Moje odpověď nebude asi příliš rozsáhlá, ale rád bych "odpověděl" tak trochu nastřelením témtu k přemýšlení.
Času máme všichni stejně. Taky studuju, taky pracuju, taky chodím na schůzky... a taky se starám (převážně po večerech) o web. Ale myslím si, že všechno je jenom o prioritách a umět si čas "zmenežovat". Když prostě chci jet na šumavu, tak tam jedu (pokud nehoří něco jiného)...
Nikdo nechce po lidech aby jezdily na všechny ligové akce - ty se ale nekonají každý měsíc. A krom toho jsou povětšinou známy nejméně 3/4 roku dopředu a rozhlášeny tak, aby se o nich vědělo.
Proč ale lidé nejezdí na akce, které jste naplánovaly? Věděli o nich vůbec? Věděli, o co jde?
A k oné pomoci. Piffe, je dobré když se najdou lidé, kteří jsou kdykoli ochotni pomoci. Někdy je ale dobré taky dát trochu najevo, že by se mi pomocníci hodily. (Nevím, jestli jste tak učinili.)
Když se ale např. podívám na svůj kmen (Walden), tak vidím, že tam jsou všichni dost vytížení a tak se ani nedivím, že příliš nemohou pomoci. (Já ti informace o akci zveřejním na webu, ale přijet pomoci prostě už časově nezvládám... někdo další ti může dát radu, ale prostě opět časově nezvládá...)
Je jasné, že však v případě pomoci si hrát na to, že já jsem z llm a ty ze skautu by bylo dost ujetý.

Přesto všechno si myslím, že být členem organizace je správné. Jezdím s lidma, kteří mají založený kmen a jsem i součástí onoho kmene. Proč? Protože mám nejen pocit sounáležitosti, ale mohu i něco ovlivňovat a vím, že spousta věcí, které využívám, má můj kmen jen kvůli tomu, že úředník vidí, že je nás tolik a tolik. A to samé je i s organizací (nadále budu organizaci globání-llm a lokální-kmen považovat v principu za velmi podobné)
A ideologie? Kdybych s ní nesouhlasil, nebudu v LLM. Souhlasím s ní a cítím, že je spřažena s touto organizací.
Díky tomu, že jsem v LLM mohu věci měnit, ovlivňovat a nejen využívat jejích služeb (jako web, bizoňák...).
Myslím si, že když někdo jezdí (dlouho) s kmenem a není jeho členem, tak jen využívá toho, co mu přináší. Je tak trochu "parazitem" (prosím, odmyslete si pejoratismus tohoto výrazu - myšlen je ve smyslu jednastranného využívání, nikoli urážky), protože už se např. odmítá zapojit do něčeho, co žije z toho, že dostává např. dotace, které jsou na na počtu lidí závislé...
Z hlediska lidského jsou ale všichni kamarádi, tak proč se "organizovat"...

Uf, nějak jsem se rozepsal. No, když tak své myšlenky dovysvětlím na základě dalších příspěvků.

Neodpustím si jednu připomínku. Tokaheya ve svém článku "Jak je Liga vnímaná okolím..." píše o šedých masách a lidech u ohníčků. Mám dojem, že trochu míchá dvě různé věci, které se vzájemně nevylučují. Myslím si, že jeden a tentýž člověk může část dovolené nebo některé víkendy putovat krajinou sám nebo s malou skupinou a užívat si romantiky, aniž by k tomu potřeboval být kdekoli organizován a aniž by se z toho musel komukoli zpovídat a něco někam hlásit, další týdem může někam vyrazit s cestovkou ( taky si to užít a být tím obohacen) a mezi tím může připravovat velkolepou megaakci zaštítěnou "oficiální" organizací a využívající všechny dostupné prostředky, které je schopen získat (což si třeba taky užije a rovněž mu to přinese pocit uspokojení a posune ho to někam dál). To se přece nevylučuje. Jeden a tentýž jedinec přece může mít různé potřeby a zájmy. Já osobně to tak dělám (nebo se o to aspoň snažím).
Myslím si, že "osamělí romantici" budou mít vždycky tendenci užívat si svou pohodu jaksi mimo veškeré organizované aktivity a pevnou strukturu organizací hnutí a spolků majících víc než 100 členů. Vyznavači Karpatských her, osamělí mořeplavci i členové různých tramských sdružení jsou příliš svobodomyslní na to, aby se nechali něčím nebo někým příliš vázat. Budoucnost organizací jako takových vidím spíš v onom manažerském modelu, který umožní dosáhnout na různé finanční zdroje. Některé takto vytvořené produkty je pak možno nabídnout i těm "romantikům" (uvozovky nejsou myšleny ironicky, označují spíš to, že použitý výraz se přesně nekryje se zamýšleným obsahem). Při propagování akcí a prosazování myšlenek bych se nebál kouknout se, jak to dělají ti, kteří se zabývají reklamou a marketingem. Člověk si může ušetřit mnohá zklamání z toho, že množství vynaložené energie přineslo chudé výsledky - trocha teorie a chladně racionálního uvažování nebývá na škodu.
Piff

