Indiáni z Točníku 2016

Na Točník jezdím proto, že …

Cestou  pražským metrem, poté co jsem dorazila z Točníku (který proběhl 17. – 18.9.) 

jsem se ještě vezla na vlně a přemýšlela, proč na ten Točník vlastně jezdím(e).

 

Proto, že, jak při loučení řekl Tokhatamani, je to jedna z mála ligových akcí, kam přijede hodně členů napříč věky a postavením. Na jiné akce jezdíme jako náčelníci a děti, jako ohnivci, jako skřítci nebo malá či velká lóže. Točník z nás svým kouzlem dělá jedno. Tady jsme jako mávnutím proutku všichni organizátoři, bez nás by to nešlo. Ať je to ten nejmenší pomocníček, nebo ti, kteří si to všechno dobrovolně vzali na svá bedra, všichni jsme si rovni.

 

Proto, že pokračování tradic je důležité. Dneska jedna paní nadšeně vyprávěla, jak jako malá bydlela v podhradí, moc se jí Indiáni z Točníku líbili, a tak je ráda, že může i svým dětem dopřát tuto zábavu. I my jsme ve svých kmenech slýchávali, jaký byl Točník parádní akce. Díky znovuobnovení se tak podařilo rozradostnit hned dvě generace lidí. My – ligoví – jsme poznali kouzlo onoho neznámého, oslavovaného Točníku. Ti neligoví zase mají šanci poznat něco, z čeho se radovali už jejich rodiče. A vše za přítomnosti původních „Točníkářů“, kteří snad spokojeně přihlíží tomu, jak je jejich odkaz nesen hrdě dál.

 

Proto, že i když prší a je zima, je vlastně úplně parádně. Protože co je lepší, než se okolo sebe rozhlížet a vidět usměvavé lidi navzdory tomu, že by se vše mohlo zdát ponuré? Zjistili jsme, že je to vlastně takové perpetum mobile. Ty se usmíváš, protože já se usmívám a já se usmívám, protože vidím úsměv všude okolo sebe.

A hlavně proto, že když jdu večer po Hradci domů, na ulici si zpívám, mám chuť se radostně točit a připadám si šťastná, protože mi zase bylo umožněno přidat další dávku do krabičky vzpomínek, které mi budou projasňovat temnější dny všedního bytí.

 

Tak to vidím já. Jak to vidíte vy?

 

Nikol Jará - Zi

Foto: Kateřina Sadílková - Ileyawin