Podzimní ohnivecké setkání

aneb ohnivectví je mnohem víc než funkce v kmeni

 

^{5.-7.11. 2021 v prostorách školy ZeMě v Řevnicích}

 

Po několika letech intenzivního mateřství a rodinného života dostávám opušťák a vyrážím do Řevnic za podzimním dobrodružstvím. Nadšení se mísí s nervozitou. Tak trochu jako bych šla znova do první třídy. Nemám a nikdy jsem neměla v našem kmeni ohniveckou či jinou funkci (kladu si otázky, kdo je nebo jaký by měl vlastně ohnivec být? Co by měl dělat?). V lize jsem poměrně krátce, že bych vám vysypala z rukávu woodcrafterské zákony tam a nazpátek a to vše okolo co k tomu patří, tak o tom nemůže být řeč. Nebudu tam tedy za blbce? V průběhu víkendu jsem dostala odpovědi na mnoho otázek.

Naše společné putování začíná o sedmé večerní v základním táboře ve Lhasse. Pomocí šifer se rozdělujeme do menších skupinek. Po řádné lékařské prohlídce, zasvěcení do horolezecké hantýrky, vyplnění Ohnivecké Pyramidy Potřeb (s OPP budeme později ještě několikrát pracovat a stane se jakýmsi propojujícím vláknem celého programu) a po několika řádných salvách smíchu, jež nám rozhýbou bránice a poklusu okolo Řevnického nádraží (rozuměj základního tábora), kterýž nám zahřeje zbytek těla, se vydáváme po skupinkách přes postupové tábory směr mnišský klášter. A jak to tak bývá, klášter je na kopci.  Cestou necestou zdoláváme (v plné polní-příště si určitě už vezmu míň věcí!!! J) rozličné více či méně záludné úkoly, poznáváme se ve skupince, spolupracujeme, testujeme vzájemnou důvěru, ochotu pomoci jeden druhému a pějeme písně, abychom zahnali Yettiho i s celou rodinou (ne naše skupinka nebyla plná strašpytlů, měli jsme to v zadání). Naše tříčlenná čistě ženská skupina se ničeho nezalekla a stejně jako ostatní v pořádku dorazila ke klášteru. S pomocí čelovek jsme zdárně postavily stan a pak jsme již společně zapluli do kouzelné atmosféry velké jurty (rozuměj mnišského kláštera).

Program celého víkendu byl nabitý stejně jako jeho začátek - střídaly se aktivní a pasivnější části i práce ve skupinách. Měli jsme možnost blíže se seznámit s ohnivectvím, vedením obřadů, prakticky si vyzkoušet stavbu modelu initi (mimo mnoho jiného se konečně dozvědět, jak je to s pojmy inipi, initi, initipi), projít si krok za krokem práci s vykuřovadly (v této části jsem měla tu čest poznat a zamilovat se do trubičkového zapalovače). Velmi přínosné mi přišlo sdílení kmenových minirituálů, kdy jsme si vyzkoušeli vystoupit z komfortní zóny a vedli jsme chvilku program před skupinou a také jsme se vzájemně obohatili o koření běžných kmenových rituálů (budíček, ranní/večerní píseň, rozcvička, poděkování za jídlo). Silně na mne zapůsobila technika „Balintovské skupiny“ a také „pořádání obřadů nanečisto s házením klacků pod nohy“. Obě tyto části programu pro mě byly velmi hluboké, emotivní a s velkým přesahem do běžného života.

 

Když jsem byla v neděli ráno uvítána do nového dne pomocí něžného gongu a úryvku písně rozvíjej se poupátko, rozepnula jsem stan, přejela jsem pohledem po malebném prostředí  spolku ZeMě, ve kterém se celá akce nacházela a najednou se mi koulely po tváři slzy vděčnosti za nový den: podzimní různobarevné stromy, déšť lístků snášející se ve větru k zemi, kulaté stavby malé a velké jurty, zázemí kuchyně v maringotce a přilehlé jídelny, neodmyslitelná atmosféra majestátně stojícího týpí a ohrada se ržajícími koňmi. Větší romantiku byste těžko pohledali.

 

Nedělní závěrečné putování a zakončení na magickém místě ve mně vzbudilo hlubokou vděčnost za všechnu tu péči, které se nám po celou dobu setkání od organizátorů dostávalo a za možnost ZASTAVIT SE a být po dlouhé době zase sama sebou. Ne máma, manželka, hospodyně … prostě jen JÁ. Odjížděla jsem domů o kousek lehčí, svobodnější, trochu jiná. S pocitem, že když budu potřebovat, můžu se kdykoliv nacvaknout (rozuměj nejsi v tom nikdy sám/sama). Odvážím si krom roztomilé karabinky na to nacvaknutí i nová přátelství nebo chceš-li souznění duší, horu nově nabitých informací, dovedností, naplnění prožitky a zářivý oheň v srdci. Jiskra nejspíš přeskočila i do mých očí - po příjezdu domů můj muž říkal, že mi září. Jak se říká: dostávals, tak dávej. Posílám záři prožitých dní i k Vám.

 

Předcházející řádky možná nesou mírný či silný sentimentální či patetický nádech, bezmezné nadšení, přemíru vděčnosti a objektivita článku může působit nejistě. Vy už ale víte proč – mateřství dokáže být velmi náročné (anebo nevíte, protože je těžké představit si úlevu a jiné pocity osoby odjíždějící z blázince: 4 děti ve věku 2,5 až 10 let, dvě kočky, pes, workoholický OSVČ muž, rozestavěný dům a rozbagrovaná zahrada). Už jen cesta z Mnichova Hradiště byla relaxačním zážitkem a snad poprvé za covidí dobu jsem byla vděčná za povinný respirátor, který halil můj nezměrný úsměv od ucha k uchu a já si tak nepřipadala jako usmívající se cvok v té šedi dopravních prostředků.