Kosí potok 7-14.8.2016, zápisky z Kalendáře přírody

... stěhovali jsme věci z auta. Rozhlížela jsem se a pozorovala změny v přírodě, které se udály od té doby, kdy jsme tohle kouzelné místo navštívili naposled. Zmizela lávka, ta menší, hned za naším týpím. Ta pod kterou jsem loni umývala ešus od ovesných vloček. Tenkrát šel okolo Tokaheya, na té lávce se zastavil, setkali jsme se očima, zalapal po dechu, chtěl něco říct, ale pak jen polkl a pokračoval v cestě. Řekla bych, že tenkrát se v jeho hlavě mohla začít klubat myšlenka Táboření pro začátečníky.

 

Přibyly týpíovky. Poskládané do řad, připomínaly vstup do gotického chrámu. Tajil se nám dech, nejen ze slunečních paprsků a vůně dřevárny, ale i z očekávání toho, co nás čeká. Přenášeli jsme tyče do tábořiště, mravenci, kteří boří vikingskou loď, aby s pomocí vedoucích postavili zase něco nového. Na konci dne se už kouřilo z týpíček a v okamžiku, kdy se všichni civilisté schovali a uprostřed zůstal jen Legolas hrající na oldtime banjo, připomínala louka krásnou indiánsnkou vesničku - tak jak jsme si to všichni před odjezdem vysnili.

Uprostřed dance lodge, přimknuté ke kamenům, okolo posvátného ohně, rostlo pampeliškové lupení. Jediné v celém táboře, tam kde se toho nejvíc událo. Poslouchalo naše představování a přemýšlelo, co nás spojuje s těmi, kteří tu byli čtrnáct dní před námi. Čtyři rodiny domácích školáků, kteří se předem nedohodli, děti z lesních školek a hor, vodáci a spousta čtenářů knížky Dva divoši.

   

Když jsme si před půlnocí přáli dobrou noc, na obloze svítily hvězdy. Willy chodil, my v průvodu za ním, svou hůlkou na ně ukazoval, rozsvěcel jednu za druhou a vyprávěl o Severce a Naběračce. Každý večer jsme se tak scházeli, diskutovali o zvycích a obřadech indiánů, někdy jsme sdíleli zážitky, jindy jsme ani nedutali a představovali si, jaké to je mít dovednosti traperů a žít jen díky vůli přežít.

 

Meandrem prosvištěl ledňáček, slyšela jsem ho dlouho předtím, než se ukázal, moc jsem si přála, aby přiletěl. Stále jsem v potoce a čekala na něj. Při celotáborové průzkumné výpravě proti proudu potoka jsem objevila i jeho hnízdo. Příští rok ho půjdu navštívit. Měl stejnou barvu peříček jako kožený náramek, který mi to odpoledne podala Žabka. Moje nejmilejší barvy- oranžová, blankytná, hnědá a zelená. Jak to mohla tušit?

 

První paprsky dopadaly právě na náš kuchyňský šeltr. Asi jsme dostali protekční místo, tak nesmíme udělat ostudu. Vytáhla jsem ocílku a pazourek, všichni ještě spali ... na tuhle chvíli jsem se těšila už od té doby, kdy jsem se v totemové desce dočetla, že Liga letos poprvé pořádá setkání pro lidi, kteří tuší, rádi by, ale pořád neví jak. Vyšlehl plamínek, spolkl chrundí, sáhl po tříškách a obejmul polínka. Chtělo by to čaj. Ten černý, tábornický.

U studánky nadával rehek. Po celou dobu, co jsem tam seděla, čekala na vodu a hrála si s odřezky osiky, které tu zůstaly po vyřezávání misek a výrobě luků, si mne prohlížel a něco povykoval. Znělo to jako: „ No to jsem si mohl myslet, zase ňáká nová bílá squaw. Tak hele,tady platí pravidla: nééé, že se tu budeš mejt, opovaž se tady smrkat a jestli se ti tady chce čůrat, tak to mě teda omejou...Další takovýhle rozhovor proběhl zase až za pět dní, protože za deště si tenhle náfuka nepovídá. Trochu se mi po něm stejskalo.

    

Několikadenní déšť očesal růžové květy obřích netýkavek žláznatých. Divizny, které lemovaly cestu do Michalových hor, překvapivě chutnají jako chleba s hořčicí. Hodily by se jako příloha k párkům, které jsme si dopřáli v hospodě u pana pošťáka Libora, když jsme se vraceli od štoly v Michalových Horách. Někteří z nás voněli pryskyřicí z louče, kterou pro nás Ondra připravil a svítil nám pak na žilky stříbra v podzemí.

 

Kluci z našeho Rodu stáli u odpadní jámy, vtipkovali o včerejším lakrosovém zápasu a něčemu se strašně smáli. Polonazí, opálení, hrdí v nových korálkových nákrčnících s ručně pomalovanými pouzdry na nože za pasem vypadal každý z nich nejméně o pět let starší, zkušenější a zodpovědnější. Když odběhli tepat šperky z mědi, seběhla jsem k potoku, podívat se, čemu se tak smáli. Uvnitř vsakovací jámy se plazili slimáci očekávajíc svou denní porci zubní pasty.

 

Nad nimi na lopuchu vylézal černý brouk z ulity kdysi živého šnečka. Utřel si tykadly hubu a vyrazil na další lov.

Ráno jinovatka na dveřích týpí, večer kapičky potu v potní chýši. Už se setmělo, dostala jsem strach, jestli Aty někde nezabloudila. Nezabloudila,vycházela z inity a z očí ji zářilo tolik světla, že jsem se poklidně mohla vrátit stejnou cestou zpět do stanu. Tyhle oči cestu neztratí. Na nebi prolétl netopýr.

 

Jiskry sněmovního ohně létaly obzvláště vysoko. Žirafa je krmil poctivě, tak poctivě jako veškerou svou ostatní svěřenou činnost na táboře. Náčelník Indi promlouval, moudrý Willy pokyvoval a my jsme vážili své činy.

Shodli jsme se, že táboření bylo moc hezké, ale krátké. Děti se teprve naučily chodit sami pro vodu a pro dříví a my jsme se přes všechno vyřezávání a naslouchání vlastně nestihli ani podívat jeden druhému do očí. A co teprve prohlédnout si louky a lesy kousek dál od tábořiště. Poslechnout si další modráčky a rehky.