To je situace… Ale… kde je štít? Musím jej najít! Bez něj se nemohu vrátit zpět! Musím pro něj!!!!“
Kopčemovi naštěstí v té chvíli přišlo na pomoc přes 70 dalších bojovníků. A nebyli to bojovníci ledajací. Sehnali si zbraně, nashromáždili dary a vydali se hledat do Skrytého údolí kouzelníka Bílého losa.
 
 
 
     

Po cestě překonali nejednu překážku, ale nakonec kouzelníka našli. Ten jim poradil, kde leží tábor nelítostných Pónyů a jak mohou získat zpátky svůj štít. Boj byl tvrdý a nelítostný.

  

  

  
    
Každý kmen získal svůj kouzelný štít, Pónyové byli poraženi…. A my jen můžeme doufat, že se den bojovníkům líbil, že měli dobrý pocit ze svých výkonů a že si svého tvrdě vybojovaného štítu budou vážit. A že i v dalším životě budou silní jak medvědi, odvážní jak pumy, rychlí jak jeleni, mazaní jak lišky a hlavně ostražití jak starý rosomák.

Za organizační tým děkuji svým nedílným spolupracovníkům Martě, Hele, Apačovi a Wikkimu z kmene Jezerní lidé, Mangovi, Pavlovi, Wančetanovi a dalším z kmene Wallowa – Stopaři, Stopařům za velkou pomoc s chystáním jednotlivých stanovišť, všem ochotným hlídačům na stanovištích i interpretům divadelního začátku a zejména všem bojovníkům, že bojovali čestně a s vervou.

---

Komentáře, diskuze

---