prosinec 2002: Malá vzpomínka

Prosinec je již mezi námi. Tento zimní měsíc je pro mě vždycky symbolem Vánoc. A taky sněhu. (Který alespoň na začátku prosince s námi hraje starodávnou hru na schovávanou, prozatím vyhrává.)

Mám takový pocit, že Vánoce se začínají stávat nejen symbolem svátků pohody a klidu a míru, ale také obrovským shonem a tím i stresem. (Budu mít na dárky dost peněz; ještě je nemám; musím navštívit všechny krámy v okolí a projistotu ještě zajet někam dál; Go ježíšku Go…)

A tak, abychom se s onoho "šílenství" nezbláznili, se s vámi podělím o jednu událost, kterou jsem zažil letos v létě, když jsem byl v Rumunsku v horách.

Přede mnou šel můj velmi dobrý (jak říká Forrest Gump ze všech úplně nejvíc nejlepší :)) kamarád. Ostatní zbytek výpravy byl daleko za námi. Procházeli jsme pravou nefalšovanou rumunskou vesnicí - cestou v kopci. Před námi byl kůň uvázaný k vozu. Ten vůz se ale náhle začal rozjíždět. Přímo na koně. Kůň se splašil. Děcka řvala a volala tátu. Kamarád rychle přispěchal zastavit rozjíždějící se vůz. Běžel jsem za ním, protože sám by to asi nezvládl. Rumunský táta byl sice rychlejší než já, ale stejně se mu moje ruce hodily. Mohl totiž uklidnit koně. A zatímco jej uklidňoval, děcka zajistila vůz.

Jakmile jsme zjistili, že už nejsme potřeba, šli jsme zase dál. Svojí cestou. Jako by se nic nestalo.

Možná si řeknete - obyčejná příhoda. Na mě však dýchla. Bylo to, jako by jsme tam nebyli a přesto… Přivedlo mě to na mnoho zajímavých myšlenek. Např. jaké to je pečovat o koně (a ne o traktor… :).

Přeju vám klidné prožití svátků Vánočních (a nezapomeňme si alespoň v tuto dobu vzpomenout na osamělé lidičky…)