Stopa Černého Vlka

V sobotu ráno jsme se sešli ve sněmovišti. Zastihli jsme tam tým vědců, kteří diskutovali o indiánském pokladě. Do hlubokých Amazonských pralesů se vydal jeden vědec a poslal jim dopis, kde ukazoval místo s pokladem. Stalo se však neštěstí. Našeho vědce unesli pralesní indiáni a těžko říci, jaké s ním měli plány.

Po této úžasné scénce nás Sagitta rozdělila do skupinek. Byly dva druhy skupinek. První a nejpočetnější byly děti do 14 let, které byly rozdělené po kmenech a výjimečně smíšeně. Ty dvě jiné skupinky byly starších lidí okolo 16 let. Rozdíl byl jen v tom, že ti starší to měli na stanovištích občas náročnější a bylo jich ve skupince míň. Dostali jsme průvodce pralesem, mapu s prvním stanovištěm a krycí jméno. Naším úkolem bylo obejít 12 stanovišť a získat co nejvíce kamenů, které se nám můžou později hodit.

Byla jsem ve skupince (potřebovali ještě jednoho hráče, takže jsem hrála, i když jsem měla být na stanovišti) starších. Stihli jsme obejít všechny stanoviště i s malou časovou rezervou. Naše první stanoviště bylo u indiána, který mluvil zvláštní řečí. Pořád dokola opakoval jednu větu. Na stromech vysely lístečky s překladem jednotlivých slov. Měli jsme půl hodiny na to, abychom na to přišli. Bylo to dost zapeklité.

Na našem druhém stanovišti jsme sestřelovali zvířátka pomocí flusačky. Musím se přiznat, že to bylo poprvé, kdy jsem se s tímto nástrojem potkala, kluci ve třídě tím po sobě flusali celkem často, ale nikdy by mě nenapadlo, že by se to dalo takto využít.

Na dalším stanovišti jsme lovili z rybníku rybičky. V jednom ohraničeném rybníčku byly názvy rybiček a v druhém nápověda. Kousek dál byly obrázky. Díky nápovědám (kulatá ryba, s puntíkem uprostřed, má rty, průhledná) jsme to určovali.

Dále jsme měli z lián vysvobodit našeho kamaráda (pytel zamotaný do horolezeckých lan). Potíž byl v tom, že liány obsahovali kyselinu, která rozleptávala pokožku. Museli jsme mít ochranné rukavice a museli jsme si dávat velký pozor, aby nás nezasáhli na těle. Měli jsme na to časový limit, než našeho přítele liány uškrtí.

Aby toho nebylo málo, tak jsme narazili na propast, přes kterou byl napnutý provaz. Měli jsme k dispozici jedno lano a spoustu baťohů. Tohle bylo dost o taktice. Jakmile se dostal první na druhý konce, dalo se lano natáhnout na obě strany a přecházet jako po lanové lávce a držet se. Zase poslední to měl obtížné.

Na dalším stanovišti po nás chtěla pomoc jedna indiánka, měla ochranné předměty a chtěla, abychom jí pomohli je získat z vedlejší vesnice zpátky. Hra probíhala tak, že jsme měli vběhnout do kruhu, aniž by nás vesničané chytli a potom běžet zpátky k indiánce, zase bez chycení a předat předmět.

Pokud jste milovníci hvězd, tak by se vám líbil následující stanoviště. Na hvězdné mapě jižní polokoule byly rozmístěny hvězdy. My jsme měli doplnit žluté, bílé, červené, malé, velké, pěticípé, čtyřcípé, třícípé i šesticípé hvězdičky na mapu a pomocí nápověd přiřadit názvy. Opět to bylo časově omezené.

Že jsou želvy mírumilovné stvoření? Neškodné, tiché, stvoření, které neublíží a raději se stáhne do svého krunýře? No pokud to není želva Mango tak bych vám to i věřila. Dalším úkolem bylo obrátit želvy (chlapy ležící na břiše, pečení na sluníčku) z břicha na záda a na břiše si přečíst symbol. Želv bylo pět. U želvy Vondra byla výhoda, že je tato želva lechtivá. Za to želva Mango, nejen že se nám celou dobu posmívala, ale také nás lechtala a podrážela nám nohy, a když jsme tuto neposednou a zákeřnou želvu po velikém úsilí konečně otočili, rozmazala si podle svůj obrázek na břiše.

