listopad 2003: Příhoda z metra

Když se dneska projíždím pražským MHD a jsem nucen se mačkat na ostatní lidi, protože hold místo už prostě nikde není (já tomu říkám osobně sardenálie), tak vidím jednu zcela nepřehlédnutelnou věc – obličeje alá kyselá okurka. Smrtelné a ještě smrtící obličeje… A protože tato atmosféra pak dosedá na každého, rozhodl jsem se podělit se o jeden ze svých zážitků: Jednoho dne jsem nastoupil do obrovské sardenálie. A nechtěně přitom šlápl nějaké slečně na nohu. Omluvil jsem se jí a ona mě za to odvděčila pohledem smrti a nenávisti… (byla bílá v obličeji a měla strašně výraznou rtěnku – možná, že opravdu už nežila…). Tím jak se tvářila vlastně plně přebila i svou krásu svou ošklivostí. „Fajn“, řekl jsem si a raději se na ni už nedíval... I náhoda tomu chtěla, že jsem si mohl sednout - a jak jsem tak v té sardenálii seděl, tak jsem nemohl přehlédnout tu hustou atmosféru kolem sebe. A tak sem si řekl: A DOST. TOHLE FAKT NEJDE! Začal jsem se usmívat. Ten sice možná v počátku křečovitý úsměv ale změnil svět okolo mne. Nebo alespoň minimálně ve mě. Lidi se tvářili stále stejně, jenže JÁ se usmíval. Přiznávám, že jsem se do úsměvu musel ze začátku nutit... Ale stálo to zato. Najednou totiž jeden kamenný obličej jedné paní přede mnou roztál. Začala se taky usmívat. A pak už i smát (Smála se zjevně mě, což mi ale vůbec nevadilo. Naopak.). Omlouvala se mi, ale já jí řekl, že ať se mi klidně směje, že to je lepší než ty kyselý okurky okolo. Tak si představte, že když vystupovala, poděkovala mi za hezkou jízdu metrem....