Mnoho let byla mým snem cesta na Island. Napřed to nešlo; později by to šlo, ale návštěva Himálaje či amerických bluegrassových festivalů byla přece jen lákavější. No, a potom se Island dostal na řadu – a najednou jsem zjistil, že tenhle ostrov dnes ztratil mnoho ze své tajemnosti. Byl tam už kdekdo, každá cestovka ho má v nabídce, knihkupectví či webové stránky nabízejí více informací o Islandu než třeba o Polsku… Tak nějak mě tahle země přestala lákat a začal jsem se rozhlížet po jiných polárních končinách, v nichž bych si mohl splnit své dávné sny. Špicberky? Jsou velmi blízko pólu, to by bylo něco, ale vandrovat s těžkou puškou kvůli nebezpečí ledních medvědů se mi přece jen nechtělo. Grónsko? Grónsko! Když jsem zjistil, že o něm nikdo nic neví a ani na webu, kde se dá najít všechno, není o Grónsku skoro nic, bylo rozhodnuto.

Původně jsem myslel, že se do Grónska vydám sám (cestovat kamkoliv s cestovní kanceláří považuji spíše za trest), ale naštěstí moje partnerka Světlana nebyla k mé velké radosti proti tomu, doprovodit mě do končin, jejichž pouhý název vyvolává u většiny lidí husí kůži. A tak jsem se mohl na jaře 2006 pustit do radostné fáze příprav, o kterou jsou klienti cestovních kanceláří ochuzeni: shánění informací a letenek, plánování trasy, nákup moskytiér, sušené potravy atd. atd. Nebylo to zase tak náročné, vše se dalo zvládnout. Jen se zvýšil můj obdiv k lidem jako Amundsen, že ty své výpravy mohli připravit i bez internetu…

Takový ten pravý pocit, že právě teď začíná opravdu neobvyklá cesta, nastal na kodaňském letišti ve frontě na odbavení. Najednou totiž většina lidí kolem nás nebyla Evropany, ale eskymáky, neboli správněji inuity, kteří se spolu s námi těšili, že konečně vypadnou z té vedrem sužované Evropy. Po odbavení (pas či občanku nikdo nekontroluje; let je zaoceánský, ale vnitrostátní) se ocitáme ve velkém rudém „džambouchu“ Air Greenland, který má všechny nápisy uvnitř v inuitštině. Z trysek klimatizace začíná proudit bílá mlha ledového vzduchu, což s potěšením kvitují nejen inuité, ale i my dva (nebyli jsme někdy v minulém životě eskymáci?). Zatímco většina Čechů se smaží někde v Chorvatsku, my startujeme směr severozápad.

Po několika hodinách letu končí husté mraky zahalující celý Island a objevuje se nehostinné východní pobřeží největšího ostrova světa. Oba nás napadá: Proboha, kam jsme se to vydali? Ale po další hodině letu nad ledovcem se najednou objevuje zelená tundra a oblé kopečky západního Grónska. Jsme v Kangerlussuaqu, za polárním kruhem, kousíček od kanadského Baffinova ostrova!

Kangerlussuaq (dánsky Sondre Stromfjord) leží stranou veškerých inuitských osad v pustině na konci druhého nejdelšího fjordu světa, pár desítek kilometrů za polárním kruhem (a tedy asi v jedné třetině neskutečně velkého Grónska, měřeno od jihu). Zde měli Američani mnoho let svoji základnu s velkou přistávací dráhou. Díky zvětšení doletu svých stíhaček mohli základnu před deseti lety zrušit a předat Dánům, kteří zde vybudovali mezinárodní letiště, ač do nejbližší osady je odsud 150 km. Velká letadla se totiž k malým letišťátkům grónských osad nedostanou. A tak zde domorodci i turisté vylézají z útrob obřího letadla, které 1x denně přilétá z Kodaně, a přestupují do malých letadélek či vrtulníků, dopravujících je dále – inuity domů, turisty k atraktivním plavbám po pobřeží s pozorováním velryb. Jen my jsme se rozhodli nepokračovat dále a poznávat krajinu této oblasti, která není tak bombastická, jako některé jiné části Grónska, ale její otevřenost a nenápadná krása, jak se ukázalo, je úžasným zážitkem na celý život. (Ostatně ty vnitrostátní lety do grónských osad jsou pěkně drahé a taková cesta by se dost prodražila).

