Vzpomínka na Hukwima

František Kožíšek – Biminiji: 

 

Jiří Novák – Hukwim, Malý portrét velkého dítěte

 

Řečeno archaicky a po indiánsku: přes Hukwimovy skráně již přešlo mnoho, mnoho zim. To všichni víme, ale že jich bylo už devadesát, to by mnozí možná nehádali. Devadesátku si totiž spojujeme se stařeckým věkem, ale Hukwim se stařecky ještě moc nechová: zvládá moderní techniku (lépe než já, kterému je zhruba polovic), hýří aktivitou a nápady, je činným náčelníkem kmene Wahpeton... Když je někde mezi lidmi, nepřehlédnete ho, což není zdaleka jen díky jeho vysoké postavě; neopouští ho ani jeho určité generálské sklony, které jsou možná projevem genetické vlohy – jeho otec byl legionářem a velitelem v prvorepublikové amádě. Nicméně ten hlavní důvod, proč se Hukwim nemůže ještě chovat stařecky, je jiný – Hukwim je totiž woodcrafter a woodcraft, jak víme, je pro děti od 4 do 94 let. K tomu se ještě vrátím.

   

 

Hukwimova stezka lesní moudrosti je dlouhá, vždyť začala před více než 70 lety, kdy ho spolužáci z dejvického Reformního reálného gymnasia, Mahykan a Hehun, pozvali o prázdninách 1941 na táboření a následně i do Kmene pražských woodcrafterů, který sdružoval bývalé wahpetonce i kamarády z dalších kmenů. Tak se stal Hukwim, tehdy s přezdívkou Mýval, členem Ligy českých woodcrafterů.

     

Přes nepřízně doby panoval po celou válku v kmeni čilý tábornický i sportovní život. Jezdili na kolech i kánoích, lezli po skalách a hlavně chodili do blízkého i vzdáleného okolí Prahy. Oblíbená byla zvláště Vltava nad Štěchovicemi: Živohošť a Ždáň, kde tábořili na Sladovařském potoce v týpích, která měli schovaná ve stodole u místního mlynáře, či sroubek na vysokém skalním hřebenu nad Královskou. Vltavu pak sjížděli legendárními Svatojanskými proudy. Jezdili ale i na Křivoklátsko, na Berounku, Střelu (do srubu k Inkovi) a hlavně na Sázavu na Stvořidla, kde také na táboře zažil své první vigilie (1943). Jeden z mnoha nezapomenutelných trailů popsal Hukwim v článku „Velký válečný trail po českých řekách“ (Wampum Neskenonu č. 2/2002).

S obnovením Ligy (tehdy už opět) československých woodcrafterů (LČSW) v roce 1945 na sebe vzal Hukwim nové břemeno – břemeno služby. Jako jednatel a později místonáčelník LČSW zajišťoval v letech 1945-1947 v podstatě sám její administrativní fungování, včetně vydávání ligového časopisu Hlasatel. Hned v létě 1945 se vypravil do Krkonoš, kde se mu podařilo na Klínových boudách získat jednu německou chalupu jako horskou woodcrafterskou základnu. Původní majitelé v ní pochopitelně až do odsunu ještě bydleli, ale o vzájemném gentlemanském vztahu svědčí historka, že krátce před odsunem přišel za Hukwimem německý majitel sousední chalupy a prosil ho, aby si raději LČSW vzala chalupu jeho (doufal, že se jednou bude moci vrátit a že bude do té doby v dobrých rukou).

 

K vrcholům jeho tehdejší woodcrafterské služby patřilo zorganizování dvou lesních škol pro výchovu nových vůdců, pro které se mu podařilo sehnat i státní finanční dotace: letní Čotokva se konala v roce 1947 v údolí Hučivé Desné v Jeseníkách, zimní pak na přelomu 1947/48 na Klínových boudách. Zde dostal své nové lesní jméno – Hukwim. V tu dobu také dohání své vysokoškolské studium ekonomie, které málem nedokončil – nikoliv však pro neschopnost nebo zaneprázdnění ligovými aktivitami, ale komunistům se nelíbil jeho „woodcrafterský profil“. Až když si ho vylepšil brigádami v kladenských hutích a vojnou, mohl studium dokončit.

