1/2000

Obsah:

Co se mi nelíbí	- zamyšlení se nad Temelínem
Nosí šerpu poct	- o novém kmeni z Havlíčkova Brodu
Stránky přírody	- zamyšlení se nad ekofanatismem
Móda	- o batice
Železný muž	- o opravdu tvrdém sportu
Stránky přírody	- o lípě, rašeliništi, slatině a slatinné louce
Kraslice	- jak vytvořit přenádhernou kraslici
Šedá Sova	- povídání o jednom Indiánovi
Hau Kóla	- výroba luku
Mašketonituka He	- želvičky
Přírodní národy	- svatba po africku
Výrobky z kůže	- olemovávání s kožením řemínkem
Poutní místo	- hora Fudji
Každý tam jednou nemusí	- pravěké jeskyně ve Francii
Volání dálek	- J. M. Bauer: Kam až mě nohy donesou
Obřadnictví	- Černonožské posvátné vaky
Orlí pera	- Zápisník korálkových činů pro Lóži skřítků
Poezie	- poezie lahodící duši
Recenze	- o knize Woodcraft (od Libora Pechy)
Pro chytré hlavičky	- hádanky a rébusy pro malé i velké
Družina Lenochodů	- kreslený komiks (Studna)

---

Vybrali jsme pro vás :

Železný muž

Chtěl bych se s vámi podělit o zážitky a zkušenosti z výše jmenovaného závodu, který jsme si s Jelenem, Buckem a dalšími přáteli uspořádali. Za ta léta táboření a toulání se jsme ozkoušeli již ledacos zajímavého a jelikož oba zmínění kamarádi jsou soutěživější povahy, došlo mezi nimi k mnoha zábavným sázkám. Namátkou snad jen výzva, kdo sní kilo šunky pod deset minut nebo sázka, zda Buck spořádá najednou dvě řádně pálivá jídla ve vyhlášené ďábelské restauraci. K nezapomenutelné soutěži došlo při diskusi, kdo že do sebe natlačí víc párků v rohlíku. Jak jste si všimli, předmětem závodění bylo hlavně jídlo. Není čemu se divit. Všichni už jsme ženatí a to vám každý ženáč potvrdí, že rodinná pohoda je přímo ideální prostor pro pěstování hlavního znaku mužnosti – tedy pěkného bříška.

Jednou jsem vzpomínal na historky ze soutěže železný chlap, kterou uspořádali trampové a ochranáři z Taraxaca společně se staršími členy Neskenonu. Navíc jsem přidal povídání o mém kamarádu Jirkovi. Seděl tenkrát na slezině v občerstvovacím zařízení a rozčiloval se, že jeho parťák v poslední době jezdí málo na vandry. Odpověď zněla, že parťák už půl roku intenzívně trénuje, aby byl za měsíc v kondici na triatlon. Větší promile alkoholu v Jirkově krvi ho snadno donutilo k prohlášení, že na takovou prkotinu snad ani není potřeba trénovat. Tady už mohla padnout pouze slova, ať se do závodu přihlásí taky. Kalné ráno druhého dne ještě více potemnělo, když se Jirka od manželky dozvěděl, jaký že je chlapák a co bude v sobotu za pár týdnů dělat.

Nebudu to natahovat. Můj kámoš ihned přestal kouřit a pro jistotu zahájil trénink. Závod dokončil, ale pracoviště navštívil až po týdenní neschopnosti. Kluky tohle vyprávění nadchlo. A protože potravinových soutěží už bylo dost, začala v nich nenápadně klíčit touha, že dřív než definitivně obujou bačkory, půjdou do toho železňáka taky. To bylo brzy zjara 1999. Buck měl mít v září třicetiny a projevil přání oslavit své narozeniny už jako železný chlap. Ujišťoval jsem ho: „To víš, že to oslavíme, ale možná budeš sedět na vozejku a připíjet si budem kapačkou." Termín byl tedy stanoven na polovinu září. Později jsem zjistil, že takhle nějak se k závodu dostane většina rekreačních sportovců. Nechat se vyhecovat k takovýmhle věcem, to už patří k té naší ješitné mužské nátuře. Ta zrádná věta: „Tohle přece dokážu!" nabyla tentokráte obřího rozměru – 3,8 km plavání, 180 km na kole a 42 km maratónského běhu, vše do čtyřiadvaceti hodin.

