Podzimní setkání ohnivců 2006

čt 16.- ne 19. listopadu 2006, Sklené nad Oslavou

Na setkání se sešlo celkem přes dvacet lidí z různých kmenů a od čtvrtka do neděle společně pracovali, meditovali, komunikovali a žili. Velké poděkování patří Anpao, Okeyovi a Wikkimu za přípravu a Kotlíkovi a příležitostným pomocníkům za starost o naše žaludky. I duševní potravy bylo dostatek, takže jsme se všichni pořádně nadlábli. Pro mě osobně bylo setkání zahřátím u srdce a radostí nejen z průběhu, ale i z dobré spolupráce při přípravě. Při závěrečné reflexi mluvila Majka o ohniveckém společenství na setkání jako o mozaice, kdy každý člověk je jedním kamínkem, bez kterého by mozaika byla neúplná. Je hezké, že zatím kdykoli se ohnivci sešli, se někteří účastníci měnili, a tak pokaždé vytvořili jinou mozaiku, ale vždy úplnou a plnou dobré energie. Děkuji.

Josef Porsch – Ablákela, ohnivec Ligy

Výběr z programu:

• Jak rozdělat oheň přírodním způsobem – praktická přednáška
• Pohybová hra s ohněm
• Malování na sklo
• Obřad medicinového kola – prakticky
• Přechodové obřady (vigilie)
• Potní chýše – přednáška + realizace
• Večerní rozjímání nad ohněm

Plánujeme ohniveckou Čotokvu, o kterou lidé projevili velký zájem. Obsahem by byly přednášky, prožitky a sdílení ohniveckých znalostí tak, aby podaly zájemci obrázek o tom, jak může jako ohnivec v kmeni i ve svém životě fungovat. Nepůjde o ucelený návod, ale spíše o nástin a prožitek. Přemýšlíme o tom, že by měla dva stupně. V lednu nebo v únoru se uskuteční první schůzka lidí, kteří projevili zájem podílet se na koncepci, oslovíme i náčelníka Čotokvy. Na setkání jsme společně dávali dohromady nápady, co by v takové Čotokvě nemělo chybět.

Nápady, které zazněly do budoucna: prozkoumat prakticky dále propojenost běžného života a ohnivectví, prohloubit vnitřní prožitky (práce s bubny, hlasem, pohybem), zpřístupnit další obřady, budoucnost woodcraftu v Čechách.

Wanigiskova informace: Všechny fotografie ze setkání naleznete na http://hendl.cz/photo/view_album.php?id=47.

Medicinové kolo

Smyslem obřadu je navázání harmonie jednak se silami světa – s Univerzem, ale zároveň i mezi účastníky. Odtud i název medicinové kolo. Obřad se tedy hodí k tomu, aby se skupina, která se jej účastní, lépe poznala, pochopila. Účastníci mohou svobodně a bez vyrušování vyjádřit své myšlenky a názory k určitému tématu, bilancovat určité období, ale i společně řešit nějaký problém, který se vyskytl. Možností je mnoho a je třeba si vždy položit otázky proč a pro koho obřad pořádám (ostatně jako u jakéhokoliv jiného obřadu). Závěrem by měla být vždy harmonie, shoda a pochopení. (Tj. nemusí všichni nutně změnit svůj názor, ale pochopit stanovisko druhého a najít přijatelné východisko. Nikoli tedy systém většiny, která má pravdu a ostatní mají smůlu.) To ovšem klade zvýšené nároky na schopnosti obřadníka, který medicinové kolo vede. V souvislosti s tím chci připomenout, že jde o obřad navázání harmonie nejen mezi lidmi, tudíž důvěřujme a naslouchejme prastarým silám, jež nás obklopují a prosme je o zdar našeho počínání.