Oblast Kangerlussuaqu má příznivé klima: zbytek Grónska hlásí nejvýš +5 °C, tady stoupá teploměr přes den až k patnácti stupňům, což je pro nás dva dost na kraťasy a tričko. Vycházíme z letiště a rovnou vyrážíme směr nejbližší hřeben – a za chvíli se ocitáme mimo veškerou civilizaci, ztraceni v nekonečné krajině oblých kopců se spoustou jezírek a jezer, žádné cesty, žádní lidé, žádný mobilní signál, stovky kilometrů před námi úchvatná krása prázdného prostoru vytvořeného nejstaršími horninami na zeměkouli.

Po přelidněné Evropě je grónská pustina opravdu balzámem na nervy, a tak zažíváme pocit euforie, který se jen těžko dá poznat. Krása zdejší krajiny je méně nápadná než krása třeba velehor, ne každý by ji dovedl ocenit, ale kdo umí vnímat, tomu se tají dech. (Napadl mě příměr s milovníky čaje: někdo má otupené chuťové buňky a potřebuje čaj s výraznými ochutidly a přísadami, jiný umí vychutnat jemné rozdíly mezi například senchou a banchou.)

Ostatně, když jsme u té banči: pili jsme ji v Grónsku mimo jiné z praktického důvodu: zelený čaj nepotřebuje pro přípravu úplně vroucí vodu. A s vařením může být problém – plynový vařič nepřipadá v úvahu, náplň nesmíte vzít do letadla a na místě nic nekoupíte. Ale starý dobrý vařič na pevný líh za pár korun dobře vyhověl – a stejně jsme většinou vařili na drobných suchých větvičkách plazivé vrby a břízy, které jsou v tundře všude. Jen sběr dřeva připomíná spíše sběr borůvek. Ale řeknu vám – sedět u takového ohýnku v grónské tundře s někým, koho mám rád, popíjet zelený čaj a brnkat si na malou cestovní kytaru – co víc si může tulákovo srdce přát?

Několik dní jsme se toulali nejkrásnější pustinou světa kolem jezer s pitnou vodou a přes mírné kopce s krásným rozhledem na stovky kilometrů vzdálené vysoké hory (viditelnost je tu neuvěřitelná), stavěli jsme stan kdekoliv na těch nejhezčích místech, občas jsme potkávali soba karibú nebo pižmoně. Pižmoň je taková obluda příbuzná ovci, ale velikosti bizona, která vás nenapadne, pokud se nepřiblížíte více než na padesát metrů. Stádo asi nepotkáte – kvůli obtížnosti obživy obývá jedno zvíře obrovský prostor. Ale občas jsme si museli dávat pozor, abychom se nepřiblížili k jednotlivci víc, než je záhodno.

Jaké jsou zásady bezpečnosti v Grónsku? Předně – nesmí se vám nic stát. Mobilní signál tu není, nejbližší lidé jsou desítky kilometrů daleko, člověk je odkázán sám na sebe. Ale to jsem v životě už párkrát zažil, tak jsem se neznepokojoval. S sebou jsem měl přijímač GPS, do něhož jsem si uložil souřadnice letiště. Orientace v terénu s pomocí mapy 1:250 000 sice nebyla díky velkým jezerům obtížná, ale kdyby padla mlha, tak by člověk mohl lehko rozšířit řady těch, kteří se každoročně v Grónsku ztratí beze stopy (nebo by alespoň mohl zmeškat letadlo zpátky, což by rovněž nebylo příjemné). Kromě GPS jsem měl ještě malou buzolu – nerad bych totiž svěřil svůj osud pouze do rukou výrobců baterií.

