Ohnivecká čotokva

První den – 25. 8. 2010

Pro mě tato akce začala dopisem, který mi přišel asi týden před ohniveckou čotokvou. Našla jsem v něm potřebné informace a další dva zalepené dopisy, které jsem si měla přečíst ve vlaku. Sraz jsme měli až v Teplici nad Metují. Po e-mailech jsme se domluvili, že kdo chce jet společně, tak sraz na Smíchovském nádraží.

V den odjezdu jsem jela s Káťou do Prahy vlakem. Cesta rychle ubíhala. Ještě jsme přejely metrem a dostaly jsme se na ono nádraží. Šly jsme ke kasám a koukaly po lidech, jestli neuvidíme někoho, kdo jede s námi. Byly jsme na nádraží asi o hodinu dřív, než byl sraz. Došly jsme do jednoho rohu. Položily jsme si krosny a dál jsme si povídaly. Vedle nás byla slečna, která taky měla krosnu. Chvilku nás pozorovala a pak se zeptala: „Vy jedete taky na ohniveckou čotokvu?“ hned jsme s Káťou přikývly a seznámily jsme se. Byla to Woapewin. Tak jsme si povídaly o kmenech. Mezitím začali přicházet další lidi. Chlup koupil lístek a vydali jsme se na cestu. Na Hlavním nádraží k nám přistoupili další lidi.

Cestou jsme hráli Mexiko neboli Macháčka (hra s kostkami). V 15 hodin jsme měli otevřít první dopis. Taky jsme tak učinili a pustili se do čtení. Na začátku byl citát z knížky Malý princ od Antoine de Saint-Exupéry: „Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu,“ řekl malý princ. „Ano,“ řekl jsem malému princi, „ať už je to dům, hvězdy, nebo poušť, to, co je dělá krásnými, je neviditelné!“

Po přestupu se k nám připojil Kopčem, který je z Brna. V Polici nad Metují jsme si měli přečíst další dopis. Zjistili jsme, že celý svět začíná být slepý. Prý i my oslepneme. Náhle na to jsme projeli tunelem. Trochu jsem se lekla, ale když jsme vyjeli z tunelu, hned se mi ulevilo. Už jsme byli skoro na místě. Začali jsme sundávat krosny a chystat se vystoupit.

Čeyanalanám ukázala ceduli „odbavovací služba“. Nechali jsme si tam věci. Na kraji nádraží seděl stařeček. Šli jsme k němu. Chvíli jsme tam stáli a pak nás napadlo pozdravit. Stařeček k nám začal mluvit: „No jo no, slepota. Nikdo ji neuteče, ani vy ne. Když jsem oslepl, požádal jsem jednu bábu Vocáskovou o lék, prý ho dokáže uvařit. Čekám na něj už dlouho a stále mi ho nedala. Slepota je zlá. Zasáhne i vás.“ Potom se odmlčel a k nám přišla černá postava. Všem nám zavázala oči a stařeček pokračoval: „Cítím z vás, že byste s tím mohli něco udělat. Musíte se ale držet pohromadě. Nesmíte se odloučit.“ Všichni jsme se chytli za ruce. Stáli jsme v řadě a drželi jsme se. Po chvíli se ozval havraní zpěv. „Havrane, co ty tady? Už jsi mě konečně našel? Neseš mi ten lék? Ale mě už na nic není. Už jsem příliš starý na to, abych šel někam do skal. Když nad tím tak přemýšlím, tak vy byste se mohli vydat do skal pro lék. Tady v té lahvičce je tak pro jednoho, možná pro dva z vás. Vyberte si.“ Řekl stařec. Hned jako první jméno padl Vondra. Ten s tím souhlasil. Potom jsme zvolili Kopčema. Oba dostali trochu léku.

