Byl jednou jeden chudý drvoštěp, který žil šťastně a spokojeně se svou rodinou na kraji lesa v malém domku. Ačkoliv si kácením dřeva jen obtížně vydělával na svůj každodenní chléb, zněl u něj obvykle v době odpočinku dům zpěvem a smíchem, až se lidé divili.
A právě to zlobilo jeho krále, který musel do zámku jezdit kolem drvoštěpova domku.
"Čemu se ti nádeníci smějí?" ptal se vztekle a poslal jednoho dne svého služebníka k drvoštěpovi s poselstvím:
"Můj pán a král ti přikazuje, abys do zítřka do rána připravil padesát pytlů pilin. Když to nedokážeš, zemřeš s celou svojí rodinou."
"Docela určitě to nedokážu," naříkal ubohý drvoštěp. Jeho žena jej však těšila: "Milý muži, měli jsme se v životě dobře. Měli jsme radost ze sebe a ze svých dětí a pokoušeli jsme se, aby ji měli i ostatní. Je pravda, že ty pytle nedokážeme naplnit. Proto nám dopřej také tuto noc slavit společně s našimi dětmi a přáteli. Jak jsme žili, tak také chceme zemřít."
A tak ti chudí lidé slavili ve svém malém domku nejkrásnější a nejšťastnější slavnost. Po půlnoci odešli hosté jeden po druhém spát. Nakonec zůstali pouze drvoštěp a jeho žena. Když na obzoru vyvstala jitřní záře, přepadl je smutek.
"Teď je s námi konec!" naříkala žena.
"Nech být," těšil ji její muž. "Je lepší umřít šťastně v míru, než trávit život ve strachu a smutku."
Tu kdosi zaklepal na dveře. Drvoštěp otevřel dokořán, aby vpustil očekávaného královského sluhu. Dovnitř však váhavě vstoupil dvorní úředník a řekl po krátkém mlčení:
"Drvoštěpe, připrav dvanáct dubových prken - na rakev. Král tuto noc zemřel."