Proběhla Ohnivecká Čotokva

Ve dnech 28.8. – 2.9. 2007 jsme se sešli v malebné roubence v Dědově v Adršpachských skalách.

Ihned po příjezdu jsme - celá skupina přivázaná na jednom laně - absolvovali běh po kopcích a loukách v povodí Metuje. Podnikli jsme dlouhou cestu skalami za Bílým Sokolem. Snažili jsme se nalézt odpověď na otázku „Kdo pomůže našemu kmeni?“ Poté jsme objevili – každý sám - v úzké průrvě mezi skalami svůj vlastní obraz. Přijali jsme tuto pravdu a společně se zamysleli nad tím, jak bychom se tohoto nelehkého úkolu mohli zhostit. Čekalo nás nevšední zahájení v obklopení skal – nádherná hra stínu a světla – inu „malebnost ve všem“.
Noční cesta s pochodněmi byla okouzlující i když únavná, a tak jsme byli nadšení z klidu a pohody dřevěné roubenky spřáteleného kmene Tomíků a v obklopení jejích starobylých trámů jsme se stali jedním kruhem. Byl to kruh velmi přátelský, kreativní, humorný a inspirativní. Myslím, že se nám povedla velmi krásná souhra všech zúčastněných, úspěšně jsme setřeli hranici mezi účastníky a pořadateli. Vládla velmi příjemná nenucená atmosféra, kde se nikdo nebál vyjádřit svůj názor.

Na téma ohnivectví jsme na podnět Wičanhpi ve dvojicích tvořili obraz „jak by měl vypadat ideální ohnivec?“, abychom zjistili, že i ohnivec je jenom člověk.
S Wanigiskou jsme představovali naše kmeny a kmenový život, hledali odpovědi na otázky, v čem je právě můj kmen zvláštní, v čem se liší od ostatních, na co jsme hrdí. Jindy jsem se společně zamýšleli, jaké znalosti by neměly chybět dobrému ohnivci.
Vybavuji si velmi silnou debatu o obřadech – jak v kmeni, tak v našem civilním životě, jež připravila Anpao. Obřad nutně nemusí být velká velebná akce, ale třeba jen prožití krásné chvíle. Každý z nás, účastníků, jsme si přípravu a vedení jednoho takového malého obřadu – neboli krásné chvíle - mohli vyzkoušet: a tak jsme dělali z obyčejných denních (často rutinních) záležitostí, výjimečné a obohacující. „Prožili“ jsme si patřičné poděkování k jídlu, které nám s láskou připravovaly Štíťa a Olowan, slavnostně jsme uvítali vzácného hosta, netradičně zahájili den a poutavě jej ukončili. Vybavuji si povídání o vývojové psychologii a transakční analýze od Olowan, Divousovo relaxační cvičení, Ablákelovo povídání o osobnostním rozvoji, Wikkiho „hru s ohněm“, prožitkové hry v teorii i praxi od Awačin. Ta „praxe“ byla v podobě noční běhací a tudíž pořádně vyčerpávající hry, která byla pod jasnou noční oblohou také úžasný zážitek.

Téma ohnivectví se táhlo jako dlouhá nit celými pěti dny žhavých diskusí, interaktivních přednášek a prožitkových her. I když to bylo jen pouhých 5 dní, naplnila mě letošní první Ohnivecká Čotokva zážitky a dojmy až po okraj. Když se za těmi dny ohlížím, vybavuje se mi světnice, ta príma humorná atmosféra při jakémkoli jídle, kdy jsme si povídali o všem možném a smáli se… Na to, jak jsme se snažili sedět pokaždé na jiném místě a sdílet tu uvolněnou chvíli pokaždé s jinými lidmi…
I když byl program velice pestrý, byl to pro nás moment zastavení se, abychom se mohli zplna „rozjet“ do dalších „civilních dní“. A k čemu nám to bylo? – K uvědomění, že každý den je jedinečný a neopakovatelný, že jídlo, zdraví a pohodlí nejsou samozřejmé, že ohnivec, má-li podporovat své blízké v duchovním rozvoji, musí se především věnovat sám sobě a svému vlastnímu růstu. Jestli jsem to ještě nevyjádřila mezi řádky, milí přátelé, patří vám mé díky.

Další fotografie lze nalézt na http://hendl.cz/photo/ocoto/

Komentáře, diskuze

Doposud nebyl zaznamenán žádný komentář.