Jarní klíčení

Po příjezdu na místo jsme Topovi odevzdali deku a polštářek, které jsme si společně s větvičkou měli přivézt. Přivítali a představili jsme se na zahradě - jak jinak než v kruhu. Během tohoto víkendu jsme zjistili, že ač stojíme v jakémkoliv geometrickém útvaru, tak nám stejně vyjde kruh :-).

 

Po přivítání začal program. Zavázali jsme si oči a Waštewin mě odvedla do "Počátku". Slyšeli jsme "tlukot maminčina srdce" a ve tmě čekali, co bude dál. Po nějaké době se mě (podle hlasu) Waštewin zeptala, jestli jsem připravená, a i když jsem nevěděla na co, přikývla jsem a vydala se na cestu "zrození". Samotný příchod na svět byl pro mnohé velmi těžký, emotivní a jeho opravdovost byla umocněna pláčem opravdového mimina Čendy (který se velmi snažil navodit atmosféru), a dialogy "porodníků" a jejich "asistentek". Všichni jsme se zvládli narodit a v příjemném přítmí planoucích svíček jsme si zvykali na novou roli právě narozeného člověka.

Po chvíli jsme v kruhu probrali naše pocity. Někteří si svůj "příchod na svět" užili a cítili se dobře, někteří ho prožili se strachem a nepříjemnými prožitky.

 

Poté nám Ablákela představil knihy, podle kterých byl vytvořen program různých období lidského vývoje, který nás provázel po celý víkend. V tuto chvíli se z nás staly děti v předškolním věku a naším úkolem bylo si hrát. Někdo si maloval vodovkami, jiní stavěli z lega a našli se i tací, kteří si zavzpomínali na dětství skákáním gumy. Nastal čas svačiny, k mojí velké radosti to byla přesnídávka s piškoty, která mnohým z nás připomněla dětství. Po společné večeři jsme se vydali na břeh rybníka zazpívat si večerní píseň.

 

Po budíčku a ranní písni jsme si na zahradě zahráli hru Kompot a příjemně zahřátí se přesunuli na snídani. Po ní jsme si opět v kruhu povídali o období věku 5-10 let. Každý měl napsat svou přezdívku z dětství a pak jsme měli hádat, komu asi která přezdívka patřila. Protože nám počasí přálo, tak jsme se přesunuli na zahradu. Tady nám Indi předal spoustu užitečných informací k období dospívání, ve kterém jsme se právě nacházeli. Naším úkolem bylo napsat milostnou báseň, a přestože někteří měli obavy, že se jim jejich báseň nepovedla, opak byl pravdou a bylo moc zajímavé poslouchat, jak se kdo tohoto úkolu zhostil.

 

Po sobotní chvilce poezie se slova ujala Kačka s Topem, který nám vyprávěl, jak rád fotí, což vím, a tak mě ani nenapadlo hledat za tím něco víc. Následovalo povídání vztahující se k období dospívání a otázky na které jsme měli odpovědět.

 

Ve zkratce:

1. Vylezli byste na strom, na který se lézt nesmí, kvůli super fotce?

2. Snědli byste cvrčka, abyste neurazili svého hostitele?

3. Pomazali byste se např. sloním trusem, abyste zamaskovali svůj pach a mohli si vyfotit slona zblízka?

 

A jak je známo - sliby jsou chyby, a tak se Kačka rozhodla naši pravdomluvnost prověřit. Ti, kteří odpověděli na otázky ano, dostali za úkol splnit svůj slib. Jako stromolezci jsme byly vybrány Unčida a já. S pomocí Indiho a Ablákely jsme nám určený strom nakonec obě zdolaly a byl to super pocit. To, co mělo přijít vzápětí, asi nikdo nečekal. Při pohledu na misku cvrčků jsem byla moc ráda, že jsem své ano přehodnotila na ne. Cvrččími pojídači byli Hanka, Markét, Zi, Zuzka, Janča, Okeya a Indi a nutno říct, že společnými silami svůj úkol zvládli, stejně jako lovci beze zbraní toužící po fotce slona, kterými byli Ivča, Kamča a Libor. Myslím, že jsme někteří překonali sami sebe, a to jsme ještě netušili, co bude brzy následovat.

 

Po dalším povídání tentokrát o období dospívání, opouštění rodného hnízda a vstupu do dospělosti jsme dostali za úkol se teple obléct, vzít si šátek, deku, čelovku a provaz. Do šátku jsme dostali dvě buchty a jablko, svázali si deku do ranečku a jako správný Honza se vydali na cestu. Kolem rybníka jsme došli do lesa, kde už na nás čekali Top, Wičakha a Tokhatamani. Přesunuli jsme se na skálu a při překrásném západu slunce si společně zazpívali večerní píseň.

 

Následoval náš přechod do dospělosti - což bylo slanění skály. Po krátké instruktáži nastala "ta chvíle". Sedák, lano a vzhůru dolů. Počáteční obavy vystřídala euforie - alespoň u mě. Borovice, skály a výšky, co víc si přát? Naším dalším úkolem bylo odejít do lesa a tam o samotě přemýšlet, rozjímat, zkrátka užít si čas sami se sebou a do 2. hodiny ranní se vrátit do domečku. 

 

Po budíčku a ranní písni jsme si zahráli další z mnoha her tohoto víkendu a po snídani utvořili několik skupinek, kde jsme si se svými průvodci povídali o tom, co nám tento víkend dal a zda jsme přišli na to, jaký je náš dar pro tento svět.

 

Celým víkendem nás provázel náš strom, který "klíčil", "rostl", košatěl našimi větvičkami, postupně obrazil listy, květy  a nakonec nám dal i plody, které jsme si spolu s dalšími věcmi a dary země mohli uložit do krabičky, která nás mnohé bude ještě dlouho provázet.

 

Protože, když si člověk myslí, že některé věci nedokáže, tak kolikrát stačí být ve společnosti lidí, kde vám je fajn, kam patříte, a najednou dokážete i věci do té doby zdánlivě nemožné.