Na přípravu závodu a trénink zbývalo asi pět měsíců. Sám jsem se na závod moc necítil, ale nabídl jsem klukům pomoc při organizaci. A tak se stal „pan Opatrný“ ředitelem závodu. Velmi záhy jsme zjistili, že budeme muset zajistit spoustu věcí. Když už to bude stát tolik úsilí, dali jsme možnost zúčastnit se i dalším známým. Rozhodili jsme sítě a startovní listina se začala plnit. Někteří dlouho váhali a definitivně se rozhodli až pár týdnů před závodem. Ukázalo se, že je to výhodné uspořádat závod až v září: nebudou taková vedra, většinou je stálé počasí, voda bude ještě dost teplá a přes den je celkem dlouho vidět. Hlavně se však účastnící během léta dostanou do lepší kondice než třeba po zimě.

Z internetu jsme získali přesná pravidla triatlonu. Zjistili jsme, že se musí závodit v pořadí plavání, kolo, běh. Má to celkem logiku – plavání je nejrizikovější a závodník je ještě plný sil. Pád z kola není nic příjemného, a tak musí být člověk dost ve střehu. No a maratón může orvaný člověk koneckonců i ujít. Rozhodli jsme se pro start v sobotu ráno při východu slunce (6,30 h). Denní světlo jsme chtěli využít zejména na plavání a kolo. Náš předpoklad, že obojí dokončí závodníci do večera, se splnil.

Potřebovali jsme najít nějaké vhodné místo, kde závod uspořádat. Musel tam být větší rybník a v okolí pokud možno méně frekventované silnice. Nakonec padlo rozhodnutí pro oblast východně od Prahy. Za hlavní depo byla zvolena křižovatka v obci Křenice. Pro plavání jsme v nedaleké přehradě s pomocí improvizovaných bójek vytvořili okruh cca 250 m dlouhý. Uprostřed byly připraveny dvě kanoe s posádkou jako první pomoc. Pro jistotu jsme zajistili i člověka s kurzem plavčíka. Na břehu byl k dispozici horký čaj. Vzhledem k nejméně 1,5 hodiny dlouhém pobytu ve vodě 19 °C teplé se většina rozhodla pro alespoň krátký neoprén. Skoro všichni se obávali nejvíc plavání. Málokdo už někdy plaval takovouhle vzdálenost. Obavy rozehnal až tréninkový pokus.

Cyklistická trasa vedla mírně zvlněným terénem po okresních silnicích s relativně slušným povrchem. Každý měl šestkrát projet třicetikilometrový okruh. Vzdálenost jsme měřili tachometrem a před všemi křižovatkami jsme sprejem udělali na asfalt barevnou šipku. Původně jsme chtěli okruh udělat delší, ale z důvodu bezpečnosti (zranění, defekt) a rychlé pomoci jsme zůstali u kratší trasy. Po celou dobu závodu bylo k dispozici nejméně jedno auto a soustava mobilů. DEPO 1 v Křinici bylo zároveň startem i cílem cyklookruhu. DEPO 2 jsme umístili zhruba v polovině okruhu. Zde měli kluci možnost doplňovat tekutiny (minerální voda) nebo si sem nechat dovézt část zásob (většinou ovoce a iontové nápoje). Mimochodem – jelo se na silničních galuskáčích, i když původně se někteří kasali, že to pojedou na horákovi. Naštěstí zdravý rozum zvítězil.