Indiáni měli i spoustu zajímavých her. Jedna z nich byla hra Blokáda. V této hře bylo čtvercové pole. Naproti sobě stáli loutky. Loutkáři jimi pohybovali. Smělo se jít vřed, vzad, vlevo a vpravo. Nebo se mohlo položit polénko a tím zamezit přístupu dalším hráčů. Účelem bylo se dostat do soupeřova začátku dříve než váš soupeř do vašeho začátku.

Konečně přišlo i něco kreativního. Na našem předposledním stanovišti jsme měli z jednoho z nás udělat pralesního indiána – pomalování, oblečení,…

Co dělat když vás uštkne had? No na tohle je spousta teorií, nejdůležitější ale je, jaký je k tomu protijed. Náš kamarád byl jedním hadem uštknutý. Nejprve jsme podle prostředí určili, o jakého hada jde a jaký protijed. Potom jsme dostali recept. Jiné náš hráč si zavázal oči a my jsme ho navigovali. Chodil k černým ampulím a ochutnával. Dával nám ty, které jsme potřebovali, a vracel tam nepotřebné. Náš umíchaný protijed naštěstí zabral a my jsme se mohli vydat k poslednímu stanovišti.

O tom že jsou Tabi a Top skvělí běžci určitě nikdo nepochybuje. Poslední úkol byl je během 7 minut co nejvíce předběhnout ve vymezeném okruhu. Měli jsme celkem výhodu, my jsme byli čtyři a oni jen dva, ale i tak to byl velmi vyrovnaný a náročný závod.

No a teď hurá do tábora na oběd. Po obědě jsme zhlédli další scénku. Náš unesený vědec byl donesen do indiánské vesnice. Dostal se k šamanovi. Pro nás bylo důležité, že víme, kde je indiánská vesnice a kde máme hledat šamana. Společně se Sagittou a Gedem jsme odešli do lesa. Byla nám vysvětlena pravidla boje. Indiáni umírají po třetím zásahu, my neumíráme, jen se po zásahu musíme jít vyléčit. Úkol byl dostat se přes celé území divochů a dostat se do kruhu se šamanem. Byl to nelítostný a těžký boj. Všichni bojovali, seč jim síly stačili. Ze začátku nás indiáni zaháněli do lesa, ale pak jsme udělali bojovou linii a po několika desítky padlích jsme se dostali do kruhu. Následovalo směňování se šamanem. Ten nás lehce přelstil. Vzal si naše pytlíky s kameny a pak se schoval. Nakonec jsme ho přesvědčili, aby nám napověděl. Po smlouvání nám dal text a více až se západem slunce, dříve poklad není k mání.

Text byl o dvou Indiánech. Byl to pár, který byl velmi ochotný pomáhat, laskavý, učenlivý, všemi milovaný a uctívaný. Měl však jeden problém, nemohli mít děti. Po dlouhém modlení k bohu Tupa, se nad nimi smiloval a dal jim syna. Jejich syn byl jako jeho rodiče. Vyznal se v přírodě, uměl mluvit se zvířaty a byl výborný lovec. Jejich prales ale ukrýval velice zlé zlo a tím byl démon Jurupari. Stařešinové i chlapcovi rodiče se sešli a radili se, zda mají toto chlapci říci. Rozhodli se to zatajit. Jenže zlý Jurupari se o chlapci dozvěděl a velmi zuřil, že je někdo takhle dobrý a o něm neví. Takže připravil lest a chlapce zabil…

Čekali jsme tedy do západu slunce. Přišlo znamení, bylo to vzdálené bubnování. Šli jsme tedy po sluchu. Došli jsme na rozsáhlé louky přímo s vycházejícími hvězdami. Plápolal tam oheň a zněl hlas zpěvu indiánů. Jiní indiáni kolem ohně tančili. Tito byli přátelští. Brali nás do tance kolem ohně. Když jsme se všichni sešli, tak nám indiáni zahráli celý příběh, který jsme měli v té nápovědě od šamana. A bylo i pokračování. Na místě, kde chlapec zemřel, vyrostla vzácná rostlina – Guarana, která se pro indiány žijící v pralese stala opravdovým pokladem. Díky jejím plodům je již nesužují hladomory ani nemoci. I my jsme mohli ochutnat. Každý jsme dostali jeden plod. Tímto skončila celá hra.

Večer jsme se sešli ještě v týpí, tedy jen větší, a trávili jsme večer hraním na kytary a povídáním. V neděli se balilo a všichni jsme se rozjeli do svých domovů. Byla to moc prima akce, která byla skvěle vymyšlená, propracovaná a celkově zábavná se spousty zážitků. Těším se na další. Tak zase někdy.

Komentáře, diskuze

Doposud nebyl zaznamenán žádný komentář.