Recenze knihy Indiánská cesta od Gary McLaina

Když se mi do ruky dostala knížka Indiánská cesta (aneb učení o tom, jak rozprávět s Matkou Zemí), zaujal mě na první pohled nejen název, ale i obal. Obrázky provedené ve stylu pikto(grafie) mám prostě rád a knížka se jimi přímo, i když ve stylu moderních indiánských malířů, hemží. Jenže indiánské duchovno je mnohdy překrucováno a příliš idealizováno. A tak jsem se bál, aby tomu tak nebylo i v tomto případě. Předběhnu a rovnou řeknu, že nebylo.

Název je sice trochu nešťastně volen (nejedná se o nějaký panindianismus, autor je Arapaho a píše tak zcela přirozeně o své kultuře), ale pro neznalé věci na druhou stranu tak říká, o čem asi tak bude řeč a co lze přibližně očekávat. Je škoda, že kniha může vyvolat dojem této „indiánské stejnosti“, ale to je celkem běžný jev mnoha děl a na poselství knihy to nemá příliš velký vliv.

Knížka jako taková je rozdělena na dvě části. Na Úplňkové příběhy a na Hry. Obojí je psáno a graficky zdobeno jiným stylem. A myslím, že je to dobře. Jazyk knížky je lehký a jednoduchý, ale svižný a krásně pochopitelný. Tak se Indiánská cesta čte vyloženě jedním dechem. I děti myslím budou text číst taky tak. Dva překlepy, které jsem v knížce našel, na kouzlu textu nic nekazí.

Úplňkové příběhy jsou, jednoduše řečeno, příběhy moudrého dědečka, který vypráví svým dětem, v podstatě o kosmologii a etice (jeho národa, aniž by to bylo přímo řečeno). Je docela zajímavé srovnat si etická pravidla vyplývající z příběhů s woodrafterským zákonem. Řekl bych, že se mnohdy prolínají a přímo až vybízí k zařazení do kmenového života.

Máte-li děti a chcete jim jednoduše vysvětlit nebo předat trochu z indiánského chápání světa a o trochu víc z indiánské etiky, naleznete myslím v knížce velmi dobrého pomocníka. A vezmou-li si děti z knížky byť jen procento poselství, získají rozhodně víc Lidství, než sledováním televize… A řečeno posledními slovy každého příběhu, „země zůstane mladá“.

Při čtení si místy možná vzpomenete na Malého stroma od Foresta Cartera a zavzpomínáte na své dětství, na babičky a dědečky.

Zajímáte-li se o indiány do hloubky, nepřinesou vám Úplňkové příběhy mnoho nového. Nejedná se o antropologické dílo, ale to ani není jeho cílem.

Tak jak mne hodně potěšila první část se svými skvělými příběhy, tak mne druhá, s názvem Hry, spíše odradila. Druhá část obsahuje slovy knihy „náměty na prožitkové hry“. Náměty jsou to v podstatě pěkné, a pokud je někdo zrealizuje, rozhodně tím získá dobré zážitky. Jen je na nich vidět, že jsou psané pro jiné prostředí, než české. Amerikanismus z nich často přímo čiší. Realizaci některých her si v praxi nedovedu příliš představit, i když nereálné nejsou. (A pokud se pokusíte některé hry zrealizovat, tak mi o tom napište, budu jen rád.)

Přesto všechno v sobě dané hry mají nádech Úplňkových příběhů v praxi a to jim lze přičíst rozhodně jen k dobru. Hry myslí na bezpečnost a dávají v podstatě praktické rady. Pokud se je váš potomek rozhodne praktikovat, myslím, že vás tím může podivit, ale rozhodně bych jej v tom podporoval!

Po namlsání se krásnými ilustracemi první části, byl pro mne přechod na jiný styl ilustrací trochu šokem, ale to je spíše dáno mou osobní úchylkou. Ilustrace nenesou poselství knihy. To hlavní je v textu a ten považuji za dobrý.

Ačkoli mne druhá část v důsledku moc nezaujala, myslím, že první je natolik dobrá, že bych knížku hned doporučil každému, kdo má děti a chtěl by jim něco předat. A když se to vezme kolem a kolem, i dospělí jsou tak trochu dětmi… A za přečtení, za to knížka myslím skutečně stojí. I když vyšlo pár lepších. Ale tuny horších…