Po skončení cyklistiky se z DEPA 1 vyráželo na běžecký okruh přes sedm kilometrů dlouhý. Počítali jsme s tím, že všichni budou už dost unaveni, tak spíš než běh bude v oblibě chůze. Proto jsme zvolili asfaltový povrch, aby lidi ve tmě nebloudili a nedolámali se někde v terénu. Velmi se osvědčila speciální běžecká obuv. Všichni museli být na tmu vybaveni červenou blikačkou z kola (část trasy přeci jen vedla po silnici s provozem). Většina měla navíc i baterku čelovku. Na trase bylo připraveno ještě DEPO 3, opět k doplnění tekutin (zpočátku minerálky, v noci teplý čaj). Navíc v pozdějších hodinách čas od času trasu projel na kole někdo z organizátorů. Po překonání pěti okruhů zbývalo už jen dorazit do asi šest kilometrů vzdáleného cíle – klubovny místních rybářů. Tady se zapisoval definitivní čas a byla zde možnost se občerstvit a případně se i trochu prospat. Závodníci se ale raději dřív, než jim definitivně ztuhnou svaly, nechávali odvézt domů. Velmi se osvědčil požadavek, že každý závodník s sebou musel mít po celou dobu závodu svého patrona - anděla strážného. Ten se mu staral o jeho potřeby (jídlo, tekutiny, masáž, pomůcky atd.), také hlídal okruhy, mezičasy a hlavně upozorňoval rozhodčího, že jeho svěřenec právě doplavává, projíždí či probíhá další kolo v okruhu.

Pro zajištění celého čtyřiadvacetihodinového závodu byl kromě andělů strážných potřeba ještě dvanáctičlenný tým pomocníků, jimž patří velký dík za zdar akce. Byla to obsluha jednotlivých dep a časoměřiči z naší rodiny a kmene Skarabeus a obětavý šofér Warapa. Závod byl určitě zajímavý i pro ně. Někteří se po skončení závodu vyjádřili, že mají pocit, jako kdyby jej sami absolvovali. Fandili jsme a v rámci pravidel pomáhali závodníkům, jak se dalo. Klukům byla tato podpora určitě milá, protože s přibývající únavou se dostavovaly dost vážné krize. Zejména závěr cyklistiky a noční maratón už byl hlavně o vůli.

Nakonec jakási rekapitulace závodu. Celkově se zúčastnilo 11 mužů, většinou trampové, turisti, rozhodně ne žádní zuřiví sportovci, průměrný věk 28 let. Pro zajímavost uvádím nejlepší a nejslabší časy v jednotlivých disciplínách.

Plavání – 1 h 21 min (2 h 14 min)
Kolo – 8 h 23 min (11 h 50 min)
Maratón – 5 h 37 min (8 h 15 min)

Účelem našeho závodu nebylo nad někým zvítězit, ale absolvovat vše za co nejlepší čas pod 24 hodin. Neuvádím tedy pořadí. Musím ale pochválit Pavla Novotného řečeného Knedlík, který vlastně jako jediný zvládl limit pro udělení velkého orlího pera 1W9 (pod 16 hodin). Měl ze všech nejvíce natrénováno, výbornou psychiku a hodně mu pomohly odborné masáže jeho kamarádky. Byl v tak dobré kondici, že běžel ještě víc než polovinu maratónu. Pak přešel do chůze a v cíli byl jeho celkový čas 15 h 31 minut. Je také jedním z mála absolventů, který by si to chtěl zopakovat. Dva závodníci odstoupili. Oba až při maratónu, první skončil na sedmém kilometru, druhý se pro absolutní vyčerpání složil kolem druhé hodiny ranní na silnici a usnul. Samozřejmě v tu dobu už s ním šel někdo z nás, a tak jsme jej dopravili do pouhých šest kilometrů vzdáleného cíle. Byl to nejmladší účastník (22 let) a patrně podcenil pitný režim a celkovou přípravu na závod. Poslední závodník dorazil do cíle v čase 21 h 10 minut, což bylo někdy kolem čtvrté hodiny ranní. Když jsem je druhý den všechny obvolával, byli už v dobré náladě, nikdo neutrpěl vážné zranění. Většina si stěžovala na bolesti kolen. Koneckonců, ono po těch 225 km se není ani čemu divit. Všem ještě jednou blahopřeji a patří jim můj obdiv.

Pokud byste měli zájem o podrobnější informace (propozice, diplom, mapku apod.), obraťte se na redakci. Organizátorům tímto děkujeme za jejich zaslání.