1/1998

Obsah:

Sloupek Tokahey	- zamyšlení se nad "používáním seker"
Nosí šerpu poct	- poznáváme redakční radu
Ze života kmene	- o měsíci březen, duben, květen v kmeni
Cyklistika	- o našich bezmotorových miláčcích v LLM
Abeceda trosečníka	- o psychologické odolnosti, bezpečnosti ...
Volání dálek	- úvodní článek
Stránky přírody	- o vrbě, olši, skorcovi a ledňáčkovi...
Omyl velkého mořeplavce	- povídání o Kolumbovi
Hau kóla	- jak vyrobit lakotskou flétnu
Mašketonituka he	- o oblečení bílých žen
Stopou pravěku	- o pravěké módě: pokryv nohou
Zálesáci	- o zimně a košili u hraničářů
Každý tam jednou nemusí	- první část vyprávění o velké akci v USA
Táborové vaření	- jarní polévkové bylinky a saláty
Táborové stavby	- budování studánky
Táborový lékař	- o pampelišce a kopřivě
Bizoní Vítr vane	- "co je to Bizoní Vítr"
Obřady	- námluvy a svatební obřady u Indiánů plání
Poezie	- Henry David Thoreau
Sedící Býk	- 1.díl seriálu o tomto významném muži
Pro chytré hlavičky	- hádanky a rébusy pro malé i velké
Stopaři	- kreslený komiks (Na běžkách)

na začátek

Vybrali jsme pro vás :

Bizoní vítr vane

Byl jsem teprve dítě, když jsem ho poprvé uslyšel. Můj bratr si vyrobil eolskou harfu a umístil ji pod zdvižený spouštěcí okenní rám. Chvíli bylo ticho a pak se ozvala jemná hluboká melodie. Stoupala a klesala s větrem, zněla v tajuplné harmonii. Pak se ale vítr zdvihl, harfa zajásala a zaskučela, její melodie pak klesla do sténavého zpěvu, který zlomil moji mladou duši a vehnal mi slzy do očí.

Nevím proč, vždyť jsem pro hudbu nikdy neměl nadání. Ta melodie mě sevřela do sladkých muk, zasáhla mé nejvnitřnější bytí. Necítil jsem nic jiného, než že chci jít, chci jít.

Kdysi dávno jsem byl lehce unášen větrem. Jednou či dvakrát jsem to zažil. Mohl za to vítr ve větvích. Stalo se to tenkrát, když jsem si jako chlapec postavil svou chatrč v Glenyanu. Vrhl jsem se na listí spadané na zemi a v roztoužení a poblouznění z nevýslovných pocitů, jsem kousal větvičky.

Později jsem odjel do Londýna, abych studoval výtvarné umění. Byl jsem velmi osamělý a nucenou chudobou jsem žil život poustevníka na poušti. Prostým životem a hladověním se mé tělo očistilo. Snil jsem sny. Po dvou letech kázně, očišťování a absolutní nadvlády věcí ducha jsem začal slyšet hlasy. Slyšel jsem je v tom vzrušujícím okamžiku, který předchází východu slunce, kdy se zdálo, že se mé tělo vznáší v míru a pokoji, jenž je mimo veškeré porozumění. Slyšel jsem Hlasy, opět jsem slyšel onu Melodii. Zpívala a naříkala. Bizoní Vítr! Bizoní Vítr!

Jeden přítel mi půjčil knihu Stíny Šesta. Bylo v ní mnoho dobrých věcí i hodně mrzkých ničemností. Ale vždycky, když se autor zmínil o Indiánech Šesta, bylo v tom cosi vznešeného. Nakonec byli Indiáni kmene Šesta povražděni - zmasakrováni křesťany - a všechny jejich sny a touhy o Velké Hoře se rozplynuly. A autor knihy stál sám na hřbetu hory a rozhlížel se po okolí předtím než to vše opustil. Nebylo slyšet žádný lidský zvuk - křepelka zapískala v trávě a vítr sténal mezi cedry a stébly trav a bědoval sbohem. Zrak se mi rozmazal. Věděl jsem, že ho uslyšel. Kniha vypadla z mých rukou, neboť Bizoní Vítr vál!