Čekala nás dlouhá cesta. Šli jsme po louce, cestě, mezi kopřivami a ostružinami. Také bahnem, nebo po kamenech. Několikrát někteří z nás spadli. Vondra nás vedl a Kopčem nás udržoval ve správném směru. Po cestě jsme slyšeli různé zvuky a cítili vůně. Slyšeli jsme padání kamenů do vody, nebo křik ženy. V lese jsme neměli mluvit. Všichni jsme potichu šli.

V Adršpašských skalách jsme došli k bábě Vocáskové. Dala nám lék a my jsme zase viděli. Měla pro nás úkol. Měli jsme získat suroviny, abychom vyléčili i ostatní lidi. Přislíbili jsme, že jí pomůžeme.

Prošli jsme krátkou a úzkou chodbičkou, stáli tam všichni. Dostali jsme koláč a vodu. Uvítali nás a po občerstvení jsme putovali do naší roubené chaloupky v Dědově. Byla to asi hodina cesty. Měli jsme louče a lucerničky. V chaloupce na nás čekal teplý čaj, občerstvení, naše věci a zbytek týmu, který připravoval tuto akci.

 

Druhý den – 26. 8. 2010

Ráno nás budila Anpao zvonečkem. Vstali jsme a šli jsme ven zpívat ranní píseň. Poté následovala rozcvička. Každý jsme měli předvést cvik a představit se. V denním režimu jsme měli čas na převléknutí a ranní hygienu. Někteří se šli vykoupat do Metuje.

Po snídani se nás ptali, jak nám je po duši a po těle. Jestli nemáme nějaký problém a dotaz na tým. Dostali jsme sešity s názvem PRASE. Pra jako pracovní a se jako sešit. Pustili nám hudbu a my jsme si měli psát deník z prvního dne.

Další část programu byla venku. Hledali jsme svoje silné a slabé stránky ohnivce. Psali jsme si je do prasete. Abychom navázali komunikaci, měli jsme se o tom bavit s někým jiným. Zabralo nám to celé dopoledne.

Po poledním klidu, který zpříjemňovaly kytary a zpěv, začal první odvážlivec mluvit o jedné z devíti zásad. Byla jí Woapewin. Každého z nás to čekalo. Potom jsme se vraceli k dopoledni. Dostali jsme papír, na kterém bylo: Plán na čotokvu. Psali jsme si do něj své silné, slabé stránky a to, co se chceme za čotokvu přiučit a co pro to uděláme. Měli jsme si vybarvit políčka, jak na tom jsme. Opět jsme to konzultovali s někým dalším.

Abychom si trochu odpočinuli, začali jsme vyrábět chřestidla. Buď jsme mohli z kůže anebo z kornoutků. Rozvinula se u nich debata a my jsme se lépe poznali. Vyplnili jsme tím čas až do večeře.

Po večeři nás čekal program s názvem: Osobní hodnoty. Uprostřed místnosti byla čára, která jí rozdělovala. Vždy nám dali otázku a dvě možnosti. Čára značila odpověď nevím. Podle toho jak jsme stáli daleko od čáry, to znamenalo jak moc. Otázky byly typu: Chtěli bychom strávit jeden den v těle opačného pohlaví? Jsou pro nás důležité peníze? Kolik času nám zabírají naše záliby? Jsou pro nás důležití kamarádi? Chtěli bychom dítě, i kdybychom věděli, že budeme bez partnera? Souhlasíme s eutanázií?

Každý večer, ještě před spaním, jsme se koukali na televizi. Dávali pořad: Osviťte se prosím. Do pořadu si zvali lidi a ti jim povídali o svých silných zážitcích. Bylo to příhody se zvířaty, krásou přírody, ale i osobními nejen smutnými zážitky.

 

Třetí den – 27. 8. 2010

Pokud si dobře vzpomínám, tak nás dnes budila kytara. Následoval stejný režim jako včera, akorát jsme měli jinou rozcvičku. Vzali jsme si košťata a protahovali jsme se jako čarodějnice. Dopoledne nás čekala další přednáška. Tentokrát jsme se bavili o věkových skupinách. Je zajímavé slyšet, jak se chovají lidi stejně staří jako vy, a když to tak slyšíte, uvědomujete si, že spoustu věcí i takhle děláte.