Hana Stegbauerová - Anapao

Závěry z debaty o vigilii

• předchází ji dlouhodobější příprava (adept dostává rady nebo úkoly na Cestu)
• většinou je spojena s následným udělením lesního jména
• vigilii absolvují většinou dospívající lidé (vycházíme z předpokladu, že mladý člověk vždy něco zažije), kteří jsou většinou vybíráni kmenem nebo kmenovým ohnivcem a náčelníkem. Je dobré, když adepta vede kmenový ohnivec nebo člověk, který vigilie absolvoval. U lidí, kterým neumožňuje jejich postavení, aby je vyslal kmen, může tuto funkci plnit ohnivecké společenství. To platí zejména pro náčelníky nebo ohnivce. Je dobré dát širšímu (ohniveckému) společenství na vědomí nové lesní jméno. Na druhou a další vigilii většinou odchází člověk sám, starší lidé se často rozhodují sami o jejím podstoupení.
• prakticky popisuje průběh vigilie E.T. Seton v Knize lesní moudrosti. Adept si dopředu nalezne místo a připraví si osamělé místo a zásobu dřeva a stráví tam noc či více bez jídla, bdí, opatruje oheň od západu do východu slunce, který pak přináší do tábořiště, kde je očekáván kmenem či ohnivci. Těší mě, že staří woodcrafteři se dohodli podobně (viz Vatra jaro 1924 – woodcrafterská knihovna 2.61).

Josef Porsch – Ablákela

Ohnivecké Setkání

Celý tenhle krásný prodloužený víkend pro nás začínal ve čtvrtek po sedmé hodině večerní na malém nádražíčku Sklené na Oslavou (opravdu se píše jen s jedním n, prý od sklenout, ne skleněný). Z vlaku jsme vyskákali na poslední chvíli (už se rozjížděl) a teď nás čekala cesta tmou do několik kilometrů vzdáleného srubu. Obyčejné šlapání se hned za vesnicí změnilo v malé dobrodružství, protože cesta byla plná velkých kaluží a v té tmě je téměř nešlo rozeznat, takže jsme šli jeden za druhým a cítili se trochu jako expedice v džungli.

Večer tedy proběhl v duchu milého povídání, někteří šli spát, a zatímco jiní teprve přijeli, mezi nimi i Kotlík, který hned připravil malou půlnoční hostinu – opečená kuřecí stehýnka. Co se nesnědlo do druhé hodiny noční, kdy se do postelí dostali poslední bdělci, bylo naservírováno k snídani spolu s dovezenými buchtami.

Potom jsme se sešli venku, kde nám Jamm předvedl všechny možné i nemožné způsoby rozdělávání ohně. Pro všechny (až na Wikkiho) to bylo vážně poučný, a jestli to někdo nevíte, tak k tření dřev je nejlepší bříza do břízy (po 20 minutách jsme přišli na to, že to má být lípa do lípy ;-) ). Po názorné ukázce všech pěti základních způsobů – tření pomocí luku, pomocí rukou, křesání ocílkou a samozřejmě sirkami a zapalovačem – jsme to začali zkoušet sami; a někteří vytrvalci u toho vydrželi až do oběda.

Odpoledne jsme prvně za vedení Viktorky vytvářeli malované skleněné svícínky a pak si vyzkoušeli v praxi své „ohňotvorné schopnosti“: po rozdělení na tři soutěžní skupinky jsme vyrazili po stopě značené kupičkami rýže. Bylo to těžší, než by se zdálo, někdy jsme hledali následující hromádku několik minut, ale nakonec jsme všichni našli svá místa, kde jsme měli rozdělat oheň (třením dřev nebo křesáním – ti to měli dál). První dvě skupiny dorazily ke břehu rybníka, kde se po vodě měl přepravit zárodek ohně, téměř nastejno. Dlouho po nich se pak objevila skupina třetí, která svůj skomírající uhlík přepravila úspěšně přes vodu pomocí Hodžhóky alá Mojžíš ve vlnách. Minutu před limitem.

Ve srubu na nás čekalo Medicinové kolo: kožešiny a kůže byly srovnány do kruhu, v jehož „čele“ byl krb s plno blikajícími barevnými světýlky našich svícínků. Tento obřad často slouží k vyřešení nějakého (diskutovatelného) problému ve kmeni; my jsme ho využili k sdílení svých zkušeností s „přechodovými obřady“ – ve kmeni i ve vlastním životě. Na závěr asi hodinového společného povídání nám Anpao, která celý tento obřad chystala, předvedla „přerodovou meditaci“ (to asi není správný název, ale celkem vystihující): se zavřenýma očima jsme se brodili potůčkem, běželi po louce a vstoupili do lesa, v němž jsme něco nechali a něco si z něj odnesli…

