Hau Kóla - Nosiče na děti
střední a jižní pláně
Děti jsou největším bohatstvím společnosti a rodiče i ostatní si jich musí náležitě vážit. V dnešní uspěchané době se zdá, že se na ně často zapomíná, že představují jen neustále řvoucí, stěžující si, náročné a všelijak jinak obtížné zábrany ve slibně se rozvíjející kariéře nebo při nakládání se vzácným volnem, které lze strávit mnohem příjemněji, než utíráním nosů, zadečků a vyšetřováním, kdo komu rozdupal bábovičku jako první. Takzvaně „primitivní“ národy si výše uvedenou biologickou pravdu uvědomovaly velmi intenzivně, ke svým dětem vášnivě lnuly a zahrnovaly je láskou a péčí až marnotratnou. U Indiánů cti dbalé ženy, nejen matky, ale především babičky a vůbec celé bližší příbuzenstvo, pečovaly samozřejmě i o to, aby jejich ratolesti byly při slavnostních příležitostech jaksepatří vyšňořeny, aby bylo vidět, že pocházejí z dobré rodiny. Z rodiny, která se dokáže o své příslušníky po všech stránkách postarat.
Ho! Slunce, Měsíci, Hvězdy! Vy všichni, co se pohybujete po nebesích, slyšte!
Mezi vás přišel další život, vemte ho, prosím, na vědomí!
Vyhlaďte jeho cestu, ať hladce překoná hřebeny prvních pahorků svého života!
Píseň kmene Omaha, která vítá novorozeně a představuje ho bytostem všehomíra
Obr. 2. Quillem vyšívaná kapuce zavinovačky, v tomto případě kmene Sioux. Povšimněte si vsazeného obdélníku na zadní straně. Čtyřrohý tvar je prastarý symbol síly Země a čtyř směrů, tzv. "umane". Ve středu symbolu sedí pavouk Iktomi, velmi důležitá postava z lakotské mytologie, kterému vděčí lidstvo za svoje stvoření, mimo jiné. Dále jsou vyšity dvě postavy nesoucí dýmku a posvátné byliny. Kříže na přívěsku zastupují čtyři větry. National Museum of American Indian, Smithsonian Institution, Washington. Kat. č. 009048.
Obr. 3. Raný korálkovaný styl kmene Šajen vycházející z quillových tradic. Má se za to, že šajenské a arpažské designové tradice přísně strážil ženský Spolek vyšívaček. Díky němu si výšivky těchto kmenů zachovaly designovou čistotu a barevnou vyváženost, která je řadí k tomu nejlepšímu, co bylo na Pláních vytvořeno. American Museum of Natural History, New York.
Obr. 4. Pozdější šajenský styl se složitějšími a drobnějšími vzory. Pod kapuci našitá látka. Soukromá sbírka.
Pro severoamerické indiánské děti byla zavinovačka, někdy nepřesně překládaná z angličtiny jako kolíbka, místem, kde strávily většinu svých prvních dvou let. V té nejjednodušší formě byla zavinovačka jen kus surové nebo vyčiněné kůže, do kterého se dítě vcelku pevně zašněrovalo. Ke slavnostním příležitostem se používaly zavinovačky nádherně vyšívané, ať už quillem nebo korálky, které před narozením dítěte vyrobila většinou jeho babička nebo teta. Výšivky jsou často celoplošné, velmi nádherné. Korálky a další ozdoby mohly stát často značné částky a to všechno jen pro to, aby bylo dítko krásné. Zavinovačky se mohly v rodině dědit a v některých případech jsou v rodinách historické kousky děděné po několik generací.
Na středních a jižních pláních se v zásadě vyskytovaly dva hlavní typy. První z nich měl pevnou konstrukci ze čtyř prkýnek, v Čechách se mu říká vtipně „lyže“ (obr. 1, 8), druhý z nich byl jen vlastní zavinovačka z kůže nebo pevného plátna, vyšívaná pak byla jen svrchní část, kapuce, která mohla být navíc vyztužená tuhou surovou nebo řemenicovou kůží.
Nosič dítě ochránil při pádu, dodával mu pocit bezpečí, hřál, dal se pohodlně pověsit na záda, na koně, na strom, kde se potomek volně koukal, co se děje v okolí, nebo se opřel o strom či týpí. Kde se pověsil či opřel, tam ho našli.
Na vrchní okraj kapuce se mohla pověsit všelijaká cingrlátka, rolničky, korálky, amulety a jiné přívěsky, se kterými si dítko mohlo pohrávat v čase, kdy se v okolí zrovna nic zvláštního nedělo.
