Pozdrav z ligového sněmu 2017

Ahoj,

 

moc Tě zdravím. To byla krása, viď?  Úcta, respekt, láska. Kolik podob taková krása může mít?

 

Dnes, když jsem byla v benešovské knihovně, jsem si na ten sněm opět vzpomněla. To ty knížky v regálech mne přenesly o týden zpět. K Válovickému potoku, na tábořiště lidí kmene Tate Osmaka. Jak tam tak stály, semknuté, těsně vedle sebe, naskočil mi obraz kruhu lidí stojících okolo perfektně na milimetr vyrovnané hranice.

 

Důstojná, červená sametová kniha uprostřed, se zlatým nadpisem- nezapomenutelný Bobr, ta modrá knížka s bílými drobnými kvítečky- dědeček Willy, vedle něj béžová, jakoby ve lnu vázaná kniha- jeden z oslavenců Hudžin. A támhle -v horních policích se směje náčelnictvo - speciální edice válečné literatury v čele s charismatickým bojovníkem v puštičím obleku, s ugrilovanou nohou (hloupý vtip, který jsem si nedokázala odpustit). A okolo mnoho dalších „prostých“ indiánů. Všechny nás ozařovaly stejně jasné plameny, všichni jsme naslouchali těm nekonečně moudrým a laskavým slovům starších a tichu umocněnému praskáním ohně. Mokasíny všech se dotýkaly v jednu chvíli stejné půdy, tvořili jsme totožný moment, ale každému z nás setkání přinášelo jiné poslání.

 

Ale kde je ta knížka, kvůli které jsem tady? „Dobrý den, Jaromír Tomeček- Marko, máte to, prosím?“„Počkejte, já se podívám .. .ale jo, akorát musíte do dětského oddělení“. Rozchechtala jsem se na celé kolo. To mne přece mohlo napadnout. Všechno, co potěší duši woodcraftera, musím hledat v dětském oddělení. Listuji dychtivě jednotlivými stránkami, tady to je, str. 45: „Po večeři přihodil pastýř na oheň práchnivý kořen, aby to moc neplápolalo a vydrželo do rána, ulehli na peteky kolem, zapálili si zapekačky a nejprve mlčky dumali, přemýšleli o uplynulém dni, dělali si oba malou osobní uzávěrku- neboť z toho, co dnes prožili se sice už nic nevrátí, ale důsledky se promítnou do zítřka, do pozítřka, třeba promyslet, co s tím. Měsíc nesvítil, Země jej stínila a on si hověl v novu, hvězdy plály, velké i malé, každá svou barvou, prvé do modra, druhé do červena, třetí do bělava, jak které bylo souzeno...“ je to tam, do puntíku přesně tak, jak mi to Škarman vyprávěl ve vlaku na cestě domů.

 

Dokonce i pejsek na klíně milé paní vedle nás přestal ňufat a pozorně střihal ouškama, aby mu ani slovo neuteklo. Zvířata žijí přítomností, také bych vydržela poslouchat ty zkušené woodcraftery mnoho a mnoho hodin. Jen by do mne snad občas někdo musel žďuchnout, abych nezapomínala dýchat. Vlak drncá a Škarmanovo vyprávění se v mých uších proměňuje na Bobrův slavnostní proslov, o tom, jak vše je zbytečné, když našimi činy neprostoupí bezvýhradná láska.  Kde ji hledat? Ve víře. V úctě. V pravdě. Připomíná nám Bobr a vlastně každý z těch, kteří se dnes přišli ve jménu Ernesta Thompsona Setona, Černého vlka, poklonit činům svým i ostatních. Nádraží, pejsek vystupuje. Je legrační, jak vyplazuje jazyk.

 

Střih, za oknem se mění scéna a osvětlené místo Bobra zaujímá veselá Maqiyémi, která zve na jeviště další postavy. Táhnou cosi ze zákulisí, také vyplazují jazyk. Je to těžké a mají co dělat, aby bednu přenesly až k Willymu, který do té chvíle ještě stále vařil guláš a připravoval svatbu svého syna. Teď se ale zastavil čas a do vzniklého prostoru se dostavily vzpomínky na lidi, se kterými poslouchal šumějící lesy, spal pod hvězdami. Z jednoho oka mu kapou slzy dojetí, z druhého slzy smíchu. No jasně, kamna do nového srubu. „Všichni jste zváni na jejich slavnostní zapálení“. Knížky pro Bobra a Hudžina, pro radost a poučení, aby za dalších 10 let mohli na tom samém místě pokračovat ve vyprávění. Tou dobou už povede sněm nějaký jiný náčelník. Kdo asi? Jiná duše chráněna novým bizoním pláštěm náčelníků. Tvořeného pevnou vůlí dokončit započaté dílo, s podporou malých a velkých woodcrafterů. S čtyřnásobným ohněm v (na) zádech.

Vlak se blíží ku Praze. Začínám mít ukrutný hlad. Neubráním se vzpomínce na včerejší hostinu. Takové dobroty tam byly. Lasíkův guláš (Tokathamani údajně nikdy nejedl lepší), klobásky, melouny, jahody, sýry, koláče, bábovky. Celé milé slunečné odpoledne jsme uždibovali a bavili se vykřesáváním a třením ohně na čas, obdivovali Tokaheyovu hovězí chlupatici, indiánskou bednu, taštičky, kožené šaty a další a další krásné woodcrafterské a indiánské výrobky roku 2016-2017.

 

Hlavní nádraží. Škarman mi před odchodem podává vlastnoručně vyrobenou pečlivě zabalenou jablečnou tyčinku. To abych vydržela zbytek cesty, který mám ještě před sebou. „A jakým vlakem jedeš Ty, Škarmane?“  „ Já, já už nejedu žádným vlakem. Mám tady schované kolo. Je to už jen 100km“.  S woodcraftery, a obzvlášť v blízkosti těch zkušenějších, se člověk vždycky má nad čím zastavit a tiše žasnout. A doufat, že vydrží a nesejde z cesty.

 

Venku voní seno. Jdu ho shrabat, než mi zmokne. Měj se moc hezky. Těším se, až mi za pár měsíců, až se zase potkáme, pohledy, gesta a tvé činy napoví, čím to vzácné sněmovní setkání obdarovalo Tebe.

 

A kdyby to trvalo moc dlouho a začalo se mi stýskat, vybalím si ze svačinového pytlíku uhlík z našeho společného sněmovního ohniště. Tak, jak to dělá kmen Waštélaky a jak to ode dneška chce dělat i Rod ze Želichova.

 

Děkuju za vše, co mi po vás zůstalo...

 

...třeba za pár krásných fotek od Medvěda:

     

     

   

 

S modrou oblohou,

Irena Pešoutová - Rod ze Želichova

 

Další obrázky: