Kamila v kanceláři

Kancelář zaznamenala velkou změnu. Nyní, když zavoláte na číslo Ligy lesní moudrosti, ozve se vám Kamila, naše nová síla.

Před pár týdny ses stala vedoucí kanceláře LLM, jaký z toho máš v tuto chvíli pocit?

Skvělý. Skoro bych až řekla, že jsem ani nevěřila, že je možné se do práce těsit a dokonce z ní i být nadšený. Je to prima. Zase se po letech cítím jako člověk. Už mi to docela chybělo. Víte, ono v každé práci to trochu dře. Nikdy to není dokonalé. To je přece jasné. Když už pak máte ale pocit, že Vám něco chybí, že je něco špatně v podstatě každý den a vlastně vůbec nevíte, proč tam ještě jste a co je Vaším úkolem, pak je čas pohnout se dál. Udělat první krok ke změně není jednoduché, možná je to dokonce úplně to nejtěžší, ale věřím, že to stojí za to.

Jaké bylo Tvé předešlé povolání?

Ono vlastně ještě pořád je. Jsem částečně na dvou židlích. Chlubit se prací na Finančním úřadě není úplně moje hobby, především tedy proto, že lidé v reakci na moje prohlášení většinou s křikem utíkají. A dlužno dodat, že jim v podstatě rozumím. Práce to je soustavná a nikdy nekončící, clověk je pořád v jednom kole. Ale co mě bavilo nejvíc, byl okamžik, kdy lidé odcházeli z kanceláře s pocitem, že možná ta prokletá státní správa není tak zlá a odpudivá a že je možné jednat na úřadě s lidmi, kteří jsou milí a vstřícní. Tak to musím říct, že bylo krásné. Stále je.

Prošla jsi nějakým kmenem, případně jiným oddílem?

Musím se přiznat, že bohužel ne. Byla jsem jednou na Filipce a jednou na Kosáku. Ovšem jestli se to počítá, pak pravidelně s dětmi chodíme po horách a přespáváme pod plachtou v přírodě. Dokonce to vypadá, že to děti i baví. Nebo začíná bavit, abych se moc nechvástala. Je tam malý plamínek zájmu, která se pomalu rozhořívá s každým dalším pobytem v horách. Velkou lekci jsem dostala letos, kdy jsem si namyslela Malou Fatru na těžko a pak se nestačila divit. A víte co se stalo, když jsme se vrátili domů? Chtěla jsem jet zpátky. Celé to lopotění a stres stálo za ty výhledy a za to, že člověk je aspoň na pár dní svým pánem. Je to úžasné. Sbalit batoh a jet. Kamkoliv.

Jakou knihu, či film, bys členům LLM doporučila?

Přemýšlela jsem a ráda bych doporučila dětský animák Kung-fu panda. Tedy kromě toho, že ten film naprosto a bezbřeze žeru, je taky důležité říct, že je to film o tom, jak strašně těžné a zároveň krásně jednoduché je přijít na to, že stačí prostě být jen sám sebou.

A kniha? To se přiznám, že vůbec nevím. Ne že bych nečetla, naopak. Jenže já pokaždé, když vezmu knihu do ruky, tak jsem nadšená. Nevím, čím to je. Ale když už jsem tady psala o putování, pak bych ráda zmínila jméno Ladislava Zibury. Toho určitě znáte. A pokud ne, pak jeho knihy berte jako mé doporučení.

Jaké je tvé životní motto/heslo?

Napadá mě jich hned několik. Ale snad bych místo hesel jen řekla, že mě osobně hodně v životě pomáhá uvědomit si, že nejsem oběť, že pevně stojím nohama na zemi a rozhoduju sama o sobě samé. Netvrdím, že to vždy funguje hned napoprvné. Občas mi tedy trvá nějakou dobu, než se vzchopím a zaujmu pevný postoj. Beznaděj někdy může být hodně silná a neústupná. Ale zatím se mi pokaždé dost ulevilo, když jsem si uvědomila, že stále ještě tvořím svou realitu především já sama.

Čím jsi chtěla být, když jsi byla malá?

Chtěl jsem být někým, kdo vypne všechny továrny, aby nečadily.