Jednotlivá čísla

• 1/2003
• 2/2003
• 3/2003
• 4/2003

vybraný článek

Číslo

1/2003

Obsah:

Vybrali jsme pro vás :

Litva očima tří cyklistů

Po překonání dlouhé cesty vlakem přes celé Polsko vystupujeme v Suwalkách, vlak už stejně dál nejede. V ranním oparu se pouštíme přes národní park Wigry k litevským hranicím. Ty projíždíme bez komplikací a před námi již ubíhají první kilometry litevské krajiny. Ale směnárna nikde. V Litvě to vypadá asi takto: hnědá tráva, roztroušené krávy, čápi, studny s více či méně kalnou vodou a občas nějaké to jezero. Když poprvé odbočujeme z hlavní silnice, poznáváme ještě jednu věc: je zde písek a to i jako povrch silnice! Ty jsou navíc projíždějícími auty zformovány asi jako vlnky, takže jsou pro silniční kola obzvlášť příjemné. Naštěstí jsme ale měli mapu, která zakreslovala, které silnice jsou z asfaltu. K večeru dorážíme do městečka Viesiejai, kde je bankomat. Za vybrané lity si hned dáváme zmrzku – litevsky ledai. Místní parčík se honosí několika vyřezávanými sochami, což v Litvě není nic výjimečného. Na noc kotvíme na břehu jezera s průzračnou vodou, z které jsme si i uvařili večeři. Druhého dne projíždíme národní park Dzúkija a v Merkiné si dáváme typický chléb černý jak uhel a hustý kefír.

Hrad Trakai

Trakai, litevský Karlštejn, dobýváme v úterý 6. 8. Hrad je obestřen jezery a dostanete se k němu jen přes most. Za to, že dnes není zříceninou, vděčí úsilí litevců, kteří z ruin po druhé světové válce postavili hrad, jakým byl za dob své slávy. Večer táboříme kousek před Vilniusem, pod širákem.

Vilnius

Po překonání otravného předměstí se dostáváme do centra Vilniusu. Od osamostatnění země z rukou sovětů se stále opravuje, mnoho památek je již pečlivě zrestaurováno. Mají zde spoustu kostelů, některé ještě ne zcela obnovené. Celkově budí město velmi dobrý dojem. Při pohledu z věže Vilniuského hradu, z kterého zbyla právě jen ta věž, nás překvapuje množství zeleně, co tu roste. Navštěvujeme i Národní muzeum se zajímavými ukázkami lidové architektury. Oproti našemu je však malinké. Z internetové kavárny zasíláme zprávy domů a čteme, co je ve světě nového. V odpoledních hodinách odjíždíme vlakem s širokým rozchodem kolejí dál na sever, do města Ignalina, správního centra NP Aukštatija. V parku mnoha jezer, vzájemně propojených úzkými průplavy, trávíme následující den. Litujeme jen, že nemáme více času, protože zde půjčují loďky, jimiž se dá proplouvat mezi jezery.

Na skok v Lotyšsku

V pátek projíždíme u Zarasai Litevsko-Lotyšskou hranici. To je záležitost na delší dobu, protože lotyšští celníci vyřizují kamiony i soukromé osoby u jednoho okénka a navíc jsou velmi hloubaví. U našich pasů zkoumal, proč nám nedali litevci razítko při vjezdu ani při výjezdu. Co my víme? Nakonec ve své roztržitosti málem sám zapomněl dát mi svoje. Cestou od hranice projíždíme postupně pásy borderland, border area a asi ještě jeden další. Dojíždíme až do města Daugavpils, kde žije 90% Rusů. V jedněch rusky psaných novinách se dočítáme, že ve střední Evropě hodně prší. Ještě se marně pokoušíme najít historické jádro města – žádné tu asi není. Naše cesta pokračuje západním směrem, zpět do Litvy. Na noc zůstáváme u jezera Baltmuiža. V sobotu dojíždíme zpět do Litvy. Ta si pro nás připravila zajímavé překvapení: vlak, který měl podle internetu jet z Obeliai, jel až z dalšího města. Na dotaz zaměstnance drah se dozvídáme, že zde prý osobáky zrušili. Dojeli jsme tedy až do Rokiškisu. Odtud vlak už jel, vezeme se s ním až do Šiaulai. Protože se začíná stmívat, zapadáme do nejbližšího lesíku.