Pavlo,
mám podobnou zkušenost jako Ty. Člověk prostě není schopen stíhat všechno. Kromě toho si myslím, že je užitečné účastnit se nejen vlastních akcí (ať už kmenových nebo ligových). Je dobré podívat se, jak to dělají jinde (Brontosauři, Duha, ČSOP, Instruktoři, Lipnice, ...) a něco z toho zkusit i na domácí půdě. Trošku problém je s plánováním akcí. Třeba zrovna my míváme na akcích poměrně dost hostů a využíváme i pomoci různých kamarádů, kteří nám mohou něco zajímavého ukázat oplátkou za to, že jim pomůžeme s něčím, co by sami nezvládli. Tímto způsobem jsme se dostali do jeskyní (za pomoc s vyvážením hlíny), měli jsme na víkend pro sebe historický vláček (a prořezali jsme nálety okolo asi půl kilometru tratě), zkoušeli jsme vyrábět železo (a při tom trochu oživili expozici Technického muzea), s geologem nakoukli do starých grafitových dolů a rýžovali polodrahokamy, strašili celý víkend na hradě a vyzkoušeli si brnění a středověké zbraně (taky za pomoc se stěhováním čehosi). Taky se nám podařilo uspořádat městskou hru pro veřejnost (něco přes 60 účastníků a chystáme druhý ročník). Na rok 2003 plánujeme mimo jiné například filmařský víkend, na kterém se bude podílet kromě nás i dramatický kroužek a skupina historického šermu. To všechno jsou aktivity, které se někdy plánují i rok dopředu a příprava zabere klidně tři měsíce.
Docela zajímavá je jedna věc. I přes to, že termíny našich akcí jsou přinejmenším vyvěšené na webu (a na některé posíláme pozvánky), tak zájem o účast, případně spolupráci při pořádání projevil oddíl Pionýra, turistický oddíl pracující pod CVČ a dva tomácké oddíly. Našli se i takoví, kteří nám nabídli skoro profesionální pomoc při propagaci některých akcí. Z Ligy se neozval nikdo. Možná proto, že i ostatní mají dostatek svých akcí, možná pro někoho nejsme dost styloví, možná je do Brna daleko. Je taky pravdou to, že ani my se prakticky nevyskytujeme na ligových akcích, protože máme dostatek nabídek od lidí z řad našich hostů. Je to přesně o tom přátelení bez ohledu barvu trička a průkazky, o kterém jsem psal ve svém předchozím příspěvku.
Piff

Víte, je těžký jezdit na všechny akce LLM. Problém není v tom, že bychom nechtěli nebo se nám to nelíbilo. Já osobně ráda poznám nové lidi, zvyky a způsoby. Zároveň jsem ale členka kmene, to znamená, že se jednou týdně účastním rodové schůzky, dvakrát za měsíc výpravy a jednou do měsíce kmenové rady... K tomu všemu navíc studuju, což vyžaduje taky nějakou přípravu... A tak se stane, že se občas někde vyskytnu, někdy ne... A co se týká delších akcí, tak třeba ligovej tábor se konal souběžně s našim. Na Točník jezdíme pravidelně. A když se to vezme z pohledu vzdálenějších kmenů, nemůžeme po nich chtít, aby všichni jezdili nějaké závažné dálky např. jednou za měsíc. Vyšlo by je to dost draho. Ale máš pravdu, že lidi si zvykli dělat věci po svém. Je daleko snazší udělat akci pro sebe a sousední kmen, než se hrnout na ligovky. Ale nic si z toho nedělejte, když mi něco pořádáme, taky nikdo nepřijde... už několikrát...