Měkký typ
Nejčastěji u kmene Šajen, Arapaho, Sioux. Většinou má vyšívaná kožená část tvar plochého rovnostranného trojúhelníka s useknutou tupou špičkou, do které je přišit malý obdélníkový přívěsek, za který se dá celá věc pověsit (obr. 2-4). Někdy úvazky na přívěsku chybí a tento nosič se zřejmě jen nosil v rukou. Nicméně vyšívaný přívěsek mají téměř všechny kusy. Trojúhelník po přehnutí vytvořil kapuci. Na jeho dolní stranu byl přišit kus silného plátna, látky nebo jelenice, to celé bývalo často ještě podšito bavlněnou látkou. U některých kusů jsou tkanice na sešněrování dítka přišité na zadní straně, někdy se omotávalo celé zařízení dvěma dlouhými řemínky, jinde jdou šněrovadla z předních okrajů.
Celovyšívaný typ je vlastně dlouhý obdélník vyšívané jelenice, délka asi tak 1-2 m, šířka asi 30 cm. Pás se přehnul napůl a do zad se všil úzký obdélník tužší jelenice. Ve vrcholku zad byl opět náš starý známý obdélníkový přívěsek, na něm úvazové tkanice a dekorační třásně, korálky, rolničky apod. (obr. 2-6). Bylo-li dítko čahoun, mohla se vyšívaná část nosiče dole nastavit (obr. 5, 6).
Rámový typ
U kmenů Sioux, Šajen, Arapaho se na rám mohl připevnit kterýkoliv vak popsaný výše, kmeny Kiowa nebo Komanči používaly víceméně jen rámový typ (viz Kajovská žena s chlapcem na obr. 7). Rám se sestává ze dvou dlouhých prken zašpičatělých na konci a dvou krátkých příčníků a celé to je dohromady svázáno řemeny ze surové kůže. Vrchni konce „lyží“ byly téměř vždy zdobeny vybíjením ozdobnými mosaznými hřeby, občas malováním. Snad není třeba zdůrazňovat, že sešněrování konstrukce propalovanými dírami se dělalo mokrou surovinou, která se při vysychání smrštila a pevně stáhla i celý rám. Berte si raději silnější řemen suroviny, pod tahem se dost smrskne i na šířku. Hřebíky nepoužívejte. Schéma možného uchycení vidíte na obr. 8 a 9. Někdy byl do rámu zašněrován kus surové kůže, „záda“, typicky ze staré parfleše, na které jsou ještě části malování (obr. 9).
Vyšívaný pytel na dítě se na každou „lyži“ přišněruje dvěma jelenicovými řemínky proti sobě za zadní, úzkou, nevyšívanou plochu (obr. 8). Dírky v prknech jsou propalované. Připevnění by mělo být poměrně dobře odstranitelné,
aby se dal vak v případě potřeby oddělat od rámu. On je, přiznejme si, ve stísněném prostoru poněkud neskladný.
obr.7
Obr. 5 a 6. Lakotská zavinovačka měkkého typu, kterých byla u Lakotů většina.
Vyšivaná je volnějšími geometrickými vzory, dole nastavená pruhem látky.
Soukromá sbírka.
Obr. 8. Schéma upevnění zavinovačky na rám,
styl Sioux nebo Šajen. Rám se zavěšoval
za poutko na příčníku.
obr. 9 Pohled na konstrukci rámu zezadu.
Povšimněte si výztuže zad plátem surové kůže
ze staré parfleše a přišněrování vaku.
Šajeni, Kansas City Museum.
obr. 12 Typická arapažská zavinovačka s quillovou
rozetou a žebříčkem, který je tvořen quillovou
omotávku na prořezávaném pruhu surové kůže.
V tomto případě je vlastní vak ze silného
plátna, quillové aplikace jsou našity zvlášť.
Přívěsky z paspárků.
Buffalo Bill Historical Center, Cody,
Wyoming, kat. č. NA.111.47.
Hygiena v zavinovačce
Jak víme, děti dělají pod sebe tekuté i hustší. Indiánky balily své potomky do suchého lišejníku, mechu nebo do jemné trávy. Některé z používaných druhů mají antiseptické účinky, jak se zjistilo později. Použité, znečištěné podloží se vyhodilo. Péči pomáhalo i to, že se zavinovačky šněrovaly zvrchu, tj. při přebalování se povolil spodek a nožičky a podestlání se vyměnilo, aniž se dítě vytahovalo ven. Šlo to udělat i za jízdy, když bylo potřeba.
Poté, co se dítěti šoupla bambule lišejníku do rozkroku, obalilo se hezky do čisté kůže, pak případně ještě do kožešiny nebo přikrývky a celý smotek se pak zašněroval do nosiče. Směrem dolů byly zavinovačky na středních pláních nesešité, dítě v nich drželo sešněrováním pod boky a kolem nožiček, někdy se přidával pod zadeček polštářek přivázaný k zadní straně zavinovačky.
Kajovské a Komančské nosiče dole sešité byly. Malé děti měly ručky přitažené k tělu, když bylo dítě větší, nechaly se mu občas ruce volné, ať si s nima mává.