Hora Křížů

V neděli ráno jsme navštívili asi nejpozoruhodnější litevskou památku – Horu Křížů – Křižu Kalnis. To je takový pahrbek, na kterém se těsná na tisíce křížů a křížků. Ty se sovětskému režimu v 60. letech znelíbily, tak je zarovnali buldozerem. Za rok jich tam opět bylo několik tisíc. Nyní se sem sjíždějí poutníci z celého světa a každý přidá svůj vlastní kříž. Když jsme se nabažili této pamětihodnosti, vydali jsme se po kolejích do Klaipédy. To je město s přístavem u konce Kurské kosy. Mají zde také muzeum moře s rybičkami a všemi podobnými potvorami.

Kurská kosa

V pondělí 12. 8. jsme vyrazili na Kurskou kosu. To je vlastně poloostrov, který se táhne od Želenogradsku ke Klaipédě a je 100 km dlouhý a asi 2 km široký. Je tvořen pásem dun, které byly původně zalesněné, ale dnes jsou některé holé – člověk je vykácel. Když je trochu tepleji, je to zde jak na Sahaře. Celá Litevská strana kosy je národním parkem. Právem. Na celé kose je jediný kemp a to v Nidě, tudíž jsme v něm museli zakempovat. V úterý zrána jsme se přeplavili na jachtě, která vozí turisty, do delty řeky Nemen. Podél ní jsme pokračovali až do Kaunasu.

Kaunas a skanzen v Rumšiškés

Toto historické město jsme dobyli ve čtvrtek 15. 8. Je to druhé největší litevské město, s rozsáhlým historickým jádrem města a výtečnou atmosférou. Večer jsme se utábořili na břehu Kaunaského Moře, což je přehrada stvořená pro rekreaci na řece Nemenu. V pátek jsme navštívili skanzen v Rumšiškés, kde mají celé vesničky podle regionu, odkud pocházejí. Velmi zajímavá byla i jurta, v jaké žili Litevci vyhnaní na Sibiř. Těch bylo asi čtvrt milionu. V zlatnictví, které bylo součástí skanzenu, nám prodavač (mimochodem taky strávil nějaký čas na Sibiři) řekl: „V Prage mnogo vódy“. Na prohlídku je třeba vyhradit dostatek času – my jsme najezdili pět kilometrů, abychom si prohlídli vše. Odtud jsme se po dálnici vrátili do Kaunasu, abychom popojeli vlakem do Mariampolé.

Návštěva Varšavy a zpět do Prahy

Po Via Baltice jsme dojeli na hraniční přechod Budzisko, kde jsme zkejsli na dobrou hodinu a půl. V osm se totiž střídají polské stráže, což pro ty předchozí znamená „padla” ve čtvrt na osm. Za šera jsme tedy dojeli do prvního lesíku za hranicemi a tam „dali širák“. V sobotu jsme dokončili velký okruh příjezdem do Suwalek. Ještě ten den jsme se dopravili do Varšavy, kde červený kříž vybíral na povodně. Jak nám v potom došlo, tak na ty naše. Jinak je to dost pěkný město, ještě tam byl navíc zrovna jazzovej festival, takže dost pohodová atmosféra. Ještě jsme v hypermarketu nakoupili na cestu – já bloudím i v těch našich, natož potom v polských. Přes noc nás vlak dovezl do Walbrzychu a s dalšími přestupy (jednou na náhradní autobus) jsme se úspěšně dostali do Prahy. V Polici jsme si koupili Lidovky, takže jsme konečně zjistili, jak to u nás v Praze vypadalo o povodních. Akce to byla fakt skvělá, takže už zase spřádáme plány na příště.