Konečně ve třetím příspěvku bych chtěl učinit poznámku, jak se mi nyní jeví vztah woodcraftu, Baden-Powelovského skautingu a výchovného působení v nejrůznějších jiných organizacích.
Zdá se mi být velmi názorný postřeh, že tam, kde skaut říká JDI, zní v lize lesní moudrosti POJĎ. V obou případech výzva, a přesto v ní moudrý a citlivý člověk cítí rozdíl. Woodcraft je mnohem méně násilný - a je v něm mnohem více důrazu na svobodu. Nemyslel jsem si, že je tomu tak, a bylo by dobré umět tuto devizu prodávat.
Skauti sice budou říkat, že i skauting je forma životního stylu určená všem generacím, ale nelze nevidět, že skauting si nese s sebou zřetelně své určení pro chlapce, kdežto woodcraft dospěl do stavu, kdy jde zřetelně o program celoživotní.
Různé dětské organizace přitom dnes odmítají bazální ideologii, prakticky se dětem podbízejí a v důsledku toho nejsou schopny definovat svůj výchovný program. Jak obrovský problém pionýrů. I zde vidím nyní obrovské plus a náskok Ligy lesní moudrosti, která nepovažuje vlastní tvář za přežitek minulosti, současně je však schopna nabízet program velmi otevřený a vlídný. Je opravdu skvělé umět lidem říkat, že by měli být schopní, zdatní, znalí - a dát jim dostatek prostoru, aby si mohli vybrat v čem chtějí být schopní, zdatní a znalí. A navíc dokázat tento výchovný požadavek otevřít lidem bez rozdílu věku!
Je velmi obtížné, aby se člověk nestal nekritickým obdivovatelem, ale opravdu mi činí problém nekonstatovat, že program woodcraftu je v mnoha směrech dokonalejší, uváženější, prostě lépe koncipovaný než program mnoha jiných organizací, a že by měl být lépe darován širším vrstvám společnosti.

Druhá poznámka, kterou bych si dovolil umístit do diskusního fóra, se dotýká trochu více základů ideologie a filosofie woodcraftu. Téměř bez výhrad souhlasím s Hotá Hepan. V globální lidské společnosti krystalizují od chvíle zrodu vědomí lidské pospolitosti různé mravní kodexy. Lidem už velmi dávno došlo, že je prospěšné, když mají na sebe pozitivní náhled, když jsou schopni si pomáhat, když se nepodvádějí a neklamou a když dokáží své ideály prosazovat. Že pro někoho je respektování zvnitřnělého mravního kodexu základním měřítkem posuzování vlastní vlastní hodnoty a pro jiného jsou jeho slova jen snůškou frází, je věc jiná. Sama síla mravního kodexu ve značné míře závisí na jeho srozumitelnosti v době, kdy lidská osobnost zraje a hledá si cestu životem. Čtyři slova se pamatují lépe než deset vět. Čtyři slova lze dále úspěšně rozvádět a vysvětlovat jejich obsah, až vznikne symbolický kruh lidských vlastností, které zajišťují harmonii společnosti. Krása, pravda, síla a láska se spojují v moudrost. Možná až příliš jednoduché a krásné, možná až příliš geniální - a přitom je to tak. Nutné je však naučit se ona čtyři slova dobře vysvětlovat ve chvíli, kdy padnou konkrétní otázky. Původní formulace mohou vzbuzovat nedorozumění a nesouhlas.
Třeba, rovněž jak jsem postřehl, diskutovaná otázka Velkého ducha. Jistě jste si to mezi sebou mnohokrát vysvětlili, těžko lze přijít z vnějšku s něčím objevným, ale on je to, soudím, interpretační problém právě vůči vnějšímu světu. Je paradoxní, že ač se lidé vyznávající různou víru v mnohém shodují, pojem Boha je tříští do skupin, mezi nimiž se rodí nejrůznější sváry až vzájemná nenávist. Pojem Velkého ducha v pojetí woodcraftu je ovšem rovněž pojmem tolerantním a sjednodujícím, dokonce sjednocujícím teismus a ateismus, protože i velmi důsledný ateista se musí umět nějak vyrovnat s problémem, že hmotný svět má své zákonitosti a tyto zákonitosti byly hmotě dány do vínku při jejím vzniku. Neboli všechny věrouky, které si lidé stvořili, nacházejí možnost sejít se bez větších rozporů v ideologii, kterou woodcraft nabízí. Myslím, že je nutné jen smeknout nebo žasnout.
Za pozoruhodnou pak považuji rovněž myšlenku pocházející přímo z indiánského vidění světa, v němž Bůh, příroda i lidé tvoří jeden jediný propojený celek, což je zásadní odlišnost od evropanské civilizace, která převážně vnímala svět v tomto směru rozděleně, jako by šlo o tři sice související, nicméně části odlišné svým posláním. Třísetletá škoda, že bílá rasa nedokázala tomuto poznání naslouchat a zařídit se podle něj. Bohužel, ani dnes není evropské rozdělování světa překonáno, navíc parcelujeme svět i v časové ose stále na minulost, přítomnost a budoucnost, ačkoli i zde je rozumné ocitnout se v nadhledu a vidět svět jako jeden. Pak bychom možná neměli tolik problémů se sobectvím současných generací vůči potomkům.

