Kiwendotha 2011

Na vysokém smrku poblíž Losinského potoka hnízdila již několik měsíců rodinka káňat. Jednu zářijovou sobotu, když byl vzduch provoněn paprsky slunce a o nadcházejícím podzimu ještě příroda neměla ani tušení, se u této rodinky stala velká událost. Jejich prvorozený syn se konečně naučil létat a mohl vyrazit na svůj první samostatný let. Než vystartoval, rodiče ho dlouho poučovali, co smí a co ne.

„Nikdy nelétej velkou rychlostí okolo korun vysokých stromů. Nesedej na suché a slabé větve. Dej si pozor na dravá zvířata, jež se pohybují po zemi. Jsi ještě malý a mohla by tě ošklivě poranit. Největší pozor si dej synku na lidi. Ty už by k nám do přírody neměli vůbec chodit. Jezdí po lesích páchnoucími auty, odhazují kolem sebe spousty odpadků a křičí na celé kolo tak, že i tetřev hlušec bere nohy na ramena a utíká co nejdál, neb se to nedá vydržet. V těch svých městech si stavějí obydlí, která se do krajiny vůbec nehodí a zamořují vodu, vzduch i půdu čímsi nechutně smradlavým.“

Rodiče synkovi vyjmenovali snad všechno, co by ho mohlo zlého na jeho první cestě potkat a když opouštěl rodné hnízdo, ještě za ním dvojhlasně křičeli.

„ Na lidi synku, na ty si dej největší pozor.“

Večer, když se do krajiny snesla tma, rodiče strachem celý bez sebe netrpělivě čekali na návrat svého potomka. Již byli velmi zoufalí a v hlavách jim běhali jen ty nejčernější myšlenky, když na obloze nad sebou zaslechli známé zapískání. Výletník se snesl do hnízda a v jeho očích bylo vidět vzrušení z právě prožitého dne. Maminka s tatínkem ho schovali do tepla svých křídel a vyzvali ho, ať vypráví, co celý den dělal a viděl.

„Měli jste pravdu, svět je opravdu krásný tak jak jste mi o něm od malička vyprávěli. Obkroužil jsem několikrát naše údolí a pozoroval jsem život kolem sebe. Viděl jsem mravence, jak si neúnavně staví svoje obydlí, lišku která vodí svá mláďata lesem a učí je lovit, potom párek kachen cachtající se v tůňce potoka a včelky jak hledají poslední sousta ve květech pozdněkvetoucích rostlin. Jenom jedna věc mi přišla divná. Když jsem přistál v koruně statného dubu a sledoval co se děje kolem, uzřel jsem též lidi. Varovali jste mě před nimi, ale tito asi byli jíní, než o jakých jste mluvili. Na louce měli postavené špičaté stany, které krásně ladily s okolní krajinou, hořel tam oheň a linula se z nich vůně připravovaného jídla. Lesem chodili opatrně, tak aby nerušili jiné tvory a učili se je poznávat. Prohlíželi si rostliny, ptáky a stromy a učili se z bláta poznat, které že to zvíře tudy proběhlo. Jiní zase pod dohledem svých otců a matek zkoušeli lovit lukem nebo oštěpem, rozdělávat oheň, vázat uzly a psát indiánské písmo. Nemohl jsem uvěřit, že toto mohou být ti ničitelé přírody. Říkali jste mi, že lidé do přírody již nepatří, ale tihle?

Když večer stáli u slavnostního ohně, drželi se za ruce a zpívali píseň ke stejnému bohu, k jakému zpíváváme my, věděl jsem, že o těchto jste rozhodně nemluvili. Možná takový někde jsou, ale já, já jsem je maminko a tatínku, neviděl.