Tábor Banát

 ... Musím uznat, že tyhle akce mají prostě jednu nevýhodu. Když se vrátím domů, je mi vlastně hrozně smutno. Chybí mi to místo, ze kterého se stal na čas náš domov, chybí mi ti lidé, se kterými jsem byla nepřetržitě 9 dní. Chybí mi to kouzlo táboření, které se člověku při příjezdu do města velmi rychle vzdálí.

Rodiče i prarodiče se vyptávají, jak to v Banátu vypadá a jak se tam lidé mají. Já se vlastně nepouštím do žádného velkého hodnocení, neb se mi zdá, že izolovaní 9 dní divokém údolí, téměř jen s dětmi, jsme mohli tak nějak pouze odtušit, jaký je skutečný život tamních rodin. Téměř jisté ale je, i přes již běžné mobilní telefony a jiné modernizace, že je pořád hodně jiný než náš. 

 

 

 

 

 

 

 

 

I tento tábor byl poněkud jiný, než jsem zvyklá. Byl svou atmosférou v podstatě velmi rodinný. Než stihly dorazit děti, nahnala k nám na louku jedna místní paní šest krav. Nu což, po chvíli se nám podařilo rozdělit prostor napůl, aby nové spolubydlící nechodily na návštěvu do kuchyně nebo rovnou na naše postele. Těsně předtím ale stejně jedna kráva stihla Todi sežrat půlku bambusového kartáčku. Zjevně je vskutku přírodní:) 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dětí přišlo do tábořiště celkem 15, a tak jsme si mohli rychle zapamatovat jejich jména. Než stačila proběhnout vyhlídková jízda s věcmi z vesnice na traktoru pana Maštalíře, seznamování bylo hotové. Pak jsme se všichni posadili do kruhu a promluvil známý náčelník Sedící Býk. Vyprávěl dětem některé své vzpomínky a popisoval, jak indiáni žijí. Aby se však jen nerokovalo, šli mladí indiáni, již rozděleni do tří kmenů, trénovat své dovednosti. S blížícím se časem večeře se chopili luků a šípů a někteří z nich opravdu ulovili na terčích suroviny potřebné k vaření. Následující pohoštění bylo, jak už to tak bývá, záležitostí společenskou, a tak se kmeny společně najedly, zazpívali jsme si pár písniček a šli spát.

 

 

V úterý bylo potřeba opravdu spojit všechny síly na stavbu voru, který měl přepravit po potoce oheň i kotlík až k “divokým kravám”, které děti zkušeně podojily, aby mohly z jejich mléka na břehu uvařit kakao. Vše se úspěšně povedlo a v poledne následovala kulinářská odměna, tedy pravé české knedlo zelo vepřo, které na ohni bravurně připravila naše šéfkuchařka Todi s pomocí Zi. Kromě toho byl v menu napřiklad místní domácí tvaroh s ostružinami a k snídani dokonce palačinky, tedy samé gastronomické zážitky. Mezi nimi pokračovala celotáborová hra, tématicky zaměřená na bitvu u Little Bighornu, kterou měla pod palcem Blecha s pomocí Mouchy. Děti si užily mnoho her, které jsou u nás možná už ohrané, ale v Banátu rozhodně ne, a tak nám čas díky Bramborám, Ufu či Pakofotbálku ubíhal opravdu rychle. Večer v teepee mělo úspěch městečko Palermo, které Bivoj prokládal skvělou hudbou.

 

  

Ke konci tábora klesly teploty, nikoli však zábava. Kmeny se při noční výpravě zmocnily mapy a připravovaly se na bitvu s kavaleristy, které již v první fázi hravě porazily. Závěrečný boj o vlajky nebyl sice tak rychle rozhodnut, skončil však opět vítězstvím indiánů, kteří tak mohli večer oslavovat na velké hostině. Nás kavaleristy naštěstí přizvali také :) Večer utekl a s ním pomalu i naše dny na louce v Banátu. V pátek jsme se rozloučili s dětmi, do soboty zabalili a krátce ještě navštívili vesnici Svatou Helenu, abychom nasáli veselou atmosféru blížícího se posvícení. Poslední noc strávená na vyhlídce nad Dunajem byla opravdu nádherná, a tak se nám nechtělo ani usínat, ani následně za tmy ve 4 hodiny vstávat. Nicméně část z nás do autobusu nastoupit musela a Jelen s Martinem a Tomem zase statečně odřídili auto s vozíkem zpět do Prahy. Tedy jak jsem již psala, cesta to byla náročná, příprava také, ale za všechny ty zážitky pro nás i pro děti v Banátu to opravdu stálo:)  Díky všem.

 

 

 

 

Autor: Kamila Rašková

Fotografie: Martin Lehký, Kamila Rašková