Zdravím vaši diskusi. Jsem vnější pozorovatel, který se trochu blíže seznámil s LLM během minulého týdne. Bez přehnaných slov konstatuji, že jsem v ideologii woodcrafteru, tak jak mi byla přiblížena, našel v podstatě to, co jsem si zcela nezávisle vytvořil jako ideál. Mám za sebou docela pestrou minulost, jíž nechci zatěžovat, ale na vysvětlenou alespoň stručně: odchovanec a několikaletý vedoucí oddílu Desítka, jehož styl práce byl v "mé" době někde na pomezí skautingu, woodcraftu a sportovního oddílu se zaměřením na branné sporty, abslovent kat. pedagogiky a psychologie na FF UK, dlouholetý trenér a cvičitel (orientační běh, softball, branné sporty, futsal), sportovní "bafuňář" (mj. 10 let předseda okresní rady Asociace školních sportovních klubů a viceprezident Juniorské ligy futsalu), příležitostný novinář, komunální politik (nyní pátým rokem v zastupitelstvu MČ Prahy 11, Strana zelených), externí spolupracovník vydavatelů vzdělávacího softwaru.
K otázce woodcraftu jsem se dostal nyní na základě diskuse v jednom klubu na Quicku, kde jeho zakladatel nadhodil "indiánské" téma. Zapojil jsem se s tím, že problematice příliš do hloubky nerozumím, ale že mám pocit existence čtyř pojetí, z nichž tři se mi zdají býti když ne mylné, tak ne plně odpovídající (povrchní hraní ve stylu Mayovek, důsledná snaha žít alternativní život Indiána před střetem s bílou civilizací a jakýsi pel-mel kompromis obého), čtvrtý pak zhruba takový, jaký mi následně popsal váš náčelník, že je vaší náplní. Tedy asi tak, že nejde o to být Indiánem a utíkat pryč z civilizace, ale využít některých odkazů a chápat woodcraft především jako výzvu k celoživotnímu rozvíjení osobnosti a zakotvení základních ideálních morálních vlastností. S plným respektem individuální svobody. No vy víte o co jde, já to píši, aby bylo zřejmo, že to snad tuším také.
A nyní konečně k vlastní diskusi a k otázce, která se zde rozvinula. Jako nezávislý pozorovatel vnímám existenci dvou odlišných věcí. Jednak vaši vlastní organizaci, jednak woodcrafterské hnutí, jeho myšlenky a ideály. Jako organizace z těchto myšlenek vycházíte, je to váš obrovský základní duchovní kapitál a asi máte právo považovat se za jeho ústředního nositele, ne "majitele". Pro společnost je obecně bylo dobré, aby tato myšlenka hořela co nejvíce. Není jedinou slušnou životní cestou, je zatraceně dost dobrou životní cestou. Je to potenciální výzva obrovskému množství lidí. V různé síle a kvalitě woodcraft opravdu ve společnosti žije i mimo Ligu, v některých případech by jeho vyznavačům prospělo, kdyby se více seznamovali s vašimi materiály. Problém možná je, že povrchní náhled na Ligu, který se rodí, když se člověk neptá, působí trochu sektářsky, trochu zkostnatěle. Já sám netušil, jak se věci mají a považoval jsem vás spíše za ony alternativce ať již schizofrenní nebo důsledně celoživotní. A byl jsem rád, když jsem zjistil, jak se věci mají.
