17. listopad jako vzpomínka na špatné roky

Byl jsem pokřtěn vodním dělem. Když se moji rodiče účastnili jedné z demonstrací v lednu 89, byl jsem s nimi v kočárku a chytil lehkou dávku vodní sprchy. Nepamatuji si na to, ale jestli to ve mně zanechalo stopy? Asi jo, dnešní den cítím jako jeden z nejdůležitějších svátků naší země.

 

Je 17. listopadu 2020 a my žijeme rok, jaký jsme nechtěli. Ale vlastně to není zas tak špatné. Jen z doslechu, ze zpráv a z příběhů si dokážu představit, co se tu dělo před pádem režimu. A vlastně si to ani pořádně uvědomit nedovedu. Letos zažíváme určitá omezení, připravujeme aktivity, které pak nemůžeme pořádat, setkáváme se přes počítače, večer nemůžeme ven. Ale upřímně? Je to jenom letos a nějaká omezení nás čekají asi i v následujících měsících, možná letech. Ale všichni víme, že to zvládneme a že to jednoho dne skončí.

Tuhle jistotu během komunistického režimu nikdo neměl. Každý rok žasnu nad příběhy lidí, kteří šli do ulic bojovat za druhé. A obdivuji takové lidi dodnes. Proto děkuji všem, kteří letos zatli zuby, šli do první řady v boji proti pandemii, pomáhali ve svém okolí nebo vymýšleli radovánky pro své známé, abychom neztratili ducha (nebo Ducha?).

 

Nežijeme v zas tak blbé společnosti. Wašte!