Yuči, děkuji, až mě ten článek dojal. Je ve formě Had! Klobouk dolů! A je vidět, že když se woodcraft táhne člověku celým životem, je to obohacení, radost, pospolitost, družnost i zábava. Vnímám to podobně a jsem vděčná, že jsem toho součástí... Dává to mýmu životu hloubku i vejšku... I kotvu...
K Hadovi mě pojí drobná, ale významná osobní dávná vzpomínka, kterou si zde dovoluji připomenout. Byla první polovina 80. let a já byl v malém woodcrafterském společenství, které ale nemělo žádné vazby na (jiné woodcrafterské) okolí. Věděli jsme, že kdysi existovala Liga, ale znalosti jsme měli jen útržkovité, z jednoho či dvou starých ročníků Vatry, které se dochovaly v Národní knihovně v Klementinu. Ale nikoho ze starých woodcraterů jsme neznali. Woodcfraterskou literaturu jsme sháněli na burzách nebo na inzerát, jen výjimečně se dala sehnat v antikvariátech. Dal jsem si tehdy (v lednu 1985) inzerát do Lidové demokracie, že koupím knihy od E. T. Setona, M. Seiferta a J. Hargravea.
Ozval se mi jeden pán z Prahy 4, Vladimír Perout, kterého jsem dne 2. února 1985 osobně navštívil. Byl jsem nadšen, když mi vyprávěl, jak byl jako kluk v letech 1945-48 členem Ligy čs. woodcrafterů a jezdil na tábory na Stvořidla; měl přezdívku Žluťásek. Vedle toho, že mně prodal nějaké setonovky, mně dal i lístek – věrnou kopii programu jednoho táborového dne, kterou tehdy poslal na ukázku domů. Když jsem se vyptával na podrobnosti o dění v Lize, už si moc nepamatoval. Byl tehdy ještě kluk a věděl hlavně o kmeni, ale ne moc o Lize. Ale říkal mi – tak zkuste vyhledat naše bývalé náčelníky. Jeden se jmenoval Paukert a bydlel v Praze na Letné v Ovenecké ulici.
Vydal jsem se do Ovenecké a šel jsem od domu k domu a prohlížel zvonky, ale žádného Paukerta nenašel. Tak jsem to panu Peroutovi volal a on říká: no tak zkuste toho druhého, jmenoval se Kamenický a bydlel v Jugoslávských partyzánů. I když tato ulice je mnohem delší než Ovenecká, i tam jsem se vydal a obcházel domy a zvonky – nic. Pak jsem vešel do jednoho domu, který neměl zvonky na ulici, ale až ve vestibulu. Zrovna nějaká stará paní šla ven a přísně se mě ptá, co tam hledám. Říkám, že pana Kamenického, který tam (možná) kdysi bydlel. Paní si mě váhavě změřila a povídá: ale ten nebydlel tady, ale vedle ve vchodu, ale už tam dávno nebydlí. Ale jeho maminka bydlí snad někde v ulici Na valech. Tak jsem šel do ulice Na valech, zase dům od domu, až jsem konečně paní Kamenickou našel, a přes ni se dostal i na jejího syna – Hada.
Ten mi pak dal kontakt na Zdeňka Teichmana – Atahualpu, se kterým jsem byl nadále v kontaktu a přes něj pak i s dalšími starými woodcraftery a bývalými členy Ligy Františkem Kupkou, Jurajem Langerem, Bedřichem Homolou, Vladimírem Kysilkou, Laitovými, ale i dalšími, mladšími woodcraftery. Tak jsme se dostali z woodcrafterské izolace, začali jsme se stýkat a spolupracovat s ostatními, což nakonec vedlo až k obnovení Ligy. A u toho pak byl Had v roce 1990 také. Tak to je ta moje vzpomínka, kterou stále chovám v paměti, i když to je už skoro 30 let.