květen 2019: Nešťastná emoce

Američan přijde do pekla a Satan jej vezme na prohlídku. Brzy narazí na obří kotel. Američan do něj nahlédne a vidí plno trpících duší. Když se chtějí dostat ven, čerti je vidlemi shazují zpět. „To jsou hříšní Angličané,“ říká Satan. Obchůzka pokračuje k druhému, ještě většímu a žhavějšímu kotli. Uvnitř se vaří zástupy duší s barety. Čerti hlídají, aby žádná neunikla. „Sem dáváme Francouze,“ vysvětluje Satan. V dálce je vidět třetí, nejžhavější kotel. Stěží se k němu dá i jen přiblížit. Američan se překoná a nahlédne. V kotli vřou duše a sotva se nějaká objeví nad hladinou, hned zmizí. „Sem dáváme Čechy. Hlídat se nemusejí, když se některý snaží utéct, stáhnou ho zpátky ostatní sami,“ směje se Satan.

V originálním znění se v posledním kotli škvaří Sověti, nicméně k české duši přiléhá vyprávění asi i více. Jordan Peterson, kanadský klinický psycholog a světová celebrita i díky své knize 12 pravidel pro život: Protilátka proti chaosu, vtipem ilustruje, kam může vést neautentický, bezcharakterní život. Autentičtí lidé si uvědomují, že za svůj život odpovídají sami a chtějí jej žít čestně. Pakliže nedosáhli toho, čeho chtěli, měli neadekvátní ambice, postupovali impulzivně či špatně, věděli o světě málo a podlehli iluzím. Selhání berou jako příležitost k učení. Na druhé straně, neautentičtí lidé vidí chybu v tom, že svět není takový, jaký chtějí. Vidí u druhých jejich úspěchy a nezasloužené výhody, u sebe jen absenci příležitostí. V jejich myslích vládne světu nespravedlnost, čestnost pak postrádá významu. Je jedině racionální používat či přijímat lež a klam.

Nikdy si nebudeme ve všem rovni. Nebudeme mít stejnou inteligenci, půvab, výchovu rodičů či štěstí. Přijmutí této pravdy by mělo vést k životu, v kterém se člověk učí překonávat sám sebe, nikoliv druhé, a tím čestně naplňovat (či lépe, objevovat) svůj osud. Neautentický život naopak vede k závisti a zášti, škození druhým a opovrhování pravidly společnosti. Společnost závistivých je doslova peklem.

Petersonovy maximy znějí jako motivující, přesto však nerealistické moralistní kázání. Není přece závist právě tím pocitem, který nás motivuje k překonávání sebe sama, ke snaze být lepší? Není naštvanost na úspěšné tím největším motorem k tomu je dohnat?

Ekonomové Redzo Mujcic z Rakouska a Andrew Oswald z Velké Británie (pdf) k rozlousknutí těchto otázek letos využili australské národní šetření, v kterém od tisíců obyvatel vědci každoročně získávají ohromné množství jinak soukromých informací. Od jejich příjmů, spokojenosti, rodinných podmínek po fyzické a psychické zdraví. V databázi je zaznamenáno každé nečekané dědictví i osobní bankrot, svatba i rozvod, narození i úmrtí bližních, povýšení i vyhazov, nemoci i momentální pocity štěstí, spokojenosti či závisti a zášti.

Zjistili, že muži závidí trochu více než ženy a že s věkem závistivost klesá, také potvrdili, že nárůst pocitů závisti se pojí s horším pocitem životní spokojenosti a poněkud horším psychickým zdravím. Nepřekvapivé. Motivuje závist však Australany se sebou něco udělat? Nikoliv. Lidem, kteří se více oddávají závisti, se i v dalších letech daří hůře, ať již měřeno psychicky či finančně. Závist jednoduše nevede v žádném sledovaném ukazateli ke zlepšení blaha.

Bertrand Russell, britský filosof, měl pravdu, když závist považoval za nejnešťastnější z emocí, „nejen, že závistivý člověk chce způsobit neštěstí… ale jeho samého závist činí nešťastným. Kdokoliv chce zvýšit lidské štěstí, musí závist zničit.“