Odpoledne k nám přijeli vědci. Zkoumali různé možnosti ohňů a nám zadali pokusy. Rozdělili jsme se do skupinek a vybrali jsme si jednu z různých vychytávek ohňů a ohnišť. Moje skupinka zkoušela Kanadský krb. Další skupinky zkoušely oheň v kládě, strážný oheň ze třech polen, nebo úchyty na kotlíky. Mimo tyto výzkumy zkoušela Zuzka svíčku s pojistkou.

Proběhlo i představování našich projektů. Před odbornou komisí jsme sdělovali naše poznatky. Bylo to dost zajímavé. Spousta věcí nám přišla jako úplný nesmysl, ale ono to fungovalo.

Naší poslední aktivitou byly Bálintovské skupiny. Pro ty, kteří tenhle druh řešení problému neznají, popíšu. Uděláte si malou skupinku lidí (4-6, je to na vás). Má to pět bodů. První bodem je seznámení s problémem. Někdo z vás začne a řekne svůj problém, který řeší. V druhém bodě se doptáváte na potřebné otázky k problému. Za třetí je fantazie, řeknete cokoliv k tomu, co vás napadne, př: Jedna známá říkala… Zažila jsem podobnou situaci… Vidím hopík, jak skáče v místnosti… Připomnělo mi to duhu nad útesy… prostě cokoliv. Předposlední jsou naše rady. Měli bychom se řídit formulací: „Na tvém místě bych se choval takto …“ Rozhodně se vyvarujte věty: „Měl bys to udělat takhle …“ Potom, co si to dotyčný vyposlechne, vám řekne, jestli mu to pomohlo. Následuje další se svým problémem, tato akce skončí, až se prostřídáte všichni.

 

Čtvrtý den – 28. 8. 2010

Dnešní ráno bylo deštivé. Slunce jsme vítali pod střechou. Nikomu se nechtělo do deště, proto i rozcvička proběhla vevnitř. Pustili nám temperamentní písničky a my jsme tancovali. Všechny nás trochu překvapilo, že snídaně nebylo tolik jako obvykle. Mělo to své vysvětlení. Čeyanala připravila dort, protože mi bylo dneska 17.

Jelikož déšť ne a ne ustat, strávili jsme dopoledne v chaloupce. Na dnešek byly naplánované obřady. Povídali jsme si o nich, proč je děláme a co bychom z nich měli mít. Ve skupinkách jsme se na ně dívali z pohledu živlů, cest a světel.

Odpolední aktivita byla jedna z velmi zajímavých. Všichni jsme si lehli v podkroví a poslouchali jsme příjemnou hudbu. Awačin nám povídala o světě, kde je štěstí a vše, co si představujeme. Loď do téhle země vyplouvá zanedlouho, proto bychom si měli pospíšit. Každý jsme si napsal svoje přání, dostali jsme do krosny základní štěstí a šli jsme. Po cestě jsme mohli získat specifické štěstí: rodina a přátelé, peníze a kariéra, zábava, zdraví, moudrost. S každým tímto štěstím jsme dostávali další zátěž, ale bylo jen na nás, kolik toho chceme. Všichni jsme se dostali do vysněné země. I když tři z nás zabloudily, loď ale měla zpoždění a tak jsme to stihli všichni.

Večer jsme si o tom povídali. Bylo zajímavé slyšet názory ostatních lidí. V programu jsme měli ještě jednu přednášku na téma Práce na sobě. Zbytek večera až do noci jsme hráli na kytaru a hráli hry jako piškvorky, pokojíčky a jiné.

 

Pátý den – 29. 8. 2010

Dneska nás budil Wakišaka. Hrál nám na kytaru písničku Ahoj slunko. Ranní rozcvička byla skvělá protahovačka s masáží hlavy, uší a krku.

