Opustil nás Zdeněk Fišera - Klen

Byli jsme rádi, že jsme tě poznali! Vzpomínka na setkání s woodcrafterem Zdeňkem Fišerou – Klenem *1929 - 16.2.2014

 

Byl to můj dobrý přítel od dávných dob. Věděl jsem o něm od roku 1947, ale po prvé jsme se setkali o Vánočních svátcích 1948 na Čotokvě zimního táboření na Klínových boudách v Krkonoších. Byl to dobrý hoch, plný elánu, vždy v dobré náladě, nadšený woodcrafter. Poslední setkání bylo (před jeho emigrací do Kanady v roce 1951) na našem táboře v Tatrách na Slovensku. Náš tábor (kmen Ohně z Brna) jsme měli na levém břehu řeky Belé pod horou Kriváň, asi 3 km od hájovny Podbansko po proudu. Klen tábořil se svými hochy o 2 km níže. Tenkrát to byla na naše poměry překrásná divočina. Nejbližší vesnice Pribylina byla 8 km daleko, železniční stanice Liptovský Hrádok 20 km. Všechno jsme dopravovali vlakem a pěšky, auta nebyla. Nedaleko odtud bylo známé tábořiště Walden. Na Waldenu tábořili první woodcrafteři z Čech, Moravy a Slovenska mezi léty 1920 - 1939, kdy začala 2. světová válka. Když jsme obnovili po něžné revoluci woodcraft (Ligu Lesní Moudrosti) na prvním sněmu v roce 1990 na tábořišti mezi vesnicemi Bobrůvka a Sklené nad Oslavou, pojmenovali jsme místo Malý Walden z úcty k dávnému  Waldenu na Slovensku. Bohužel dnes oba tábory zarůstají lesem, protože jsou v národních parcích, nesmí se tam pást ovce, ani tábořit. Na Hřmící řece vyrvala přívalová voda nové koryto na úpatí svahu, aby potvrdila nové jméno, které jsme jí dali již v roce 1948 při našem prvním táboření na tom krásném místě. V roce 1951 jsme neměli tušení, že za několik let bude řeka Belá rvát novou cestu s duněním a hřměním valících balvanů v divokém proudu. Tábořiště je dnes na ostrově.

 

Klene Zdeňku Fišero, loučím se s Tebou,  ale věřím, že se opět setkáme v Nebeském království,

 

Bedřich Homola - Bobr

 

 

Poprvé jsme se viděli v roce 1996 na mezinárodním táboření na Malém Waldenu. Přijel, tehdy jako jediný zástupce kanadských woodcrafterů. Velmi se zajímal o rozdělávání ohně třením dřev. Na rozloučenou jsme mu věnovali sadu na rozdělávání v koženém, korálky zdobeném vaku. Tehdy jsme si řekli, možná trochu nadneseně, že se za rok uvidíme a rozděláme oheň pod mrakodrapy. To se také stalo za rok a měsíc jsme se potkali v centru Calgary. Bylo nás šest a strávili jsme s Klenem nezapomenutelné čtyři dny.

 