Po rozpuštění LČSW předával své zkušenosti a působil na mládež v duchu čtyřnásobného zákona jako cvičitel turistiky v TJ Hutník. V roce 1968 se pak s Mílou Vavrdou, Mahykanem a dalšími snaží o legální obnovení woodcrafterské organizace, což se sice podařilo (v rámci České tábornické unie), ale ne nadlouho. Po další nucené dvacetileté odmlce si naštěstí neřekl, že napotřetí již nic obnovovat nebude, a na jaře 1990 přijal pozvání do přípravného výboru Ligy lesní moudrosti (LLM). Na ustavujícím sněmu obnovené LLM v červnu 1990 pak jako bývalý místonáčelník LČSW prohlásil LLM za právního nástupce LČSW a stal se členem náčelnictva s funkcí hospodáře. Opět vstoupil do woodcrafterské služby. Při jednání s úřady vydobýval LLM respekt, ekonomicky ji postavil na nohy a především tím, že sám vždy stál nohama pevně na zemi, udržoval v náčelnictvu rovnováhu vůči těm, kteří brali woodcraft jen jako ideál či zábavu a odmítali uznat, že právní organizace musí fungovat podle určitých pravidel. Myslím, že tato skrytá funkce, kterou většina členů ani nevnímala nebo si ji dodnes neuvědomuje, přispěla notně k tomu, že LLM po počátečním nadšení a vzplanutí během pár let zase nevyhasla a nerozpadla se, jako se to stalo desítkám podobných organizací po roce 1990. Popisovat další Hukwimovu činnost v LLM by bylo nošením dříví do lesa a proto skončím osobním postřehem.

Po dlouhých letech jsem měl možnost se zúčastnit významné ligové akce – výročního sněmu v roce 2010. Ve chvíli, kdy jsem se zdravil s Hukwimem, jsem si uvědomil, že se ve svých 88 letech vypravil na akci skýtající všechno kromě tepla a pohodlí. A nemohl jsem se ubránit dojetí, když kromě standarty Wahpetonu se ujal i pozvednutí standarty mého vlastního kmene Čej-ka-leška. Považuji za čest, že jsem mohl v roce 1990 Hukwima poznat, určitý čas s ním pracovat v náčelnictvu a dodnes si uchovat jeho přátelství. A za to, jak mnoho pro woodcraft u nás vykonal, má moje uznání a úctu. Proto by se mi k jeho devadesátinám chtělo zvolat „Vivat Hukwim!“ Ale vím, že pro woodcraftera není devadesátka žádnou magickou věkovou hranicí. Schovávám si proto volání na jeho 94. narozeniny a kladu si otázku, co s ním pak bude dál. Je-li woodcraft pro děti od 4 do 94 let, znamená to, že on pak bude už dospělým woodcrafterem? Nebo bude muset být z Ligy vyloučen, protože woodcraft už pro starší lidi není (Setonem) určen J? Snad se s tím Velký sněm vyrovná moudře a takto nerozhodne. To by nám pak mohl Hukwim začít stárnout...

 

P.S. Tento text byl napsán na jaře r. 2012. Vloni (2014) na podzim Hukwim nečekaně překročil práh smrti, čímž mě zarmoutil hned několikrát. Těšil jsem se totiž, že si konečně budu moci promluvit s woodcrafterem, který překročil magickou věkovou hranici 94 let. Ale budu si muset ještě počkat. S Loganem a Willym jsme, aspoň jako malou poctu, Hukwimovi věnovali článek „Jak se obnovovala LLM“, který by měl vyjít ve Woodcraftu 1/2015.

 

František Kožíšek – Biminiji