Zdá se mi, že by šíření a propagace woodcraftu, tak jak jej vnímáte, mohla být předmětem společenského "prodeje" zhruba v intencích, které nastiňuje Logan. Neznám toho člověka, ale myslím, že mu rozumím - on nechce přeci žádnou kýčovitou komercionalizaci! Avšak současná sobecky materialisticky konzumní společnost potřebuje mj. také zjistit, že duchovní bohatství má svoji hodnotu, a to jaksi v tom smyslu, že jí náleží finanční ekvivalent. Prostě, kdyby se lidé naučili více platit za vzdělání a poznání, nemusely by držet ekonomické ukazatele nad vodou vánoční trhy! Není samozřejmě lehké najít onu hranici, ale vemte to tak, že i církve se musely kapitalizovat, aby mohly plnit své poslání - a má-li být duchovní poselství woodcraftu šířeno, neobejde se to bez nároků na lidské síly, energie, dopravu...
Sama liga je pak sdružením, a od sdružení obecně člověk čeká nějaké funkce, asi tak jak je nastínil jeden z předřečníků. Usnadnit komunikaci, propagaci navenek, udržovat existenci nějakých kodifikovaných norem... Pokud se podařilo vytvořit rodinný systém, provázat členství v lize vzájemným poznáním a důvěrou, je to hodnotná věc, stojí zato ji udržovat a nemusejí zde být žádné přímé vazby na snahu dát woodcrafterské myšlence ve společnosti prostor k silnější roli.
Budu-li hodně odvážný, zeptám se, proč si na vzdálenější horizonty nepostavit i takovou vizi, jako mít "své" soukromé školy (tak jako existují školy církevní) a třebas univerzitu. Možná to sní velmi naivně, ale kdosi tu poznamenal, že po teistických náboženstvích patří woodcraft mezi nejsilnější ideologie. Proč by tomu nemohlo být?! Vždyť jde o celoživotní program, který není v rozporu s obecným vývojem společnosti, ale zcela racionálně hledá jednu z dobrých cest. Jako rodič bych do dobře fungující školy postavené na bázi woodcraftu své děti rád svěřil a určitě nejsem sám! Pochopitelně, že takovýto cíl představuje velmi vzdálenou vizi, k níž by musely nutně směřovat nejrůznější méně nápadné kroky. Nicméně bylo by dobré, kdyby lidé více věděli, o co přesně jde a bylo by dobré zkusit více vstupovat do jiných struktur, médií a získat na "svoji" stranu i více lidí ze státní správy a samosprávy (skautský lobbing v tomto směru trochu funguje).

