Ohnivecká Čotokva 2016 - očima účastníků

 

Mysleli jste si, že si NIKDY nedokážete zapamatovat jména dvaceti neznámých lidí během jediného dne? 

Že NIKDY nebudete schopni svěřit se se svým niterným trápením, obavou či radostí? 

Že si NIKDY nevyrobíte buben (nebo možná někdy v daleké budoucnosti až nebudete mít nic jiného na práci)? 

A když přeci, tak že NIKDY nepochopíte, co vlastně lidé na takovém bubnu vidí? NIKDY nepůjdete do smíšené sauny? 

Nebo sami do skal pro srdce prastaré příšery?

Mohla bych takhle pokračovat, ale nebudu. 

Jen zde můžeme krásně vidět pravdivost slov „NIKDY neříkej NIKDY!“. 

Protože před Ohniveckou Čotokvou jsem si řadu z těchto věcí myslela a těch pět dní na konci srpna mi ukázalo, jak moc jsem se mýlila. 

Ne, že by to platilo jen pro Ohniveckou Čotokvu, ale na té to bylo vidět opravdu dobře. 

Ještě řadu dní po odjezdu z Dědova v sobě zpracovávám tu nekonečnou řadu vjemů, kterou jsem vstřebávala všemi smysly. 

Stále ve mně doznívají a myslím (doufám), že dlouho budou, ty velmi silné okamžiky, které jsme tu mohli prožít. Ještě jednou DĚKUJI.

 

Iveta Valentová

 

 

 

vystoupila jsem z vlaku na hlavním nádraží a přes nos mě praštil tvrdý závan reality města. 

Zítra musím do práce, ale nejradši bych se otočila na patě a jela nazpět do Broumovských stěn. 

Po velmi dlouhé době jsem se vydala na ligovou akci - Ohniveckou Čotokvu. 

Na zážitek v Dědově mě nalákal dopis, který účastníky vyzval ke hledání indiánského dědečka. 

Když jsme vystoupili na nádraží v Teplicích nad Metují, aniž bychom se znali, vyšli jsme za hlasem indiánského bubnu. 

Seznámení bylo velmi rychlé, protože po cestě do Dědova jsme prověřili důvěru a spolehlivost svých bratrů a sester. 

Následující dny jsme si vyprávěli příběhy. 

Kouzlo setkání na Čotokvě tkví v propojení různých lidí z různých kmenů (i neligových), s různým posláním a věkové rozmanitosti. 

Jednotlivé příběhy nám pomohly otevřít témata, která jsou na mnoha místech tabu. 

Sáhli jsme si do svědomí a svěřili se s krásnými zážitky i osobními strachy. Navzájem jsme si pomohli splnit osobní přání a cíle, 

které jsme si na začátku stanovili nebo se alespoň trochu přiblížili. Od začátku nás provázelo kouzlo bubnu Ohnivce, který jsme si první den vyrobili. Stejně jako cesta usychání kůže a očekávání výšky hlasu bubnu, i my jsme se zdokonalovali a prohlubovali své zážitky. Při soumraku na skále jsme bubny pokřtili a uložili do nich tajemství a přáni. 

Poslední den jsme dovedli dědečka na slíbené Pow wow. Příprava stmelila nestmelené a odkryla poslední tajemství tradic jednotlivých kmenů. Věřím, že při pohledu do ohně, každý se smutným úsměvem přemýšlel nad uběhlými dny. Smutný pohled nad tím, že něco končí, ale zároveň šťastný z toho, co nás čeká v našich kmenech. Až budeme předávat nabyté zkušenosti a vyprávět příběhy, které jsme sami napsali.

Cesta domů byla dlouhá, ale stále jsem se vracela k zážitkům a novým kamarádům. Svírám v ruce Baterky, které ve mě zanechaly nesmazatelnou stopu upřímnosti a přátelství. 

Vyprávějte příběhy...

 

Veronika Stejskalová - Glis