Obhajoba poctivosti, rozumu a práva

Přečetl jsem právní zamyšleníčko leden 2017 - Nasreddin našel diamant.

 

Diamant zjevně někým ztracený. Příběh popisuje, jak nálezce, aby „dodržel“ zákon, a mohl si diamant ponechat, „hledal“ jeho vlastníka.

 

Evidentně hledal tak, aby vlastníka nenašel a přec zákonu „vyhověl“. To má snad být i oním poučením: Pravý šelma lišák zákon neporuší. Pouze se jím bude řídit do slova a do písmene.

Poučka má snad být dobrou radou jak někoho přechytračit. Ospravedlnitelná může být v boji proti zlu, za dobrou věc. Ne ale při snaze někoho okrást.

Právo a právníci často nemají valnou pověst. Není tím vinno právo. Ale podobní vychcánci, jako Nasre z příběhu. A ti, kdo je oslavují.

 

Nemusíme být právníky, aby každému bylo jasné, co je tady účelem pravidel žádajících trojí vyhlášení nálezu ve středu tržiště.

Najít majitele. Zrovna tak nemusíme být právníky, aby bylo zřejmé, ze ztrátou věci se vlastnictví neztrácí. A cítíme, že poctivý nálezce by měl být slušně odměněn (nálezné).

 

Rozumným cílem práva je nastolit jistotu, udržet řád, snížit množství sporů, zjednodušit / zpříjemnit chod společnosti. Právo taky může sloužit jako předpis, jak věc udělat solidně, a nemuset to sám vymýšlet. Ten, kdo obchází smysl, účel zákona, ve skutečnosti lidské soužití poškozuje. Jedno, jestli hmotně, nehmotně, nebo obojím způsobem.

 

Kdosi řekl, že svět nikdy nebyl a nebude spravedlivý. Možná je měřítko, kterým by se jednání „pravého lišáka“ jevilo spravedlivým. Hledat ho ale v tomto případě nechci.

Ospravedlnit Nasreho jednání by šlo snahou o ochranu před nepravými vlastníky diamantu. A zase nemusíme být právníky, abychom našli cestu, jak vlastníka chránit před nepoctivci.

Umí to i naši policisti, když chtějí. Tehdy, když se majitele ptají na vlastnosti ztracené věci, než mu ji ukáží. I to je mi důkazem, že „když se chce, tak to jde“ dobře. A současně, že když se nechce, tak to nejde. Veškeré právo je tedy otázka lidského chtění. Tak navrhuji - zkusme se snažit chtít víc dobře, než špatně, jako Nasre.

Práva jsem šel studovat s naivní představou, že může být složité, ale poznatelné, a že podle toho „správného“ to nakonec funguje. Smutné pak je nalezení reality šiřitelů „chytrostního“ práva, pokud tito vítězí. Smutnější, když se ústavní soudce neformálně chlubí, že reálně tam fungují podle pravidla „Když chceme pomůžeme, když nechcem nemůžeme.“ Čest výjimkám a spravedlivým! Buďme tací. Kdo, když ne my…

 

Chcete-li uspět u soudu, nespoléhejte na dobré právo. Snažte se, aby soudci „chtěli“. :-/

 

David Máša