Nejkrásnější sbírka II – Podyjí

Pozvánka slibovala fyzicky náročnější způsob poznávání jedné zajímavé krajiny, ještěrky, řeku, květy. Myslím, že 18 účastníkům se všeho dostalo vrchovatou měrou a ještě trochu víc.

V pátek večer jsme se postupně scházeli v minikempu v Havraníkách. Pár dříve příchozích šlo na procházku na slavné vřesoviště, kde se kromě kytek věnovali i netopýrům. Někteří z nás zase při procházce objevili starodávný vinný sklep se sochou Panny Marie ve štítě. A protože vinohradem zrovna kráčel jeho majitel, Toby neváhal ani minutu a zařídil pozvání k prohlídce sklípku. Réva je požehnáním a symbolem tohoto kraje – tak proč ne?! Vinař byl sympaťák a sklípek byl z r. 1718. Nejen, že jsme dostali „koštnout ventlínku“, ale podívali jsme se i do podzemí, kde je v měkkém pískovci vytesáno několik desítek metrů chodeb se sudy.

V sobotu ráno mne probudil zpěv slavíka, jen pár metrů za otevřeným oknem chatky. Před osmou přišel náš průvodce ze správy národního parku a vyrazili jsme. Nejprve na Havranické vřesoviště, kde žije a roste spousta vzácných a teplomilných druhů zvířat a kytek, voní vřes a pasou se ovce. Pak na Sealsfieldův kámen – vyhlídku, kde si člověk uvědomí, že podobných kaňonů už u nás moc nezbylo. Cestou na bájný Šobes jsme potkali první zelenou ještěrku, která se slunila na okraji cesty – zdrželi jsme se u ní snad 10 minut. Šobes je slavný kopec s vinicí – jedinou v NP a jedinečnou v rámci celé Moravy. Víno se tu pěstuje od středověku a vozívalo se i na císařský dvůr do Vídně. Dnes tu stojí ochutnávkový stánek kde můžete za nemalý peníz okoštovat – když ale mohl císař, tak proč ne my, že ?!

Následoval poměrně dlouhý pochod lesem ke zřícenině Nového Hrádku. Přišli jsme půl hodiny po odchodu poslední výpravy na prohlídku. Řekli jsme si, že počkáme a uvidíme – třeba kastelána přesvědčíme, aby nás pustil alespoň na vyhlídku. V průvodci jsme se totiž dočetli, že „ reliéf krajinu tu vytváří dojem tří řek, tekoucích okolo hradu“ - což naše odhodlání dostat se do hradu jen posílilo. Vrátka se nakonec otevřela, evidentně spokojení návštěvníci opouštěli Hrádek a my vnikli na nádvoří. Průvodce si určitě všimnul našeho hlubokého zájmu – jak jinak si vysvětlit, že nám nabídl zkrácenou prohlídku – za poloviční cenu. Už po pár minutách výkladu jsme byli úplně perplex – ten chlap byl chodící encyklopedie a skvělý vypravěč k tomu. Na první pohled pusté hradní trosky byly najednou plné léčivých a čarodějných kytek, různých zvířecích afodiziak, lidských jedů a zvířecích obyvatel hradu; bylo to místo, kudy kráčeli dějiny Moravy a hradní architektury. Na naše udivené dotazy, jak TO všechno může vědet, odpovídal, že už tu žije 400 let - prý je strašidlem přeškoleným na průvodce:-) Na závěr prohlídky jsme se vydali vzhůru na vyhlídku. Když jsme vystoupili na věž, slunce už bylo nízko, lesy i zdi hradu vrhaly dlouhé stíny a na dřevěné plošině leželi dvě zelené ještěrky – a jedna držela druhou okolo ramen- prostě se objímaly. Fakt ! A když jsme zvedli oči, uviděli jsme opravdu 3 řeky, jak psali v tištěném průvodci – reliéf krajiny byl opravdu neskutečný a lidem s menší prostorovou představivostí i nepochopitelný. Plni dojmů, ovšem už s povážlivě prázdnými žaludky jsme se po dvou hodninách rozloučili a vydali k základně č. 2. Tou byl domeček v Lukově kam jsme dorazili až po západu slunce.

V neděli jsme ráno vyrazili do Čížova. Na kraji této vesničky stojí návštěvnické středisko národního parku Podyjí a je tu zachovaný i kousek tzv. železné opony – ostnaté dráty, oraný pás, asfaltová silnička, betonové zátarasy a na obzoru hlídková věž … Po prohlídce střediska jsme toto putování oficiálně ukončili a rozešli se po skupinkách za různými cíli v okolí. Těmi byla předevší Hardegská vyhlídka či městečko Hardegg samé a také 9 km vzdálený Vranov nad Dyjí. Kdo si zvolil tento cíl, určitě ocenil krásné výhledy a divoké scenérie Pašerácké stezky a Obelisku na Ledovými slujemi, v cíli pak impozantní pohled na Vranovský zámek na vysoké skále nad Dyjí.

Snad si každý z účastníků odnesl z této akce něco nového – informaci, zážitek – nebo třeba jen pocit, že TO stálo za to, protože Podyjí je opravdovou perlou naší přírody. Na ty další, neméně pěkné a zajímavé, se pak můžete těšit v dalších dílech naší Nejkrásnější sbírky.

Komentáře, diskuze