Chytrý výmysl, běžně používaný i na severních pláních a Plateau, se používal u chlapečků. Aby se omezilo množství čůránků v nosiči, prostrčil se jim pindík mezi všemi obaly tak, aby kousíček vykukoval, a pod něj se přivázal kus tuhé kůže, tzv. okap. Když to na chlapečka přišlo, udělalo to jen crrr a přirozená vlhkost odcrčela po štítě dolů (obr. 1, 7).
Večer nebo v pauzách se dítko z nosiče vytáhlo, pořádně namasírovalo a namazalo sádlem.
Amulety
U některých kmenů matka během těhotenství vyšila malý pytlík ve tvaru želvičky nebo ještěrky, do kterého se po porodu zašila pupeční šňůra s kouzelnými bylinami (obr. 8, 10, 11). Tento amulet pak měl mít potomek stále při sobě a měl by s ním být i pohřben, protože to byl kus jeho samého. Někteří autoři uvádějí, že želvičky jsou pro holčičky, ještěrky pro chlapce. Jiní autoři uvádějí, že to je hloupost. Vyberte si sami.
Transport
Děti přenášely jejich matky nebo jiné ženské příbuzné vč. starších sester. Nosiče měly na straně svislých nosníků pár dírek, ve kterých byla kožená oka. Do těchto ok se přivázal pásek nebo popruh, který si nositelka nasadila přes hrudník (obr. 8, 10) nebo ho přehodila přes hrušku sedla.
Kmenové rozdíly
Kajova, Komanči.
Většina dochovaných exemplářů jsou nosiče na rámové konstrukci.
Říká se, že rámový typ vznikl u Kajovů a od nich se rozšířil dál. Vak byl velmi štíhlý, dole byl sešitý a visely z něho dolů dva volné kusy kůže s okrajovými krátkými třásněmi (obr. 10, 11). Nad vakem byl na konstrukci typicky přibit kus kůže, zřejmě spíš s ozdobnou funkcí, zakrýval horní příčník. Vak je nahoře lehce širší. Kapuce bývá vyztužena kusem tužší kůže. Typicky jsou vaky celovyšívané geometrickými nebo modifikovanými květinovými motivy, levá a pravá půlka mají každá jiný design na jiném barevném pozadí. Komanči používali občas svůj typický „tkaný“ steh, jinak steh plošný (overlay stitch).
Šajeni.
Hodně zavinovaček bez rámů s výše uvedenou trojúhelníkovitou kapucí (obr. 3, 4, 13). Typické jsou pruhové designy s drobnými elementy. Obdélník na temeni hlavy míval jiný, barevně sladěný vzor, nebo rozetu. Dalším typickým typem jsou celovyšívané nosiče, typicky na bílém pozadí s velkými trojúhelníky a jejich variantami v tmavě modré nebo tmavozelené barvě. Šajeni, a do značné míry to platí i o korálkovaných vzorech Arapahů, byli svým střídmým, elegantním designem proslulí. Korálkovací steh řadový (lane stitch). Na některých zavinovačkách jsou výšivky mušlemi kauri, dentáliemi nebo jeleními zuby.
Arapaho.
Korálkované zavinovačky jsou často k nepoznání od šajenských, ale u Arapahů se dlouho udržela jejich typická quillovaná forma s velkou rozetou na temeni. Tyto zavinovačky jsou bez výztuže a jejich součástí je quillovaný „žebříček“ kolem obličeje nemluvněte (obr. 12).
Sioux.
Hodně celovyšívaných, pravoúhlých
zavinovaček, méně často na rámu. Designy jsou volnější, než u Šajenů a ve sbírkách jich je spousta, protože i Siouxů bylo relativně hodně. Designy se často překrývají se šajenskou tradicí, protože po zničujících válkách v 70. letech 19. století mnoho Šajenů padlo a jejich manželky se pak provdávaly za Siouxe, kteří se starali o jejich rodiny.
Nezasvěceným laikům se to zdá, samozřejmě, podezřelé, zašněrovat chudáčka do roury, to mu jistě musí ublížit. Ale mám známé indiány, kteří v zavinovačce vyrostli a vzpomínají na to jako na vysloveně příjemnou zkušenost s pocitem tepla a bezpečí a u svých dětí udělali nebo udělají totéž. I mezi bělochy, indiány inspirovanými, znám vícero rodin, které zavinovačky testovali na svých dětech a tam, kde si měly děti čas na „nový“ způsob zvyknout, byla vesměs velká spokojenost na straně rodičů i jejich ratolestí. Ostatně, moderní baby vaky a podobné „objevy“ nejsou nic jiného, než návrat ke kořenům. Takže vpřed do minulosti a ukažte svým dětem krásu zavinovačky! A pořádně stáhnout!
Honza Křístek
Iwetempu Brno