Dopoledne si vzala slovo Awačin. Měli jsme přednášku o komunikaci. Dělali jsme tři pokusy. Nejdříve jsme si říkali ve trojicích komplimenty. Směli jsme na ně odpovědět jen díky. Následovně jsme si kladli otázky a naše odpověď směla být jen ne. Občas to bylo těžký, př: Půjčíš mi tužku? A my jsme řekli: Ne. Zkuste si to. Poslední pokus byla malá debata. Jeden z trojce nám něco vytkl, př: Nelíbí se mi … A my jsme odpověděli: Když ty říkáš (děláš) tohle … já se cítím takhle …

Odpoledne jsme si povídali o ohnivectví v kmeni. Stvořili jsme svého super ohnivce a ohnivce, jakým jsme. Zjistili jsme tím svoje nedostatky. Mezi dalším programem nastala chvilka volna a nám se venku líbilo, protože už nepršelo, rozhodli jsme se válet válce (uděláte si dvojice, jeden je válec a druhý ho válí).

Ablákela si pro nás připravil meditaci. Byl to úžasný relax. Asi vás nepřekvapím, když vám povím, že následovala další přednáška. Byla poslední a měla téma: Jak si vychovat svého nástupce. Nebyla až tak dlouhá. Zbyl nám čas na hodnocení plánů, které jsme si na čotokvu zvolili.

Dostali jsme další papír. Na něm bylo napsáno: Plán po čotokvě. Opět jsme vyplnili papír a utvořili dvojice a povídali si o něm. Když jsme se vrátili ke stolu, dostali jsme další papír a obálku. Tenhle roční plán jsme si měli přepsat. Za rok nám přijde domů. Někteří z nás se zděsili.

Čekala nás poslední televize a poslední společný večer. Také jsme toho pěkně využili. Na kytary se hrálo, zpívalo, doprovázelo chřestidly i jinými nástroji a tančilo, asi do pěti ráno. Měli jsme i spontánní akci – hupnutí do noční ledové Metuje.

 

Šestý den – 30. 8. 2010

Některým z nás se špatně vstávalo. Přece jenom jsme šli dost pozdě spát. Museli jsme si ještě před snídaní sbalit. Čekal nás obvyklý program a psali jsme pořadatelům zpětnou vazbu. Museli jsme ještě uklidit chaloupku. Rozdělili jsme si úkoly. Při nošení dřeva jsme si zpívali. Začalo nám pršet a nevím jak, dalo nám to vánoční náladu a zazněly koledy.

Vzali jsme si misku s ingrediencemi, které jsme získali pro bábu Vocáskovou a za černým stínem jsme se vydali na cestu. Zavedl nás opět do skal. Tam ale bába nebyla. Byl tam po ní jenom hrnec. Ten jsme vzali a vydali se dál za stínem. Dovedl nás k stařečkovi. Chtěl po nás suroviny. Tak jsme mu je dali a on nám začal vyprávět. Taky býval mlád a myslel si, že zachrání svět a také sbíral suroviny. Jenže mu to bylo na nic. Nedokázal se ochránit před slepotou. Také ho postihla. A tak nám říká: „Ty suroviny jsou vám na nic, jsou to jen snítky posbírané na cestě a nepomůžou vám.“ A chrst. Zahodil naše ingredience za sebe ze srázu. „Je to jen na vás. Jděte za svým osudem a najděte lék.“ Ke každému z nás přišla postava v kápi. Měla bílý obličej a dala nám dopis.

Uvnitř bylo o slepotě: Žádný lék nevyléčí slepotu úplně. Ale něco ještě je, ještě něco nás může zachránit, máme následovat svůj osud a ten nám ukáže cestu. Každý z nás šel za svým osudem dolů do skal. Kus jsme měli jít sami. Na konci dlouhé chodby jsme uviděli pomoc. Viděli jsme svůj obraz.

 

Ilona Kaletová - Owotanla z kmene Jestřábi