listopad 2014: Kamarád

„Tak Indoušku, budou dobrůtky,“ říkám svému pejskovi, abych ho namlsal a zvýšil jeho motivaci. A jakmile je vybuzen, rozkážu: „Hledej!“. A Indy vyběhne. Zapojí nos a mozek a hledá ztracené/zasypané figuranty. Tak nějak probíhá výcvik psa záchranáře. Ale někdy se stane, že vítr fouká jinak, někde je záhadná dírka nebo jsem prostě udělal úkryt moc těžká a pes sice tuší, kde že ten ztracený je, ale ne a ne lokalizovat jeho polohu… a pak se, lidově řečeno, šťaví. Vyčerpává… a to není dobré! A je na mne abych to poznal a pokud možno ihned zakročil. Musím mít nadhled a Indyho práce musí bavit.
Letošní sněm zástupců mi diskuzí o Břeclavi tuhle scénu připomínal. Je prostě dobré, když v našem životě občas přijde někdo s nadhledem a vidí to, co my ne, a nasměruje nás tak, aby nás to bavilo i dál. Je to podobné, jako odhodlat se k odvážnému kroku a pomoci kamarádovi, který jako Indy pracuje na 100%, ale výsledek prakticky není… Vždyť to neznamená potopit jej, ale de facto říci: mám tě rád a nemohu se na to už dál dívat.

A to je to, co jsem si odnesl ze Sněmu zástupců a diskuze o objektu Břeclav.