Pomocná rubruka pro potencionální přispěvatele - podle mne výborný počin!

Přečetl jsem si více či méně pečlivě diskusi na chatu a články ve fóru a můj názor je následující:
---Myšlenka woodcraftu je jen velmi málo závislá na existenci jakékoli organizace. Dle mne ji (byť nevědomě) uvádí do života v podstatě každý alespoň průměrně aktivní člověk s trochu širším rozhledem, který se snaží ubránit vlastnímu zbačkorovatění a činí tak v mezích jakési obecné slušnosti a ohleduplnosti ke svému okolí a alespoň trochu u toho přemýšlí. Za počin téměř geniální považuji formulaci a následné rozvinutí oné myšlenky a vytvoření (a průběžnou aktualizaci) Svitku jakožto zdroje inspirace k vlasnímu sebezdokonalování. Genialita spočívá především v tom, že aktivnímu jednci ukazuje ukazuje, co vše se dá ještě udělat a kde si může poodkrýt kousek pestré mozaiky zvané Svět. Je věcí každého, jestli své výkony bude někam hlásit a bude se snažit získat co největší sbírku pomyslného orlího peří a zda je pro něj důležitý tajemně znějící titul udělovaný se vší obřadností, či zda je pro něj cennější vlastní "kutění" a houby mu záleží na tom, jestli dodrží kritéria pro splnění jednotlivých činů, na tituly kašle a evidencí se odmítá zabývat. Osobně patřím do té druhé skupiny.
--- Organizace obecně nevnímám jako společenství lidí, ale jako něco, co bych spíš přirovnal k dopravnímu prostředku. Vysvětlím. S lidmi se můžu scházet, přátelit (či nepřátelit) a mnohé věci dělat na základě osobních sympatií a zájmů bez ohledu na barvu pleti či trička nebo průkazky. Organizace vybavená registrací, IČem, bankovním účtem a razítkem je užitečná především tím, že
- usnadní jednání s různými institucemi
- umožní mnohé činnosti zlevnit už jen prostým efektivnějším využíváním mnohdy drahého materiálu
- svou činností (=činností svých členů), logem, názvem a dalšími prostředky vstupuje do povědomí veřejnosti a tím švým členům usnadňuje propagaci pořádaných aktivit
- usnadní přístup k různým grantovým, dotačním a jiným financím.
Jestliže organizace nenaplňuje zejména první a poslední bod, pak nemá smysl, aby existovala, protože schopný člověk se přes byrokraty vždycky dostane a je-li dotace získaná prostřednictvím organizace menší nebo rovna členskému příspěvku, tak vlastně není. Je-li vůle, tak se skupina lidí dokáže složit klidně na koupi náklaďáku nebo chaty a možnosti propagace čehokoli jsou dnes taky poměrně velké. To je důvod, proč prostředním dvěma bodům přikládám důležitost menší. Jsem proto pro model, kdy placený profesionál svou činností vytváří prostor a získává prostředky pro činnost nadšenců a amatérů.
Poznámka na závěr. Znám skupinu lidí, která bez toho, že by byla kdekoli oficiálně registrovaná (=jako organizace de jure neexistuje), dokáže organizačně zajistit menší festival, uspořádat hru pro cca 1000 účastníků a pořádá pro "spřátelenou veřejnost" ročně několik víkendovek a prázdninových akcí. Ti lidi to dělají už dobrých dvacet (možná i víc) let a při tom obvyklá životnost člena odpovídá přibližně délce jeho pobytu na VŠ. Z důvodů pro mne velmi dobře pochopitelných se úspěšně brání svému "zoficiálnění" a to i přes to, že tím přicházejí o nemalé dotační prostředky.
Piff

Zdravím přátelé.
Nechci působit jako mentor, jenom bych rád upozornil, že sáhodlouhé výměny názorů občas bývají hrobníkem dobré vůle a pozornosti. Zvláště na internetu.
Tím nechci říct, že příspěvky považuji za zbytečné, naopak! Jen bych raději viděl prezentovat své názory také jiné lidi než pouze z kruhu LLM. Ti však s takovou nejspíš nabydou dojmu, že jsou mimo mísu.
Pokud jde o činnost woodcrafterů jako celku - vždy šlo, jde a půjde o pouhý odraz činnosti malých skupin jednotlivců. Stěží tak může někdo očekávat od Ligy velké projekty, pokud se nenajdou lidé ochotni klestit cestu křovinami státní byrokracie. Na podobnou cestu se lidé vydávají buď pro vlastní obohacení, nebo z altruizmu. (V případě woodcrafterů doufám v onen altruizmus).
Woodcraft má být podle Setona rekreací, ne břemenem. Přestaňme tudíž očekávat od druhých víc než mohou dát a rozvíjejme raději to málo co jsme schopni dát sami. Nezapomínejme, že woodcraft je především o sebevýchově. Zákonitě pak musí společenství takových lidí být malou skupinou, neboť sebou netáhne balast pasivních členů, kteří by tvořili toliko kulisu při velkých akcích. Učme se rozeznávat pasivitu od skromnosti. Je třeba mít na zřeteli, že žádný systém "prověrek" či zkoušek, nám nezaručí že právě ten, kdo jimi projde, je tím správným mužem, či ženou, na svém místě. Důvěřujme více ochotě lidí něco dělat, místo hledání nových cest.