Po čase jsem uslyšel volání Západu - a šel jsem. Tři roky jsem se potloukal a žil, skutečně jsem žil - sám, téměř stále sám, ale radující se - než jsem uslyšel něco jiného. Výzvu vrátit se ke všemu, co jsem nenáviděl. Přišla v dopise, když se svatozář srpnového slunce snášela na rozkvetlou, zlatem zalitou pláň. Vyšel jsem před dřevěnou boudu a upřímně jsem se zahleděl na linii červených vrb, která se táhla napříč zelenou rovinou a napovídala kudy teče potok. Všechno bylo oživeno milými a milováníhodnými věcmi, které po tři roky držely mé šťastné myšlenky. Přihnal se hvízdající vítr, ohýbal vrcholky trav a první celíky a nesl s sebou poryv písně, kterou ztělesňoval. Jen co začala, narazila na síť proti hmyzu v okně, zakvílela a zavyla a pak upadla do nízkého, naříkavého tónu. A mým mozkem a duší se neslo. Bizoní Vítr! Vane Bizoní Vítr!

Veden tím, co jsem nazval svým osudem, šel jsem - sám nevím kam. Odejel jsem do Paříže studovat k velkým francouzským malířům. Byl jsem tam dva roky, když přišlo moje Vidění. Nevím, zda to byl jenom sen, zaskučení větru, nebo hluk na ulici. Ale slyšel jsem ho ve spánku, a jak jsem se probudil, zpěv mi zněl v uších, zpěv, který mě sevřel a roztříštil. Vzrušující píseň, která mě zranila víc, než mohu vypovědět: Vítr ten Vítr, Bizoní Vítr! Bizoní Vítr vane!

Tak jsem si sbalil svých pár věcí a odjel na prérie. Cestou jsem se zastavil ve Winnipegu. Dole u řeky pod velkým viaduktem žil starý francouzský míšenec, kterého jsem znal. Jeho chatrč byla památkou na staré časy. Vyprávěl o starých dobrých dnech nebo jen tiše kouřil. Upřeně se díval přes řeku s nepřítomným výrazem v očích. “Odešli - jsou mrtví - ale já brzy také půjdu. Zaslechl jsem Bizoní Vítr, starý dobrý Bizoní Vítr”, mumlal “vítr, co vanul v dubnu od jihu a říkal nám, že bizoni přicházejí, vítr, co přinášel bizony, to živobytí plání, posvátné zvíře, sen rudého muže o štěstí.“

Když jsem opouštěl pláně, protože mi připadlo vrátit se zase na ten mizerný Východ, seděl jsem na zadní plošině vlaku a upřeně hleděl na poslední velký hraniční pahorek, jak mizí ve večerním světle. A pak jsem ho uslyšel, ale běda, jak slabě nyní. Nemohl jsem se dívat - neměl jsem oči.

Uběhlo deset let, když se to vrátilo s novou naléhavostí. Potkal jsem ji v horách Santa Barbara - podivnou ženu z Indie. Nechala pro mne poslat. Mohlo jí být třicet stejně jako devadesát, nedokázal jsem to odhadnout. V očích měla daleký zastřený pohled z jiného světa. Tiše hovořila o jídle, o kávě, o počasí, kočkách a jiných běžných věcech - dokud jsem se nezvedl, že půjdu. V tu chvíli na mě obrátila svůj divný, bezvýrazný pohled, v očích jí zablesklo nové světlo a zcela jiným tónem, ve kterém bylo poselství a rozkaz, řekla :

“Vy nejste z těchto lidí. Proč neotevřete své uši a své srdce? Což nevíte, že jste duše Rudého muže, poslaná zpět, aby doručila poselství a ukázala cestu? Poslouchejte nyní - Bizoní Vítr vane!“

Vyšel jsem ven, omámený a sklíčený. Ach, Bože! Dej mi sílu včas pochopit a vzchopit se! Vzchopit dříve, než bude příliš pozdě. Roky rychle letí - pobídka se stává bičem. A tak jdu - jdu ze všech sil. Svůj domov jsem našel pod bílými sněžnými vrcholky - kde se stezka střetává s druhou a v nedohlednu jasná a zářící řeka rudého muže hledá cestu do otevřeného moře. Vane Bizoní Vítr.

Přeložil Biminiji

Tato stať pod názvem The Buffalo Wind, byla vydána na paměť 78. narozenin E.T. Setona. Vydal ji sám Seton vlastním nákladem formou letáku v roce 1938. Později byla přetištěna v knize “Ernest Thompson Seton´s America“ /nakladatelství The Devin - Adair Company, New York - 1954/ pod názvem The “Buffalo Wind“ Calls Again.