duben 2003: Dva přátelé

Před mnoha lety žily v Číně dva přátelé. Jeden uměl nádherně hrát na harfu. Druhý měl úžasně vyvinutou vzácnou schopnost naslouchat.
Když první z nich hrál nebo zpíval o horách, ten druhý říkal: "Vidím ty hory, jako kdyby byly tady přede mnou."
Když první hrál o potůčku, druhý povídal: "Slyším vodu, jak zurčí mezi kameny."
Ale jednoho dne ten, který naslouchal onemocněl a zemřel.
První z přátel uřezal harfě struny a už nikdy na ni nehrál.

Opravdu existujeme jen tehdy, když nám někdo naslouchá. Největší dar, který můžeme někomu dát, je skutečně tomu druhému naslouchat.
Jedna velmi citlivá dívka řekla učiteli o problému, který ji moc trápil. Učitel jí doporučil, ať si o něm promluví s rodiči. Dívka to zkusila, ale přestože rodiče viděli její úzkost a zmatek v duši, prohlásili to za hloupost a změnili téma. Prý "přehání", "určitě to překoná" a ta dál. Nechtěli o tom diskutovat, jako by se problém vyřešil sám od sebe jen tím, že si ho nebudou všímat.
Teprve když se jejich dcera pokusila o sebevraždu, začali vyjadřovat údiv: "Proč jsi nám neřekla, že máš nějaký problém?"
"A proč jste mě neposlouchali, když jsem vám to říkala?"
Jedna holčička napsala: "Když jsem večer v posteli, otočím se ke zdi a povídám si se sebou, protože já se poslouchám."