Vyprávěl příběh svého útěku, z tehdy již uzavřené republiky. Troufl si na přeplavání Staňkovského rybníku. Dále na jih, k Dunaji, již v Rakousku, putoval hlavně v noci. Orientoval se podle hvězd. Rakousko bylo tehdy rozdělené na okupační zóny. Až k Dunaji sahala sovětská. Kdyby byl chycen a identifikován, znamenalo by to velké problémy, patrně deportaci do Čech. Vězení, pracovní tábory, perzekuci. Utíkal z vlasti, nechtěl nastoupit na vojnu, nemohl se smířit s životem, který se zpronevěřil jeho ideálům. Nechtěl jakkoli podporovat systém, který porušoval základní lidská práva. Pro jistotu s sebou neměl žádné doklady. Předstíral, že je rumunský dělník, kterého válka zavlekla do cizích zemí a vrací se klopotně domů. Tato teze měla jednu podstatnou trhlinu. V kufříku, který s sebou nesl a se kterým i přeplaval rybník, měl schovanou duchovní vzpruhu. Literaturu od Henry Davida Thoreau,  Ernesta Thompsona Setona a podobných, woodcrafterům blízkých autorů. K Dunaji se mu nakonec povedlo doputovat. Dostat se přes širokou řeku byl ale problém. Mosty byly obsazeny kontrolními stanovišti, kde se bylo potřeba legitimovat. Nakonec byl zajat a odveden do vazby v ruské okupační zóně. Rumunský příběh nezabíral. Kufřík byl problém. Klen se domníval, že hra je u konce. Vyšetřovatel mu přikázal aby se oblékl a vzal si do ruky kufr s věcmi. Odvedl ho ven a jeli společně k mostu přes řeku. Pak vytáhl nějaké doklady, podal je Klenovi a řekl, že mu přeje hodně štěstí. Klen stále nemohl uvěřit a očekával nějakou zradu. Zeptal se vyšetřovatele, proč to dělá. On mu odpověděl, že před časem utíkal, stejně jako on, z Řecka. Je přesvědčený komunista a doma mu začalo být dusno. Dle jeho přesvědčení má každý právo jít za svým štěstím. Klen nemohl věřit svým uším. Stále čekal, kdy se mu pod žebra zaryje kulka vystřelená ze služebního revolveru, co by prchajícímu zajatci. V ruce držel nějaké doklady, přišel na hraniční kontrolu, ukázal je a strážník mu pokynul, že může jít na most. Tam jezdila tramvaj přes řeku. Nasedl a odjel na druhou stranu. Vystoupil v Linci v americké okupační zóně. Zde se šel přihlásit s žádostí o vystěhování. Pracoval v ženském klášteře jako údržbář skoro dva roky. Prodělal otravu dusíkatým hnojivem, které používal při údržbě klášterní zahrady a málem umřel. Z úřadu však nepřicházela stále žádná odpověď. Zkroušený Klen snil o Austrálii či jiných dalekých zemích. Těšil se na otevřenou krajinu, divokou přírodu. Nakonec se na úřad po úplném uzdravení vypravil osobně. Paní mu řekla, že mu již poslali několik nabídek na adresu kláštera, ale že na žádnou nereagoval. Nyní přijímala přistěhovalce Kanada. Klen nabídku přijal. V klášteře zjistil, že sestra představená zadržovala korespondenci, protože si ho, co by levnou pracovní sílu, chtěla udržet co nejdéle. Za nedlouho přijel do své nové země. Celý svůj život strávil, dle svých představ. V divoké přírodě. Pracoval pro správu národních parků. Budoval stezky. Bylo to i blízko jeho vzdělání, byl vystudovaný lesník. Oženil se s Ywonee, pocházející z Anglie. Měli spolu dva syny. Vysvětloval nám, že se stále cítí Čechem. Jeho okolí ho, jak už to prý u první generace přistěhovalců bývá, nikdy nepřijalo na úroveň rodilého Kanaďana. Nikdy díky své práci a způsobu života nenashromáždil velké materiální bohatství. Byl rád, že jeho synové jsou vystudovaní, a že slušně vydělávají. Pracují v technických oborech a nemá o ně starost. Klen během svého života stále toužil po pokračování v aktivní woodcrafterské činnosti. Zakoupil zemědělské pozemky v nádherné krajině v Britské Kolumbii. Chtěl zde pořádat tábory a nakonec i vybudovat českou vesnici. Aktivity v edmontonské pobočce svazu Čechů a Slováků v Kanadě, byl další jeho velký dobrovolnický počin. Právě děti krajanů tvořily jádro osazenstva jím organizovaných woodcrafterských táborů.

 

Na podzim jsme se sešli v Praze s Edou Brabcem, náčelníkem Woodcraft Association of Canada. Přivezl nám video s pozdravy od Klena. Netušili jsme, že to bude náš poslední kontakt. Klen, zemřel po měsíčním pobytu v nemocnici 16. 2. 2014.

 

Klen, jak jsem ho poznal, byl velký vizionář a iniciátor dění. Vůbec nevadilo, že některé jeho sny a představy byly nereálné. Dávaly mu směr a smysl. Pro svou víru dokázal strhnout lidi kolem sebe. Ne konci života založil Woodcraft Association of Canada a odkázal jí dům, ve kterém bydlel v Edmontonu a pozemky v Britské Kolumbii. Dle náčelníka Edy nám mohou posloužit jako přístav, když se do západní Kanady vypravíme. Myslím, že by to mohla být pro partu nadšených českých woodcrafterů výzva. Co byste řekli táboru ve Skalistých horách? Klenovi by se to jistě líbilo. Jak tak o tom přemýšlím, myslím, že to jednou dopadne! 

 

Díky Klene za to, co jsi ve jménu myšlenky woodcraftu činil i za setkání s tebou!

Vážíme si toho!