Stopa Černého vlka 2012

            V pátek 8. 6. 2012 jsme se sjeli na tábořiště Malý Walden. Hlavní bylo postavit týpí, najíst se a dobře se vyspat na nabitou sobotu. Bubnování dešťových kapek na plachtu týpí nám zpříjemnilo usínání. Ani déšť však nezabránil představení letošní hry. Scénka byla o dvou indiánech, jednomu se dařilo méně, měl jen pár dek, zato druhému se lovení dařilo, byl ověšený kožešinami a nebyla mu zima. Ve hře šlo tedy o to posbírat co nejvíce kůží, abychom se, až nastane chladné období, měli čím zahřát. Byli jsme rozděleni do herních kmenů, každý měl svého „náčelníka“ – nejstaršího, který skupinu vedl. Byly to skupinky namíchané jak napříč kmeny, tak věkově.

           

První část hry spočívala v obcházení stanovišť podle mapy, na každém z nich na nás čekal úkol. Jednalo se o zkoušky velmi různorodé, ať už o běhání a hraní indiánských kostek, ochutnávání a následné hádání masových pochoutek, poslouchání a zapamatovávání zvuků, či výrobu bedýnky. Všechny prověřily naše woodcrafterské dovednosti. Za míru splnění úkolu se dostaly korálky, které jsme si posléze navlékli jako náramek.

Po obědě následovala druhá část, která byla o něco akčnější a víc běhací. Naše kmeny byly rozděleny na pytláky a lovce – půl na půl. Bylo určeno hrací pole, po kterém byly rozházeny „kožešiny“ různě vzácných a tím pádem i drahých tvorů. Na nás bylo jich sesbírat (ulovit) co možná nejvíc. Lovci mohli za poplatek lovit legálně, pytláci pytlačili nelegálně, zato zdarma. Pokud byli chyceni, ať už pytláci, nebo lovci bez licence, museli zaplatit pokutu a odevzdat vše, co zrovna měli u sebe. Kožešiny se po ulovení prodávaly místním obchodníkům, za utržené jmění se kupovalo zboží – látky, koně, zbraně – kterého jsme měli získat co nejvíce.

 

 

            Všichni byli po téhle hře dostatečně vyběhání  a „vyobchodovaní“. Poslední část hry byla až po setmění, kdy jsme se opět po kmenech sešli a společně následovali světlo ohně nedaleko tábořiště. Konečná část byla před námi, tentokrát bylo našim úkolem přechytračit strážné u ohně a brát jim jejich kožešiny, vždy po jedné, aniž by nás chytili a odnést si je do bedýnek. Často nebylo největší úskalí zmocnit se kožešinky, ale najít potmě správnou bedýnku. Někteří si po skončení hry povídali u onoho strážného ohně, jiní dali přednost spánku po náročném dni.

Neděle byla ve znamení výsledků hry, po sečtení a někdy i složitém násobení různých koeficientů, došli organizátoři k výsledkům. Ať už každý skončil na jakémkoli místě, Stopu Černého vlka jsme si všichni užili.

           Jan Jílek – Gill, Strážci údolí