Expedice Mt. Blanc

Byli jsme čtyři a rozhodli jsme se zdolat Mt. Blanc. Nenechali jsme tento nápad dlouho hlodat v hlavě a do konce týdne jsme měli připraveno nezbytné horolezecké vybavení, plán přibližné trasy i chuť poznat pro nás něco nového. A tak jsme vyrazili v neděli 31.8. odpoledne z Brna přes celou republiku Německo a Švýcarsko až do Chamonix (Francie), kde měla naše pouť začít. Nakonec jsme vyrazili ze vzdálenější vesnice Les Houches. V pondělí odpoledne jsme opravdu už s plnou polní a nechutně těžkými baťohy vyrazili do nekončícího kopce. Člověk by nevěřil, jak může být v Alpách v září odpoledne takové dusno a vedro. Chtěli jsme vylézt aspoň do 2500 m, abychom se přes noc aklimatizovali. To se nám i přes pokročilou denní dobu podařilo. Nastoupali jsme za to odpoledne něco přes tisíc výškových metrů. Spali jsme ve stanu kousek nad chatou, s čímž si domorodci nedělají hlavu.


V úterý bylo krásně. Jednoznačně nejkrásnější den za celý týden. To se však projevilo nevídaným zájmem turistů, z nichž, jak se nám zdálo, převažovali Češi, jako ostatně všude v Evropě na turistických atrakcích:o) Cestou jsme potkávali mraky asijských důchodců, což nás trošku vyvádělo z míry, ale zároveň povzbuzovalo k dalším výstupům. Vegetace byla tatam, na ostrých šutrech se povalovali kozorohové a jim podobní, kterým lidská společnost nebyla nikterak vzácná, natož naobtíž. Poprvé jsme si šáhli a stoupli na ledovec, poté nasadili přilbu, která nás měla ochránit před kameny uvolněnými nad námi chodícími turisty. Pak přišli jistící lana, no, šlo už celkem do tuhého. Vylezli jsme nad 3500 m, nad chatu Gouter. Odtud už začal opravdový ledovec se souvislou pokrývkou sněhu. Spaní na sněhu není pro nás žádou novinkou. Chceme vstát ráno, protože místní šerpové prošlapují stopu na Mt. Blanc kolem třetí hodiny ranní.


Počasí nám ale nepřeje, následuje masivní sestup lidí z chaty dolů. My přece jen chvíli vyčkáváme na trošku lepší počasí. Kolem jedenácté hodiny je jasno, rozhodneme se, že navzdory prudkému větru vylezeme ze stanu a pokusíme se aspoň vrcholu přiblížit. A to vše narychlo, bez snídaně jen s tyčkou v kapse. Nasazujeme mačky, sedáky, uvazujeme se na lano - jen tak pro jistotu, tento ledovec prý není trhlinový, do ruky cepín a hurá k vrcholu. Vylezeme co se dá, počasí se zhoršuje. Stanovíme si cíl dne a z posledních sil se dostáváme na hřebínek, odkud na nás na chvíli vykoukne Mt. Blanc. Fotíme vrcholová fota a protože jsme nesehnali českou vlajku, improvizujeme ponožkami v barvách trikolory. Hlavy nás trošku pobolívají, přece jen nejsme moc zvyklí na výšku přes 4000 m. Rozhodneme se nesetrvávat na ledovci a ještě dnes sejít co nejníž. A to se ukázalo jako výborný nápad, protože cestou dolů už nikdo nešel (bylo fakt hnusně a celkem i pozdě) a nám tak nezavazel. Navíc začalo v nižších polohách pršet, takže jsme si jen stěží domýšleli, jak to vypadalo na vrcholu. Sešli jsme až do volně přístupné chaty, kde byla sice tma, ale hlavně sucho. Setkali jsme se tam s cizinci z různých států a měli tak možnost srovnat jejich vybavení a přístup k výstupům. A pršelo. Pršelo pořád. Navzdory tomu někteří z nás se pěkně spálili v obličeji.


   zisk vody                   spánek na ledovci                   ranní probuzení                      na vrchol                    konec výstupu                    

V domnění, že je je teprv brzo ráno, jsme vylezli ve spacáku až v 11, holt tma nás zmátla. Ještě pořád za deště jsme sestupovali níž a níž. Dostali jsme se až k autu v odpoledních hodinách. Rozhodli jsme se pro relax v nedalekém bazénu v Chamonix. Máme chuť do další akce a tak díky návrhu našeho "horského vůdce" Graye a Čikova neúnavného škemrání, že chce vidět Matterhorn, vyrážíme do Švýcarska do Wallyjských Alp. Míříme na Zermatt, tam ale běžná auta nesmí, takže přespáváme ve vytipovaném seníku v Taschi.


            tma v boudě                        trhá se oblačnost                  Chamonix

Pátek je krásný a umocňuje tak zážitek ze Švýcarska. cestou nahoru se nám zjevuje Matterhorn, chceme jej vidět z větší výšky. No ale co se nestalo - zalezl do mraků a nebylo nic vidět. Všude jinde bylo ale nádherně. Krásné štíty hor, hora Weisshorn - údajně nejkrásnější hora Alp byla stále vidět. Švácaři na chatách přátelští a zvídaví. Občas střemhlav proletí zásobovací vrtulník, u vesnic se pasou krávy - každá se svým vlastním zvonem, no a nakonec dvoubarevné chlupaté kozy, kterým nebylo vidět do očí.
Proště "Kam se hrabe Bitner, to se nedá srovnat". Oproti francouzským Alpám, kde byl drsný nedostatek vody, za kterou si účtovali 5 Euro za flašku, sociální zařízení nic moc a lidé také nic moc, to byla příjemná zkušenost. A ty lahodné sýry! No nebudu dělat příliš velké chutě.


   Matterhorn                     Weisshorn                      polozemnicové stavby 

Sobota byla zvolena jako náš odjezdový den. Rozhodli jsme se jet zpět přes Luzern, kde jsme si prošli krásným centrem města, navštívili celodřevěný most a nakoupili čokolády a suvenýry pro nejbližší. A pak už jen cesta domů.


      Weisshorn s chatou                     dvoubarevná koza            dřevěný most v Luzernu

Doufám, že jsme ve vás probudili inspiraci pro výlet:o) Chtěl bych ale zdůraznit, že ačkoli to vypadá, že to bylo všechno nahonem a nezajištěno, bylo potřeba se připojistit, sehnat vybavení, kontrolovat počasí a odhadnout vlastní síly.
Pokud byste chtěli slyšet/vidět více, dejte mi vědět.
Tato zpráva asi patří více do kategorie "Stalo se", ale stalo se a je ve "Zprávách", dá se využít při poskytování informací:o)

Za Wallowu - Rakša, Háthí, Gray a Čiko.