Řezbářský workshop na srubu Suivakko

V sobotu ráno vyrážím do lesů kolem řeky Sázavy a v jedné malé vesničce zanechávám svého ocelového oře. Je krásné počasí, cesta údolím ubíhá docela rychle, takže zanedlouho vidím srub Suivakko se svými charakteristickými karmínovými okenicemi. Odkládám u ohniště batoh a jdu se přivítat s několika známými tvářemi z LLM. Je zde Willy, Ježek s přítelkyní Petrou, Indy se dvěma menšími hochy ze svého kmene, Puštík, Genia, Kangitanka a Knugnuška se svými syny, dva členové kmene Strážci údolí a několik dalších Willyho přátel, které jsem doposud neznal: Pítrs, Standa a Martin.

Zhruba v avizovaných deset hodin se Ježek vrhnul do porcování čerstvě pokácené břízy svou motorovou pilou. Willy každému přidělil poleno podle jeho předběžné představy finálního výrobku - Puštík se třeba pustil do mísy na krocana pro celou rodinu. Standa, Pítrs a někteří další se také nezalekli podobně ambiciózního projektu. Brzy bylo slyšet staccato švédských seker a teslic, které se statečně potýkaly s masivním kusem břízy.

Já s Petrou, Indim a oba Strážci údolí jsme o něco později dostali od Willyho s Ježkem přiděleno přece jen skromnější polínko na misku velikosti ešusu. Stranou nezůstali ani menší hoši od Indiho, kteří si s nadšením vyráběli menší krabičky.

Dlabání nám ulehčil Willy zapůjčením speciálních tesařských dlabacích seker s půlkruhovým ostřím. Puštíkovi vznikal pod rukama rozměrný kráter a na rukou neméně pěkné mozoly. Ty se ostatně po chvíli skvěly na rukou většiny z nás. Po hrubém vydlabání vnitřního tvaru misky jsme se chopili nově zakoupených nožů na vyřezávání lžic - tzv. lžičkářů. Willy chodil od jednoho k druhému a sypal ze svých přebohatých řezbářských zkušeností jednu radu za druhou.

Kvalita výrobků se stále zlepšovala, ale také při použití dosud neznámých nástrojů teklo trochu krve - nebylo jí mnoho, ale i tak bylo dobře, že byl Indi bohatě zásoben zdravotnickým materiálem. Zanedlouho jsem sám také zjistil, že stačí trocha nepozornosti a lžičkář vesele zajede do prstu. To nás samozřejmě nikoho neodradilo od pokračování. Já jsem testoval také nějaká svoje nová dláta, stejně jako třeba Ježek s Petrou.

Bylo vidět, že všechny účastníky tesání, dlabání i řezání opravdu baví a k večeru měli všichni hotový polotovar misky či mísy.  Tesař z Galileje by z nás měl jistě radost.

Během odpoledne nás navštívil také Keny, který za námi dojel z Prahy na koloběžce. K večeru nás zase společně s Puštíkem opustil. Nás ostatní čekala další práce, tentokrát spojená i s trochou zábavy.

Ježek se chopil vedení, rozdal nám tykve na výrobu přírodních čutor a my jsme měli dostat z tykví dužinu. Byl jsem zvědav, jakým kouzlem to chce Ježek udělat, když jsme všichni pouze uřízli špičku, aby vznikl otvor na pití. Ježek nám vysvětlil, že tykve musíme naplnit ostrým štěrkem a potom tykví chrastit tak dlouho, až se nám podaří štěrkem vydřít dužinu se semínky. Zhruba čtyřicet minut se ozývaly údolím chrastivé zvuky přírodních rumba koulí. Déšť se nám naštěstí přivolat nepodařilo, ale tma již ovládla celé údolí.

Willy mezitím roztopil v Suivakku kamna, takže jsme po chvíli sesedli uvnitř srubu okolo rozměrného stolu a pozorovali Ježka, který na kamnech rozpouštěl vosk na impregnaci vnitřní části tykví, které se zatím zahřívaly v troubě sporáku. Podoben středověkým alchymistům postupně Ježek vylíval tykve voskem a poté potřel i povrch tykve. Trochu chladu a každý z nás si mohl odnést krásnou čutoru na vodu.

V srubu panovala příjemná teplota i nálada, hovor na rozličná témata neutichal, ale kolem půl jedenácté jsem usoudil, že je nejvyšší čas, jít si najít vhodné místo na louce, kde ulehnu. Kolem druhé mě sice probudil chlad, ale stačilo pořádně dovřít zip u spacáku a přikrýt se capotem.

Ráno všichni posnídali a znovu se pustili do svých dřevěných polotovarů mís a misek. Já jsem se rozloučil a spolu s Knugnuškou vyrazil směr civilizace. Zde jsem opět osedlal modrého oře z oceli a uháněl k domovu.