K večeři bylo ovarové koleno – a Kotlík sklízel ovace. Večer se moc dlouho nepovídalo, všichni byli pořádně utahaní…Druhý den nás příjemně (narozdíl od včerejšího protivného budíku) vzbudily irské písničky v podání Liščiných houslí. Vyvrcholením dnešního dne měla být initi, potní chýše. Její příprava zabrala skoro celý den. Okeya nám o initi pověděl, co věděl nebo vyčetl z knih. Ve dvojicích rozdělených pomocí provázků jsme si připravili jednotlivá kola saunování a všichni pilně řezali dříví na hranici, hledali vhodné kameny a pokrývali kostru potní chýše hromadami dek. Mezi tím se našel čas na oběd, zvláštní „prožitek s jablkem“ – při meditativní hudbě jsme své jablko nejprv poznávali zvenčí (očichávali, ohmatávali, prohlíželi si…) a potom zevnitř (procítěně ho snědli – shodli jsme se, že nám nikdy žádné jablko tak nechutnalo), na vymýšlení, co všechno by se mělo zařadit do ohnivecké Čotokvy i na zpívání písniček a pár her, jako Veverčí ocásky nebo Pelíšky.

Když se začínalo stmívat, vydala se první skupina do initi. Veliká vatra rozžhavila kameny doruda a v chýši bylo brzo vedro jak má být. Rychle jsme se dostali na společnou vlnu a užívali si krásné porozumnění při řešení všeho možného – štěstí a lásky, barev a vděčnosti. Po úžasně osvěživém zlití studenou vodou z pumpy přinesenou v kýblech jsme se ještě chvíli hřáli u ohně, než jsme se vrátili do srubu a do potní chýše nastoupila druhá skupina. Podle jejich slov byla i ta jejich initi úžasná.

Večer nám Wičanhpi připravila horké kaštany. Při jejich pojídání nám Pjér, povídal o ohni – tvůrci celého vesmíru a jeho světelných bytostech, které na Zem přicházejí jako indigové děti. Asi nedokážu reprodukovat Pierův velmi složitý popis těchto (na první pohled normálních) dětí; pamatuju si jenom, že se vyznačují vědomým pohledem hned od narození, odmítáním autorit, otázkami a moudry, které matou rodiče a podivnými prohlášeními typu „nepotřebuju jíst, beru energii přímo ze slunce“. Někteří s Pjérem nesouhlasili a několikrát došlo k celkem ostré výměně názorů, ale během večera se to poměrně zklidnilo a spát jsme odcházeli spokojení.

Ráno nás opět vzbudily Liščiny housličky, tentokrát už bylo několik písniček „na přání“. Před námi byl poslední den. Balení jsme ale odbyli celkem rychle, měli jsme přece ještě tolik věcí, které jsme chtěli stihnout! Jednou z nich byla druhá část „jablkové meditace“ – znova jsme prožívali poznávání jablka, očichávání, prohlížení, vychutnávání… ale tentokrát už jen ve svých představách. Bylo zajímavé, jak si člověk byl schopen přesně vybavit některé vjemy, zatímco druhé se mu úplně vytratily z paměti…

Hrál se také Gordický uzel, který jsme po půl hodině vzájemného proplétání, rozmotávání a zamotávání prohlásili za nerozřešitelný a rozpustili. Venku na krásně hřejícím sluníčku jsme si povídali o tom, co nám tohle ohnivecké setkání přineslo, co se nám líbilo a co ne, co bychom si přáli příště. Mezi tím jsme řešili i problémy v jednotlivých kmenech a navzájem si radili. No a potom už byl najednou skoro konec, v kruhu jsme si stálým podáváním o jednu vedle postupně zapálili všechny svíčičky jako jeden společný oheň, který nás spojuje.

Některé věci se nedají popsat. Sokolovy básničky před každým jídlem. Krásná atmosféra souznění při malování svícínků při světle plynové lampy večer po initi. Legrace při úžasném mechanizmu podávání talířů vždy o jeden vedle, jak se postupně naplňovaly jídlem. Pohled na několik desítek barevných světýlek zářících na krbu. I ten smutek, který cítil při loučení asi každý…

Mája Šmilauerová, ohnivec, Sokoli

Komentáře, diskuze

Doposud nebyl zaznamenán žádný komentář.