Po několika dnech jsme se přiblížili ke splazům Russelova ledovce, což je po Antarktidě největší ledovec světa. Krajina se změnila, zdrsněla, ochladilo se a mohutné ledové stěny, které jsme už dlouho viděli na obzoru, byly najednou na dosah ruky. Přesto byla tundra těsně u ledovce posetá nádhernými květy; Grónská příroda využívá kratičkého vegetačního období, aby se proměnila v kvetoucí zahradu. Pár kilometrů jsme stoupali podél ledovce, až jsme se dostali na vyvýšené místo, kde bylo možné na ledovec vstoupit bez nebezpečí trhlin. Ocitli jsme se rázem v jiném světě – kolem nás neskutečná kulisa ledových věží, mezi nimi jezírka a potůčky z tajícího ledu se sytě modrou barvou, jakou jsme v životě neviděli. Byli jsme v nejvyšším, nejvzdálenějším a nejvýchodnějším bodě naší cesty. Mezi tou krásou zavládl lehký smutek, že od této chvíle se už budeme jen vracet.

Na další cestě nás čekal jeden lehký brod (kupodivu jich nebylo více), přechod táhlého hřebene a po pár dnech hluboko pod námi fjord a přistávací dráha letiště – byli jsme u cíle. Sešli jsme do civilizace (pokud tak můžeme nazvat těch pár domků a asi kilometr silnice mezi nimi), navštívili polární muzeum u letiště, ochutnali pižmoně v místní restauraci (do té doby jsme v Grónsku neutratili ani korunu – pochopitelně dánskou), zatábořili na „tábořišti“ (místo u plotu letiště) a následující den se rozloučili s tímto zvláštním místem naší planety, které po tři měsíce v roce ukazuje svoji kouzelnou tvář, zatímco po zbytek roku zde vládne šero, tma, mráz a vichřice. Věřte, že se nám odsud silně nechtělo.

A co dál? Těžko říct. Rádi bychom se sem někdy vrátili, na druhou stranu je na světě tolik nepoznaných míst…

S modrou oblohou!

Jiří Macek - Čiksika

Pár praktických rad:

Grónsko: 28x větší než Česko; 53 000 obyvatel; patří pod Dánsko (víte, že 80 % Dánska tvoří ledovec?), ale má rozsáhlou autonomii (Grónsko vystoupilo z EU).

Doprava:

Pravidelné lety z Kodaně, v létě většinou beznadějně vyprodané (inuité díky štědré podpoře v nezaměstnanosti hodně cestují). Při včasném zajištění zpáteční letenky jsou ceny od 18 000 Kč.

Vybavení:

Smíchejte 50 % Nevrlého (Karpatské hry) a 50 % „Průvodce outdoorovým vybavením“. Bude-li více bezstarostného pojetí dle Nevrlého, mohli byste mít problémy; bude-li více moderního „outdoorového“ pojetí, ochudíte se o mnoho zážitků z trampsko-woodcrafterského pojetí akce.

Problémy:

Komáři (moskytiéry doporučeny). Pižmoni (nepřibližujte se blízko). Ztráta orientace (GPS silně doporučené). Abstinenční syndrom u závisláků na mobilech (u nás nehrozilo). Lední medvědi v této oblasti nejsou.

Prostupnost krajiny:

Řeky tekoucí z ledovců jsou nepřekonatelné (nebezpečí pohyblivých písků). V oblasti mezi nimi se lze pohybovat kudykoliv – porosty plazivé vrby a břízy nebrání pohybu (jen trochu zpomalují).

Mapy:

Lze sehnat pouze v jednom knihkupectví v Kodani nebo v Grónsku na letišti. Pro některé oblasti existují v měřítku 1:100 000 (v r. 2006 zcela vyprodány) nebo 1:250 000 (dostačující).

---

Komentáře, diskuze

---